Jan Karski je jméno, které přijal v polském odboji za války kurýr zajišťující spojení mezi různými odbojovými činiteli a exilovou vládou. V roce 1942 se setkal se dvěma muži z varšavského ghetta, kteří ho pověřili, aby nejen exilové vládě, ale i všem spojencům dal vědět, že židé z okupovaných území jsou systematicky vyhlazováni. Aby věděl naprosto jasně, o čem mluví, vzali ho dvakrát do varšavského ghetta, kde na vlastní oči viděl, jak lidé umírají na ulici, jak je hitlerovská mládež střílí jen tak pro zábavu, jak nejsou už považováni vůbec za lidi. Ještě mnohem horší situaci Karski viděl v koncentračním táboře, kam se šel podívat v převlečení za stráž. Když se Karski dostal do Londýna a později do Spojených států, neúnavně a poctivě vyřizoval své poselství – líčil postavení židů a tlumočil jejich návrhy na to, jak by bylo snad možné dalšímu vyhlazování zabránit – bombardováním železničních spojení do vyhlazovacích táborů a plynových komor a zejména shazováním informačních letáků německému obyvatelstvu, a pokud to se nezasadí o zastavení vyhlazování, bombardováním německých civilních cílů. Jenže mocní tehdejšího světa poselství slyšet nechtěli, v lepším případě ho nebyli s to pochopit. Polsko rozdělené mezi Německo a Rusko by se mohlo stát jablkem sváru a Západ nechtěl dráždit sovětského spojence, kterého potřeboval. Poláci jako takoví nezajímali vůbec nikoho. Z těchto důvodů Karski, který po válce zůstal ve Spojených státech, považoval spojence za spoluzodpovědné za vyhlazení šesti milionů židů. Norimberský proces podle něj měl nejen ukázat na německé viníky, ale také spojence jakékoli odpovědnost zbavit.

O všech těchto skutečných událostech mluví nejnovější román Yannicka Haenela s prostým názvem Jan Karski. Především se však věnuje člověku, který byl v extrémních podmínkách, za okolností, které ho pak za bezesných nocí strašily celý další život, pověřen předáním vzkazů, které měly cosi změnit. Své poslání sice splnil, ale protože na poselství nikdo adekvátně nezareagoval, musel se s tím celý život vyrovnávat.

Kniha se skládá ze tří částí. První, nejkratší, shrnuje a komentuje vystoupení Jana Karského ve filmu Clauda Lanzmanna Šoa. Druhá část shrnuje a komentuje knihu, kterou Karski napsal a vydal v Americe v roce 1944 a v níž popisuje své válečné zážitky. Třetí, nejdelší část je jedním dlouhým odstavcem, v němž se Karský vrací k tomu, co zažil za války a jak se snažil vyrovnávat s tím, co považuje nikoli za zločin proti lidskosti a lidstvu (neboť to by vypadalo, jako že část lidstva zůstala mimo tento zločin), nýbrž za zločin spáchaný lidstvem, a to se od té doby nemá už právo lidstvem se nazývat. Uvažuje i o Polsku, o Katyni, kde byli zavražděni mnozí jeho známí, o rozhodnutí, že bude svědčit v Lanzmannově filmu i o tom, jak se z posla, jehož poselství nechtěl nikdo slyšet, stal díky slovům jeruzalémského rabína svědek, který má povinnost vypovídat. V této části knihy jde o fikci, již autor opírá o některé prvky ze života Jana Karského, jak je uvádí historická literatura, ale myšlenky a věty Karskému do úst vkládá sám.

Na první pohled se může zdát zvláštní, že kniha napřed shrnuje část filmu, pak obsah jiné knihy a nakonec přijde jediný dlouhý odstavec, jehož nahuštěné stránky bez jediné mezery, natož dialogu, vypadají velmi nečtivě. Text této třetí části však čtenáře pohltí, upoutá. Nejde jen o zvláštní případ člověka ve zvláštních podmínkách, nýbrž i o obecnější niterné úvahy, z nichž mnohé mohou být blízké každému přemítavému člověku. Vedle toho se však tato třetí část vrací nejen ke Karského válečným zkušenostem, ale zejména k jeho životu a úvahám poválečným, když ve Spojených státech učil na univerzitě. Úvahy tak přecházejí v děj a naopak, takže se text čte mnohem méně obtížně, než by se dalo čekat.

V literatuře o holocaustu je případ Jana Karského jistě zpracován odborně, ale kniha Yannicka Haenela, na pomezí historie a fikce (možná si ve Francii získala takovou oblibu i různá ocenění právě díky jisté módě podobného žánru), svými přesahy (v historické části do polského odboje, v románové části do poválečné doby až devadesátých let) snad může zajímavou formou upoutat pozornost dnešních čtenářů na téma, o němž nelze přestat psát.

Yannick Haenel (nar. 1967) vystudoval vojenskou školu, vyučoval francouzštinu, dnes pracuje jako novinář. Kromě jiného vydal román Cercle (Kruh), který získal dvě literární ocenění v roce 2007. Za román Jan Karski dostal Haenel v roce 2009 dvě další literární ceny, Prix Interallié a Prix du Roman Fnac.

Rozhovor s autorem o knize Jan Karski