Německý historik Sönke Neitzel vydal před čtyřmi lety v Berlíně obsáhlé protokoly z odposlechů německých štábních důstojníků v britském zajetí, které objevil v britském Národním archivu. Zajatci nevěděli, že jsou odposloucháváni, a v nenucené konverzaci se vyjadřovali k válečným zkušenostem, meditovali o vyhlídkách války a nacismu. Částečně tím poskytovali nezkreslený pohled o svém myšlenkovém zázemí a názorech.

Kniha má sice 634 stran, ale samotný text autora je devadesátistránkový, ostatní jsou dokumenty – protokoly z odposlouchávání, sto stránek mají poznámky, na padesáti stránkách jsou stručné životopisy všech osmaosmdesáti odposlouchávaných, seznam pramenů a literatury má dvacet stránek, jmenný rejstřík je na deseti stránkách. Ideální podklady pro všechny zájemce a badatele o válečných událostech.

Odposlouchávání generálů se odehrávalo od léta 1942 do konce války v přepychové usedlosti severně od Londýna s názvem Trent Park. Zajatci byli ubytováni v budově připomínající zámek. Generálové měli samostatné pokoje, plukovníci bydleli po dvou. K dispozici měli společenské prostory s rozhlasem, čítárnu, hudební pokoj a místnost, kde se dal hrát stolní tenis a kulečník. Okna byla sice zamřížovaná, ale „žijeme jako v nějakém neskutečném světě,“ popisoval atmosféru generál Ferdinand Heim.

Pro zajatce bylo určeno dvanáct místností s odposlechovými štěnicemi a rozhovory sledovali přes sluchátka většinou němečtí a rakouští emigranti. Pokud bylo řečeno něco důležitého, bylo to nahráno na desky. Jedna skupina pokládala válku za prohranou, odsuzovala válečné zločiny, zejména na východní frontě; druhá skupina hodnotila válečnou situaci jako kritickou, nikoli však beznadějnou, zločiny se pokoušeli ospravedlnit, bagatelizovat, zpochybňovat.

Celkem zde pobývalo 84 německých generálů, 22 plukovníků a neznámý počet nižších hodností. Nejstaršímu generálovi bylo 56 let a nejmladšímu 34 let. Všichni – bez výjimky - bránili nacionální socialismus a na Hitlerovy narozeniny v dubnu roku 1944 považovali dokonce za nutné pronést přípitek, který zapili britským pivem. O jejich slepém fanatismu svědčí domněnka, že „politické rozpory a různé zájmy Angličanů a Rusů přinesou Německu příznivý obrat.“ Když počátkem roku 1945 bylo již zcela zřejmé, že Německo válku nevyhraje, tak většina stále doufala, že „německý národ prohraje válku se ctí a bude vytrvale bojovat až do konce.“

Zejména mladší důstojníci, kteří prožili celou svou kariéru ve třetí říši, byli nacistické diktatuře obzvlášť fanaticky oddáni. Například poručík Klaus Hubbuch neviděl žádný důvod k pochybnostem o smyslu války a v 147 dochovaných dopisech rodičům a sourozencům líčí obraz vojáka, nadšeného obdivovatele třetí říše ochotného bojovat za své přesvědčení.

Připomeňme si také názor generála Ludwiga Crüwella, z něhož by musel mít radost i Reinhard Heydrich: „Otázka Čech a Moravy je proto tak obtížná, že to je jiná rasa. Tihle lidé musí být přesídleni, třeba do Ruska nebo na Balkán.“

Ani jednomu z dočasných obyvatel – zajatců, se v britském Trent Parku nedostávalo natolik odvahy, aby se oprostili od problematické a zavádějící vojenské cti a vystoupili proti hitlerovskému vedení státu a armády. V tom jsou jejich postoje vlastně nadčasové, protože dokládají, že fanatismus a to nejen jako pramen bádání o wehrmachtu a třetí říši, může být nebezpečný v jakémkoliv období a století.