Na podzim letošního roku vydalo brněnské nakladatelství Druhé město staronovou či spíše dlouho rozpracovanou knihu Martina Reinera (dříve Pluháčka) Lucka, Maceška a já – stejně tak lze ovšem říci, že si ji autor vydal sám jakožto majitel zmíněného nakladatelství. Druhé město se stejně jako jeho předchozí vydavatelský dům, již zaniklý Petrov, soustředí především na původní českou tvorbu, vydání Reinerova díla tedy nepředstavuje žádný prohřešek vůči stanovenému edičnímu plánu.

Básník a prozaik Martin Reiner (*1964) má za sebou neobyčejně klikatou životní cestu, od předlistopadových rozmanitých zaměstnání až po rozličné kulturní aktivity, nakladatelskou činnost a spisovatelskou dráhu v letech následujících. Jeho dosavadní tvorba zahrnuje básnické sbírky, texty prozaické i publicistické. Pověstnou se stala jeho úloha při „znovuobjevení“ českého spisovatele Ivana Blatného a jeho pozdního díla – okolnosti této události se nakonec staly námětem právě Reinerovy nedávno vyšlé knihy Lucka, Maceška a já.

Příběh zasazený z větší části do let 1988–1991 tvoří dvě navzájem se prolínající dějové linie, jejichž styčným bodem je vypravěč a současně hlavní hrdina Tomáš Mráz. Vzpomínky na dobrodružnou cestu do Anglie, setkání s básníkem Jiřím Maceškou a následné zpracovávání dovezených materiálů se střídají s líčením peripetií jeho osobního života, především komplikovaného vztahu s Martou a její dcerou Lucií. Hlavní hrdina se sympatickou upřímností popisuje své vyrovnávání se s novými a nečekanými životními rolemi, zejména úlohou otce a literárního badatele, jakož i se změnou politického režimu a jejím vlivem na českou společnost. Oběma liniemi se nadto vine tajemný motiv, propojující osudy básníka Macešky a hlavního protagonisty románu…

Reinerův text, rozkládající se na necelých 170 stranách – otázkou pak je, zda lze mluvit o románu či raději užívat označení novela – je rozčleněn do 14 kapitol označených pouze číslicí a obsahujících vždy několik krátkých podkapitol s názvem výstižně odrážejícím jejich obsah. Jednotlivé titulky jsou potom samostatnými textovými úseky nebo (v méně případech) plynule přecházejí do následující podkapitoly coby úvodní slova její první věty. Pro své vyprávění zvolil autor ich-formu, což koresponduje s použitím hlavní postavy coby vypravěče celého příběhu – příznakovým se v souvislosti s tím pak jeví náhlý odklon k er-formě v závěrečné kapitole, mající funkci dodatku nastiňujícího další osudy hlavních vystupujících postav.

Již zmíněná autorova osobní zkušenost související s Ivanem Blatným, tedy setkání s ním a zpracovávání jeho textů, řadí Reinerovu prózu do jisté míry k tzv. románům klíčovým – čtenář tohoto díla si pochopitelně ihned spojí postavu Jiřího Macešky s výše jmenovaným českým básníkem a následně i hlavního hrdinu Tomáše Mráze se samotným Martinem Reinerem. Další pokusy přiřadit románovým postavám jména skutečných osob patří však již spíše do roviny čisté spekulace a otázkou nadto zůstává, nakolik jsou i první dva kroky oprávněné a zda nás nezavedou do slepé uličky. Asi jen málokterý čtenář se však ubrání tomu, aby k příběhu o Maceškovi nepřistupoval jako k vyprávění rázu takřka dokumentárního.

Martin Reiner jakožto zkušený spisovatel rozhodně nepostrádá potřebnou dávku řemeslného umu – obě dějové linie splétá hladce dohromady a s přehledem se pohybuje ve více časových rovinách, stěžejní postavy jsou dostatečně plastické a výsledný text čtivý a zásluhou některých obrazů (např. symbol remorkéru) či občasných poznámek směřovaných k samotným čtenářům i poměrně osobitý. Zmíněné kvality však nemohou vyvážit jeden zásadní nedostatek této prózy – banální zápletku. Ani příběh Macešky a tajemné iniciály J. – je-li pojat jako literární text a nikoliv literárněvědný pramen – ani vyprávění o Tomášovi, Martě a Lucii zkrátka nepředstavují (samostatně ani společně) dostatečně atraktivní námět pro beletristický text podobného rozsahu a tuto skutečnost již nemůže zachránit ani zpola očekávaná závěrečná pointa. Poslední kapitola pak jen podtrhuje skutečnost, že předešlému příběhu chyběl výraznější závěr a mohl by být lehce dál nastavován a rozvíjen silou pouhé setrvačnosti.

Kniha Lucka, Maceška a já bohužel zapadá nikoliv formou, nýbrž svým obsahem do šedého průměru současné české prozaické tvorby a hlubší dojem ve svých čtenářích zřejmě nezanechá – v jejich paměti ulpí snad jen pár informací o básníkovi Blatném a to je na beletristické dílo příliš chabý výsledek.