Už z prvního pohledu na obálku románu All the Sad Young Literary Men můžeme odvodit pár věcí. Zaprvé je to samotný titul, který odkazuje k nejrůznějším názvům děl i skupin (Angry Young Men; filmy All the President's Men a All the Young Men a samozřejmě Fitzgeraldova sbírka povídek All the Sad Young Men). Dále je tu adjektivum "literary" – budeme tedy mít co do činění s literáty, nebo alespoň s adepty na literární slávu. A nakonec jsou tu samotné ilustrace. Mezi umně vyvedenými písmeny názvu se vlní nahá blondýna, psací stroj, tanky, plnicí pero, dálniční značka – a Vladimír Iljič Lenin.

Proč? To je zřejmé okamžitě poté, co zjistíme, že autor Keith Gessen se narodil roku 1975 v Moskvě jako Kosťa Gessen a o šest let později společně s rodiči emigroval do Spojených států kvůli "státem řízenému antisemitismu". Keith-Kosťa vyrůstal ve stínu svých rodičů (matka literární kritička, otec programátor) i své starší sestry Máši-Mashy, autorky pěti děl non-fiction a literární publicistky (Slate, Granta, New Republic), která se na prahu čtyřicítky rozhodla vrátit do Ruska. Tam se v současné době nachází i Keith, jenž se ovšem podle všeho hodlá v červnu roku 2009 vrátit zpět do New Yorku.

Jméno Keith Gessen je sice na poli románů nové (tato kniha je jeho debutem), ovšem v literárních kruzích je znám jako zakládající člen redakce časopisu n+1, jenž sice v papírové podobě vychází pouze dvakrát ročně (pokaždé v rozsahu zhruba 200 stran), ovšem jeho web je obnovován každý týden (následováníhodný model pro české výlučně literární servery). Časopis i Gessen sám si poměrně záhy vysloužili pověst provokatérů, jimž ani literární avantgarda, např. Eggersův McSweeney's či Partisan Review není svatá. O prvním z nich Gessen prohlásil, že jde o "regresivní avantgardu", o druhém, že n+1 je mu podobný, ovšem s tím rozdílem, že jde o živou věc. O Gessenovi samotném lze tedy směle prohlásit, že si života (je rozvedený, žije s kamarády v brooklynské čtvrti Prospect Heights) i profese užívá se vším všudy.

A je to vidět i na jeho prvotině. Na první pohled působí poněkud nesourodě, a nejen díky zmíněné obálce a názvu. Má totiž hned tři vypravěče: Keitha, Sama a Marka. Shoda jmen v prvním případě není náhodná. Jde samozřejmě o autobiograficky založenou postavu, která – světe, div se! – jako jediná z trojlístku zažívá profesionální i osobní úspěch. Keith je spisovatel, vzdělání získal na Harvardu a žije v New Yorku. Jeho rodiče jsou intelektuálové, kteří emigrovali z Ruska, a jeho sestra má (úspěšné) literární sklony. Keith se živí literární publicistikou a docela mu to jde.

Dalším z trojlístku je Mark, který se zajímá o historii ruských menševiků. I u něj lze najít částečně autobiografické rysy: zájem o Rusko a akademické "komplikace". Markův problém se totiž jmenuje postgraduál: v programu Syracuse University je už dlouho, ale stále se mu nedaří studium zdárně dokončit – podobně jako skutečnému Gessenovi.

Třetí a zdaleka nejzábavnější do party je Sam, jehož životním cílem je napsat "velký židovský epos". Co na tom, že se tohoto úkolu zhostil už Leon Uris ve svém Exodu – Sam jeho dílo neuznává a nepřestává doufat. K tomu jej pronásleduje vztahové schizma mezi pravicovou Tailou, která o něj jeví nefalšovaný zájem (chce s ním mít děti), a zoufalou levičačkou Arielle, již Samovo rozpolcení, o kterém bohužel ví, irituje.

Blíží se konec tisíciletí, hrozba terorismu a s ním spojená traumata zatím v nedohlednu, a tak se naši tři hrdinové, jimž je v románu uděleno zhruba stejné slovo, mohou trápit do aleluja. Že tato atmosféra něco připomíná? Trefa – Claire Messud ve svém románu Císařovy děti nemají šaty (č. Odeon 2008) vytěžila (post)akademické intelektuální prostředí mladých a nadějných, kteří se plácají životem v New Yorku, docela beze zbytku. Na straně kladů stojí Gessenova nepopiratelná schopnost "čitelně" psát – čtenář se nenudí, jen pořád čeká, až se něco stane.

Když se k tomu přidají všudypřítomné narážky na Rusko a jeho kulturu, postava Lauren, modelovaná podle dcera Ala Gorea Kristin (a s ní se pojící dobře odhadnutelné poselství roku 2000), pak lze knihu charakterizovat jednou větou z Amazonu, kde má kniha rovné tři hvězdy: "Started out strong...I didn't even finish the book." A mimochodem, souvislost s Ruskou revolucí je v knize jen velmi volná – Al Gore je pro Gessena kdosi jako Trockij moderního věku. V opozici, avšak stále inspirativní. Čert aby to Rusko už jednou spral.