„Dnes, z perspektivy post-postmoderny a tzv. posthistorismu, se generace, jejich skupiny, společné programy a manifestace jeví jako anachronismus a sám pojem ,generace‘ jako něco difúzního, umělého, konstruovaného a obsolentního“. Tato slova stojí v úvodu ke knize Generace, skupiny a programy v literatuře, přičemž většina příspěvků, ať už jde o generační rozměr literatury českého baroka, koncepce a motivy české moderny ve srovnání s modernou bulharskou, vztah Skupiny 42 k jejím současníkům či mezinárodní kontext české experimentální poezie let šedesátých, k pojmu „generace“ zdaleka nepřistupuje s takovou distancí.

Některé vymezují příslušnost k určité generaci značně svébytně, jako ve stati Vdovství. Rodová zkušenost jako pojítko generací o J. Haukové a V. Fischerové: obě autorky mají podle P. Švecové mezní zkušenost s odchodem nejbližší bytosti a u obou se tragický prožitek obráží v jejich díle. Další studie se zabývají jen dílčím, i když významným tématem, na němž se přívrženci jednotlivých programových skupin v téže době profilovali (či tříbili). Tak v kapitole o tvořícím subjektu v teoretické reflexi české avantgardy počátku dvacátých let Z. Malá i na sporech mezi A.M. Píšou a M. Ruttem ukazuje, že individualismus byl vnímán tak jednoznačně negativně, že jakékoli jeho projevy text v očích tehdejších kritiků devalvovaly a činily naprosto nepřijatelným v nové, kolektivní době (v ní byly činěny také pokusy o vytvoření kolektivního díla bez konkrétního autora). Ve sporech pak většinou vítězil ten, kdo toho druhého dříve obvinil z individualismu a z psychologizace literatury, a paradoxně se mohlo stát i to, že Píša byl za svoji básnickou tvorbu obviněn z téhož individualismu, který sám vytýkal Ruttemu.

Především poslední stať Klišé ve čtení generací Štefana Švece se snaží pojem „generace“ silně zproblematizovat. Autor poukazuje třeba na arbitrárnost (či tendenčnost) pojmenování literárních generací a na to, že se vždy jedná o konstrukt. Jestliže z příslušníků tzv. generace buřičů F. Gellner zemřel jako voják rakouské armády, V. Dyk pracoval jako důstojník československé amády a za patrona této generace byl literárním vědcem F. Buriánkem označen „poctivý vídeňský bankovní úředník a později inspektor československých vojsk J.S. Machar“, pak podle autora by se tato generace ve srovnání s „buřiči“ francouzskými mohla klidně jmenovat „generace loajálů“. Autor poukazuje i na to, že některé generace vystupují pod několika jmény („generace pragmatická“ – „generace Almanachu narok 1914“), jindy zase tentýž výraz může označovat několik odlišných skupin současně („ztracená generace“). Autor také dokládá, že jestliže akademické Dějiny české literatury popisují generace druhé poloviny 19. století jako nastupující přibližně po 20 letech, po přelomu století se interval zkracuje na 15 let, a v Dějinách české literatury 1945 – 1989 se posunul na pět až deset let . Ve stati, v níž se dostane i na teorii memů a hinduistický koloběh karmy, ale autor smířlivě dodává, že cílem jeho příspěvku není pojem generace úplně odmítnout – vždyť pojmy jsou podle Švece mnohem životaschopnější než příspěvky ve sbornících, ale ten jeho si jistě pozornost a to, aby neupadl do zapomenutí, zaslouží.