„Já to doufejme ňák zmáknu,“ uzavírá žák základní školy na předměstí Neapole s upřímnou sebedůvěrou a střízlivou vyrovnaností svoji slohovou práci věnovanou biblickému konci světa. Celkem šedesát slohových kompozicí svých žáků shromáždil a s minimálními textovými úpravami připravil k vydání učitel Marcello D´Orta již na začátku 90. let 20. století. Ačkoli některé společensko-politické souvislosti a narážky mohou být dnešnímu českému čtenáři poněkud vzdálené, dětská pojednání závažných témat, týkajících se víry, politiky, kultury, ale i každodenních radostí a strastí v sobě nesou životní zkušenost přetavenou v nadčasové poselství. Texty s citem pro specifičnost dětského projevu přeložila Kateřina Vinšová a redakčně zpracovala Vlasta Dufková.

Nápad publikovat výbory z dětské literární produkce není nikterak nový – jako jeden z prvních ho během svého učitelského působení realizoval v 30. letech 20. století belgický básník Maurice Carême (Poèmes de gosses, Proses d´enfants). D´Orta však nepředkládá žákovské práce jako důkaz bohaté dětské imaginace a stylizační zručnosti či jako anekdotické historky. V předmluvě sám vyzvedává sociologizující přesah žákovských postřehů, v nichž je obsažena „starodávná moudrost a smíření s osudem, ironicky veselý i trýznivě prostý pohled těch nejnižších vrstev.“

Necenzurovaný pohled dětí na svět, který utvářejí dospělí, realisticky odráží tísnivost poměrů, v nichž pisatelé žijí. Výčet problémů jižní Itálie v podání jednoho z dětských autorů čítá dvacet položek, mezi nimiž figuruje bída, nezaměstnanost, Camorra, drogy, ale také to, že „ve školách nejsou lavice“ a „v rodině, kterou znám, spějí tři v jedné posteli.“ Obraz společnosti, otupělé bezvýchodností chudoby, tak získává osobitější a osobnější rozměr. Perspektiva dětského nazírání na svět je působivá právě svou naivitou a upřímností bez kalkulu. Některé z dětských výroků až zamrazí výstižnou lapidárností: „V Arzanu nikdo nežebrá, protože ví, že by mu nikdo nic nemoh dát.“ Nesmlouvavé dětské kritice jsou vystaveni vrcholní politici i lokální autority, děti však dokáží projevit pozoruhodnou empatii ve vztahu k vlastní rodině.

Editorův podíl na knize se nevyčerpává pouze výběrem a uspořádáním textů. D´Orta byl především jejich iniciátorem a právě inspirativnost jeho podnětů a svoboda, již svým žákům dopřál při ztvárňování zadaných témat, byly předpokladem pro bezprostřední a nestylizované úvahy dětí. D´Orta do textů vstupuje i jako předpokládaný adresát, k němuž se žáci s důvěrou obracejí a nepřímo tak budují jeho obraz zásadového, chápavého učitele. Vtipná zkratkovitost, nečekaná sémantická spojení či dětské zkomoleniny posouvají texty do sousedství humoristické literatury. Autenticita slohových úkolů z útlé knížky ovšem v prvé řadě činí výmluvný dokument.