V regálu hypermarketu, věnovaném ženské četbě, se jednoduchá obálka s mužem v dlouhém kabátě, který pochoduje sněhem, docela vyjímá mezi desítkami lesklých knižních obálek, ilustrovaných desítkami variací motivu svalnatého mladíka, drtícího v objetí křehkou krásku. Také obsah Scheinmannova příběhu o lásce se dost liší od standardní ženské četby o romantické dívce a jejím citu k bohatému milenci, odehrávající se v kulisách honosného panského sídla.

Jedna dějová linie románu, nazvěme ji novodobá, je ukotvena v jihoamerických Andách, kam se vydala dvojice mladých Britů, vyhledávající horská dobrodružství. Šťastně zamilovaná dvojice je postižena krutou tragédií. Druhá dějová linie, z počátku minulého století, zaznamenává rovněž bolestivý osud jiné mladé dvojice, tentokrát židovských milenců z tehdejší Haliče. Dvojice, která se sotva stačí poprvé políbit a už je od sebe odtržena, neboť chlapec byl odvelen s vojsky rakouského mocnářství do války proti Rusku. Slib, že na sebe s mladičkou Lottou nezapomenou, byť ona je z bohaté rodiny a on z extrémně chudé, bere Moritz doslovně a je pro něj motivací, aby utekl ze zajateckého lágru, přešel ve skrytu během dvou let tři čtvrti Sibiře a dostal se pěšky až k Volze. Přes zbytek své trasy dlouhé tisíce kilometrů, tedy přes evropské Rusko, se Moritz dostane pomocí lsti, před jejíž smělostí je nutno smeknout. Kdo z čtenářů však studoval dějiny Ruska nebo třeba četl nedávno vydané deníky Ivana Bunina z let 1917–9, nazvané Proklaté roky, které zachycují Buninovo vidění chaotického a nelidského období nástupu bolševiků k moci, možná se ani nepodiví, že Moritzovi jeho lest vyšla.

Dramatický závěr putování domů, zatímco Moritzův domov v mezidobí zanikl a naopak vznikly nové státy a židé z Haliče se rozutekli po celé Evropě, se nesluší prozrazovat. Vhodné je však zdůraznit, ostatně prozrazuje to i přebal knihy, že obě dějové linie se v závěru překvapujícím způsobem protnou.

Danny Scheinmann je dobrým vypravěčem. Nechce se ani věřit, že román je jeho prvotinou. Čím si vysvětlit lehkost, s kterou tento herec a tanečník píše? Sám na sebe prozrazuje, že knihu připravoval šest let. Čtenář se může ptát, zda nejsou vyprávěné příběhy klíčovými příběhy jeho vlastního rodu či jeho samotného? Každopádně se autorovi daří čtenáře přesvědčit, že láska je síla tak mocná, že dokáže člověka donutit přejít Sibiř. Současně však naznačuje, že tatáž láska dokáže truchlícího milence přivést na pokraj zkázy.

Spisovatel prokládá napínavý příběh deníkovými záznamy Lea, hrdiny novodobé dějové linie, které čtenáři nejen umožňují si oddechnout, ale současně ho poučí o síle lásky v živočišné říši. V tom se jeho postup trochu podobá postupu německého autora W. G. Sebalda, který své prózy rovněž prokládá souvisejícími dokumenty. Scheinmann nabízí čtenáři k uvěření svou vizi, že lidský polibek, zejména pak polibek spojený s první láskou, není nikdy zapomenut. Nebo aspoň, připouští, není zapomenut ani po mnoha letech.

Lehkost Scheinmannova psaní je doplňována i talentem pro fabulaci děje a dosti často se mu tak daří předejít skřípajícím a násilným spojovacím můstkům, jaké bychom u začínajícího romanopisce mohli očekávat. Což přirozeně platí s výhradami, neboť třeba atmosféru studentských mejdanů v univerzitních kampusech anglosaských univerzit většina ze středoevropských čtenářů znát nemůže, a těžko bude proto posuzovat, zda za vlasy přitažené scény jsou obvyklé nebo jsou jen autorovým konstruktem, aby se aktéři jeho románu „rozpohybovali“ podle potřebné souslednosti vyprávění. Zvláště postava Leovy studentské přítelkyně Hannah působí v textu neživotně, či dokonce nadbytečně.

Je s podivem, kolik variací na téma zklamání „obvyklým“ způsobem života, se podařilo autorovi na tři sta stran textu umístit. Třeba na životní příběh starce, kterého Moritz potkal v divočině Sajanských hor a který mu vyprávěl, jak vyměnil hromadění moci a majetku za osamělý život v horách. A také život Leovy bytné, úspěšné právničky, která není schopna unést své mateřství a (možná) i ochladnutí lásky ke svému manželovi a únik hledá v sexu, zbaveném citu, se svým nájemníkem.

Nejpůsobivější pasáží románu je bezesporu jeho 20. kapitola, obsahující výklady z univerzitních přednášek o kvantové fyzice, kterých se Leo jako uhranutý zúčastňuje, byť studuje jiný obor. Znovu se potvrzuje, že dobrá beletrie může být i zdrojem poučení, zdatně konkurujícím odborným publikacím. Řada čtenářů by mohla být příjemně překvapena, že čtivou beletristickou formou lze vyložit i to, co v řeči fyziků zní často značně kostrbatě. Že totiž vše živé i neživé na této modré planetě i v celém kosmu tvoří zázračnou jednotu. Že my, žijící lidští tvorové, jsme na atomární úrovni propojení nejen s našimi zemřelými blízkými, ale i s těmi, kteří se teprve mají narodit. Poučení čtenáři vědí, že tyto poznatky kvantové fyziky překvapivě souzní s výkladem tajemství života a smrti, jak jej podává třeba buddhismus, ale kupodivu i náboženské etiky některých přírodních národů. Proč o tom autor píše? On sám to neříká, ale lze se dohadovat, že by se rád vypořádal s tajemstvím „nesmyslných“ úmrtí blízkých přátel a příbuzných ve válkách, nebo při novodobých cestovatelských tragediích.

Recenzent si položil i otázku, proč na server iliteratura umísťovat hodnocení právě Náhodných skutků? Jedním důvodem by mohl být fakt, že ze srovnání s jinými texty krásné literatury, líčícími hrůzy válečných událostí 20. století, vycházejí Náhodné skutky se ctí v tom smyslu, že v nich převládá nevykořenitelný optimismus. A to není malá hodnota. Dalším důvodem, proč román není „druhou ligou“, je dobrý příběh, který autor před čtenářem rozvíjí. Zamyslíme-li se nad vývojem, který byl od 80. let minulého století charakterizován vznikem mnoha próz s čtivým příběhem, nezbude než konstatovat, že jde o vývoj dobrý, vždyť artistní a experimentální próza by nemohla být trvale jedinou pozitivní hodnotou literatury.

Závěrem možno ještě dodat, že autorovi je 41 let, že se narodil v Manchesteru a dnes žije v Londýně se ženou a třemi dětmi. Že se zabýval herectvím, jak už bylo zmíněno, ale napsal i scénář k filmu a připravuje také scénář k filmové verzi Náhodných skutků. Na základě údajů, uvedených v rozhovorech s autorem, publikovaných v anglosaském tisku, se potvrzují též tušené souvislosti námětu románu: líčené události mají předobraz ve skutečné příhodě, která se Dannymu Scheimannovi stala v Jižní Americe a sibiřská anabáze potkala jeho dědečka.