První, co přitáhne čtenářovu pozornost před samotným čtením knížky Polony Glavan Noc v Evropě, je oranžový pásek hlásající: „Jim Jarmusch v sukních a na papíře“. Níže pak na témže pásku najdeme informaci, že kniha byla v roce 2002 nominována na slovinskou prestižní cenu Kresnik, což však upoutá spíše jen čtenáře-slovenistu. Vraťme se proto k „Jimu Jarmuschovi v sukních“. Román zmíněné slovinské autorky neskrývá svůj inspirační zdroj, kterým je film tohoto amerického režiséra, Noc na Zemi (Night on Earth) z roku 1991. Film je stejně jako kniha Glavanové složen z pěti příběhů odehrávajících se během cesty „odněkud někam“, jejichž protagonisté jsou omezeni poněkud stísňujícím prostorem. Mohli bychom spekulovat o podobnostech dalších, jako je např. střet různých světů, ať už daných kulturně, sociologicky, či jinak. Zajímavější však jsou věci ve kterých jsou obě díla jiná – v první řadě se samozřejmě liší žánr, na druhém místě je záměna Jarmuschova taxíku za vlakové kupé (podtitul filmu zní: „Pět taxíků, pět měst, jedna noc“). Zde bychom znovu mohli začít spekulovat o vlivu kulturního prostředí – hrdinové filmu Noc na Zemi budou velkoměsty z principu cestovat taxíkem, mladí lidé poznávající Evropu logicky pojedou vlakem. To jsou možné způsoby přístupu, musím se však přiznat, že podobná přirovnání – zde k Jimu Jarmuschovi –, nemám úplně v lásce, tedy přinejmenším v tom úplně prvním kontaktu s novým tvůrcem a jeho světem. Je to samozřejmě jedna z možností, jak čtenáře přivést k básníkovi nebo spisovateli, kterého by si třeba vůbec nevšiml. Ačkoli jde o zcela běžnou věc (skvělý slovinský romanopisec Mate Dolenc bývá ze stejného důvodu označován jako „slovinský Hemingway“ atp.), jde o metodu, která není (především k dotyčnému literátovi), úplně fér, svědčí mimo jiné o snaze „škatulkovat“ a řadit věci, které lze zařazovat jen za cenu jistého zjednodušení. Můžete namítnout, že tak je to se vším, a já vám řeknu, že máte pravdu, a ještě více se vzdálíme od tématu. Takže raději zpět, přestaneme mluvit o Jarmuschovi a Hemingwayovi, protože jde o Polonu Glavan.

Zmíněných pět příběhů Noci v Evropě se odehrává ve vlaku na trase z Paříže do Amsterodamu, po nich následuje Epilog, který naznačuje další osudy aktérů knihy. Těmi jsou mladí lidé, okolo dvaceti, kteří jsou právě na vysněné prázdninové cestě Evropou. Kupé vlaku, jeho omezený a do jisté míry omezující prostor, kde byl kaleidoskop letních zážitků náhle nastaven do jednoho z mnoha možných pohledů, dává možnost rozehrát malá dramata odehrávající se během jedné noci. Prostor vlakového kupé je totiž místo, kde se spolu do řeči dávají lidé, kteří by se jinak pravděpodobně nebavili. Dalším elementem, který v románu sbližuje cestovatele, je cigareta, jež možná bude mít pro čtenáře v brzké budoucnosti ještě intenzivnější příchuť spiklenectví. Kupé vlaku však pro konkrétní aktéry příběhu nabývá i jiných významů: Stane se z něj past pro zloděje Michela, či naopak útočiště pro Australanku Rebeccu ze čtvrtého příběhu, je místem zkoušky pevnosti vztahu dvou mladých Norů z příběhu úvodního, protože ve stísněných prostorách se na povrch dostávají nejskrytější a nejtemnější myšlenky; kupé je také jevištěm pro ukázku chlapáctví i nejistotu mladíků z Ameriky.

Motivy, které v próze Glavanové vystupují nejvíce do popředí, jsou předsudky a stereotypní uvažování a jejich skrytý vliv na lidské rozhodování. Proto také fungují jako důležitý faktor lidských osudů, jako jejich ironický hybatel. Postavy románu se sice pokouší vyhnout se stereotypnímu jednání, často však přes veškerou snahu je zlehčit a ignorovat, sklouzávají k předsudkům a stereotypům jiným. Vlak, v němž se současně nachází pestrá směs příslušníků různých národů, poskytuje jedinečnou příležitost, aby se přemítalo o typických Francouzech, Seveřanech či Irech. Paradoxně se však v prvním příběhu „charakteristické“ role přisuzované jednotlivým národnostem obrátí: Tím, kdo je mlčícím cestujícím, je mladík z Itálie, naopak norský pár příliš mnoha slovy zkouší pevnost svého vztahu. Dave a Mike si v prostředním příběhu vypráví vtipy o pedofilních sklonech Belgičanů a jejich klábosení si pohrává i se stereotypy týkajícími se vztahu mužů a žen. K setkání Rebeccy s kapsářem Michelem by nedošlo, kdyby její jednání neovlivnily (uvědomované a marně zaháněné) předsudky a z nich vyplývající strach. Není bez zajímavosti, že i zloději mají své předsudky a zároveň využívají zažitých stereotypů (například onoho známého „šaty dělají člověka“, a proto také zloději chodí „do práce“ vždy slušně oblečení).

Vlak jede noční Evropou, ráno budou všichni ve vytouženém městě, hranice zemí mizí během tvrdého spánku cestovatelů (pro pár z nich tento spánek znamená „pracovní příležitost“), hranice v lidech však zůstávají. Nejen o cestování, ale i o stísňujícím prostoru, který je v každém z nás, román Polony Glavanové vypráví. O tom, že nemáme vyhráno, ani když zrovna jsme s pro nás tím pravým spolucestujícím, protože můžeme celou cestu strávit na chodbičce vlaku kvůli své nejistotě a strachu, třeba z toho, že ho zklameme či ztratíme. Avšak během cesty můžeme prožít i mnohem zajímavější okamžiky než v samotném cílovém místě. Záleží jen na tom, koho pustíme do svého kupé nebo ke komu si troufneme přisednout. Já už jsem Glavanové místo udělala a totéž doporučuji i vám, společná cesta totiž nebyla vůbec špatná.