Román Latourův katalog aneb Komorník markýze de Sade současného norského spisovatele Nikolaje Frobenia vyšel v Norsku už v roce 1996, do češtiny byl Ondřejem Vimrem přeložen o jedenáct let později. Frobenius se dle svých vlastních slov považuje za veskrze mezinárodního spisovatele, což je v norském literárním kontextu poměrně výjimečné. K napsání Latourova katalogu jej podle rozhovoru na pražském veletrhu Svět knihy 2008 inspirovaly především dvě události: i u nás známá výstava Bodies, kterou navštívil během svého pobytu v Londýně, a válka v Perském zálivu, první virtuální válka přenášená televizními stanicemi do celého světa jako velkolepá akční podívaná. Čtenáře podobně žánrově nevyhraněné knihy Parfém: Příběh vraha Patricka Süskinda z roku 1985 (Süskind, Patrick: Parfém: Příběh vraha, přel. Jitka a Rudolf Tomanovi, první vydání Melantrich 1990, reprint Academia, 2006) však možná napadne, jestli se spíše nezhlédl v nejznámějším díle tohoto německého spisovatele.

Parfém sám představuje zajímavou paralelu k románu s fantaskními prvky Peter Schlemihls wundersame Geschichte (Podivuhodný příběh Petra Schlemihla, 1814) německého spisovatele Adalberta von Camisso. Hlavní hrdina Peter Schlemihl neuváženě vymění svůj vlastní stín za bezedný váček s penězi. Ostatní si však jeho odlišnosti všimnou a začnou se mu vyhýbat. Peter je kvůli tomuto vcelku banálnímu nedostatku vydělen ze společnosti a je nucen žít o samotě. Přichází tak i o milovanou ženu, neboť se jejím rodičům nejeví jako vhodný nápadník. Nakonec mu nezbývá než žít v osamění a věnovat se vědecké práci. V základních rysech se tato osnova dá přenést jak na Süskindova Grenouillea, tak na Frobeniova Latoura, nejdůležitějším spojujícím motivem je ovšem zesílení určitého aspektu, který u hlavních hrdinů posiluje vlastní výjimečnost a zároveň odcizenost vůči okolí. V tom se především Süskind patrně inspiroval osudem Kaspara Hausera, populárního nalezence první poloviny 19. století, jenž prožil podstatnou část svého krátkého života v nedobrovolné izolaci.

Latour necítí fyzickou bolest a Grenouille disponuje jedinečným čichem, přičemž sám vlastní pach nemá. Mezi čichovým a hmatovým smyslem zde lze nalézt zjevnou paralelu. Právě hlavní hrdina s patologickými rysy zaujímá v příběhu stěžejní místo. Jak Latour, tak Jean-Baptiste Grenouille by se zjednodušeně řečeno dali charakterizovat jako perverzní géniové, amorální, bezbožní, egoističtí, bezcitní, ctižádostiví a povýšení misantropové. Latour se ještě jako dítě pokusí ze žárlivosti zabít milence své matky. Vyžívá se v působení bolesti jiným – s oblibou například trhá kobylkám nožičky a pozoruje, jak z jejich ran vytéká zelený sliz. Grenouille se chová povýšeně, všemi pohrdá, morální zábrany mu nic neříkají. Oba také nesnášejí společnost, nedokážou milovat, soucítit, porozumět. Neprojevují ostatně ani snahu. Druzí je považují za šeredné podivíny a ze svého středu je vydělují. Parfém a Latourův katalog mají několik dalších společných rysů. Oba romány se odehrávají ve Francii ve víceméně stejné době. Podobnost je kromě hlavních postav patrná i u stylu a jednotlivých motivů.

Smysl života obou hrdinů je neodlučně spjat s jejich zvláštními schopnostmi. Díky nim jsou svým způsobem vyvolení, výluční. Oba před sebou mají dlouhou cestu. Nejprve se musejí naučit jednoduchým úkonům, aby posléze mohli studovat u mistrů řemesla. Latour pomáhá anatomovi Rouchefoucaultovi a Grenouille pracuje u parfuméra Baldiniho. Než je mistři do učení přijmou, podstoupí obtížnou zkoušku. Latour musí zodpovědět několik obtížných faktických otázek ohledně anatomie lidského mozku, se kterými by měl problém i leckterý student medicíny, zatímco Grenouille dostane za úkol namíchat parfém od konkurence bez znalosti vzorce, jen po čichu. Latour i Grenouille se postupně během svého učení osamostatňují a nakonec už své schopnosti rozvíjejí zcela na vlastní pěst.

Z obou se stávají sérioví vrazi. Způsobování smrti druhým pro ně představuje přirozenou záležitost. Bez výčitek svědomí zabíjejí vybrané oběti, které potřebují pro svůj vyšší cíl. Latour si své znalosti obohacuje pitvami lidských mozků, zatímco Grenouille z dívčích těl destiluje vůně, které mají posloužit k vytvoření jedinečného parfému. Tento dokonalý parfém složí z jednotlivých vůní, jež do sebe zapadnou jako díly skládanky. Podobně by se dala charakterizovat i skladba lidského mozku nedávající Latourovi spát. V podstatě jim tak nic jiného než vraždit nezbývá. Skutečně rozdílní jsou oba hrdinové jen v jednom aspektu: Latour svou osamělost nenávidí, kdežto Grenouille po ní touží, protože mu slouží jako prostředek k sebepoznání.

Oba romány jsou psány poutavým a čtivým stylem, Süskindovy popisy však disponují přeci jen o něco bohatšími a barevnějšími rysy. Komplexní líčení doby a prostředí, obohacené o vizuální a čichové vjemy, navozuje životem kypící atmosféru. Příběh se vyznačuje uceleností, zdařile líčí dobový kontext a změny v tehdejší společnosti. 18. století je obdobím rozporů mezi rozumem a srdcem, racionalismem a city, tradicí a modernitou, konvencemi a přirozeností. Süskind tento mnohostranný rozpor zdařile vystihl, u Frobenia tato dimenze do velké míry schází. Oba spisovatelé se skvěle zhostili úkolu přiblížit dobovou techniku pitvy mozku resp. přípravy parfémů. Popisy jednotlivých úkonů jsou detailní a promyšlené. Parfém se navíc vyznačuje velkým smyslem pro humor. Násilí je bráno s nadhledem, nehraje centrální roli. V Latourově katalogu tato stránka příběhu skřípe. Těžko se občas ubránit dojmu, že autor chce především šokovat, a pokud si odmyslíme brutální násilí a sexualitu, nezbude nic mimořádného.

Oproti Süskindovi má Frobenius zřetelnou výhodu v postavě proslulého markýze de Sade. Originálním rysem Latourova katalogu se mohla stát postava komorníka Latoura hrající ve vztahu k markýzi stínovou úlohu. To by však autor nesměl pohrdnout potenciálem, který se mu zde naskýtal. Frobenius se na veletrhu Svět knihy vyjádřil, že chtěl markýze pojmout s ironií a vtipem, částečně ho karikovat a především vystihnout jeho osobnost v neheroizované podobě. Přesto markýz na stránkách knihy zůstává spíše načrtnutou skicou než živoucím člověkem. V Parfému se postava markýze sice přímo neobjevuje, přesto je však de Sade zmíněn jakoby mimochodem hned v prvním odstavci knihy.

Nedá se říct, že Latourův katalog za čtení nestojí. Napínavý příběh má spád, odehrává se v atraktivním prostředí francouzského 18. století a představuje zajímavý pohled na vnímání lidského těla skrze bolest. Přesto, jestliže vše výše řečené vezmeme v úvahu, je podobnost Latourova katalogu s Parfémem vskutku poněkud zarážející.