V roce 2007 vyšla v Bulharsku v nakladatelství Altera básnická sbírka Organični formi (Organické formy) Nikolaje Atanasova. Tato knížka je zvláštní tím, že ji mladý básník (nar. 1978) napsal v Americe, kde v současnosti žije. Její prezentace se konala jak na Floridě, tak i v Sofii. Současná bulharská kritika se shoduje v tom, že kniha má novátorskou poetiku, estetiku a tematiku – je blízká ženské poezii, ale zároveň hledá svou vlastní cestu. Uvádí řadu témat - přerušené vztahy s rodným prostředím, neuskutečněný dialog s matkou, odsouzení provinčních předsudků, homosexualitu nejenom jako sexuální prožitek, ale i velké poznání. Způsoby uvádění těchto témat představují celou estetiku sbírky, na což poukazuje také její název. Mladý a citlivý básník používá „živých metafor“ podobným způsobem jako argentinský básník Leopoldo Lugones. Hrůza, láska a nenávist jsou inkrustované v syntaxi, a tak se básně stávají živými a věčnými. Některé symboly jsou konkrétní, ale i abstraktní, a proto na hranici s imaginací.

Květina jako imaginace

Už při prvním čtení sbírky je evidentní, že autor hledal své „živé metafory“ v biologii, a zvláště květinách, které se hojně vyskytují právě v básni Organické formy. Zde jsou všechny květiny mrtvé – v této oranžérii „je jenom břečťan živý“. Konkrétnost secesní květiny je v poezii N. Atanasova svedená do abstraktnosti imaginace a křiklavost secesních barev se změnila na temné tóny, což přibližuje tuto poezii dekadentní estetice v její čisté formě. Důraz se klade na destrukci a morbidnost květiny. Co by mohl ale „živý břečťan“ symbolizovat? Není ve zničeném světě, kde lidstvo zapomnělo na lásku a naději a kde vládnou peníze, břečťan symbolem amerického dolaru? Interpretace květiny ve sbírce Organični formi se víceméně podobá té ve francouzské poezii Jacquese Préverta, která také používá „špinavých květin“ jako „věčných“, a to v opozici k vládnoucím penězům.

Přerušený vztah k rodnému prostředí

Téma vztahu s rodným prostředím je pro bulharskou literaturu vůbec velice důležité. Ztotožnění se s tímto tématem platí i pro současné básníky. V poezii N. Atanasova se vztah nahlíží víceméně jako přerušený. Lyrický hrdina je Bulhar, ale současně také není – matka mu pořád vytýká jeho turecký původ. Přitom autor hledá interpretaci rodiny pomocí zvířecí symboliky – matka je viděna jako vlčice a babička a dědeček hrdiny jsou chobotnice. Všichni žijí v nejhezčím domku v ulici, ale nemohou se zbavit svých neuróz. Matka topí svého manžela v moři vin, babička vyhnala dědečka, jak to obvykle dělají chobotnice – samice vyženou samce. Dialog syna s matkou, tolik důležitý pro bulharskou obrozeneckou poezii, je přerušený – vlčice křičí na svého syna, ale on ji nemůže slyšet, je mezi nimi velká skleněná zeď. Matka je viděna i jako čarodějnice, a to ve stejnojmenné básni Veštica (Čarodějnice). Tou básní se pokusil autor odsoudit dobové předsudky vůči nemanželskému otěhotnění. Matka je popsaná jako nevěsta Satana, který je přitom androgynní – jednou se proměnil v ženu, aby ukradl semeno muže a potom zpět v muže, aby přilákal svou nevěstu, matku hrdiny. Tento motiv nás vrací k historickým kořenům mýtu o čarodějnictví. Během 13. století byl strach z čarodějnictví velice výrazný a v roce 1486 vyšla jako příručka pro inkvizitory kniha Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), ve které jsou ženy-čarodějnice vylíčené tak, aby mužům naháněly strach a hrůzu. A opravdu, jak o tom píše ještě Sprenger, ženy jsou sexuální rozkoši, čarodějnictví a věštění nejvíce nakloněny, a proto jsou snadněji dostupné pro Satana. Právě tento fakt odrážejí i básně N. Atanasova. Grafika je ztvárněna tak, aby imitovala kouř, který míří k nebesům po upálení čarodějnice, a sousedky se dívají a povídají si, že dům navštívil Satan. Prostřednictvím tohoto mýtu jsou tak odsouzeny i předsudky provinčního města.

Homosexualita jako sexuální prožitek, ale i hledání větší pravdy

Homosexualita představuje v poezii N. Atanasova hluboce interpretované téma. V řadě básní ji vidí jako prožitek čistě sexuální a tělesný a jinde jako pravdu a hlubinné poznání, dokonce vědu, která se má řádně přednášet na školách. Tělesnost stojí v popředí a různé části těla milence jsou popsané. Aktivita je v protikladu k ženskosti partnerů, anebo - chceme-li udělat narážku na starořeckou filosofii – arsenokoitae je v protikladu s molokoi. V tomto kontextu je poezie N. Atanasova přínosná právě svými odkazy k poezii Paula Verlaina, Arthura Rimbauda a Jiřího Karáska ze Lvovic. Jeho poezie překročila bulharskou poezii Alexandra Vutimského a Georgiho Mickova, aby dosáhla své vlastní interpretace a estetiky popisu homosexuality. V popisu homosexuálního prožitku je časté opakování motivu krve. To není nahodilé – v poezii P. Verlaina také často vytéká hrdinova krev, aby obnažila tělo až na kost. Homosexualita je v básnické sbírce Organični formi pro bulharskou společnost marginální, což ovšem, zdá se, neplatí pro druhou polovinu sbírky, která se více zabývá americkým prostředím. Americká společnost tuto část lidské sexuality neodmítá – dialog mezi homosexuálním synem a jeho otcem není přerušen, vina je odpuštěna. Cestu k překonání tohoto problému spatřuje sbírka v nalezení způsobu, jak o této tematice přednášet a mluvit.

Básnická sbírka Organčni formi není o nenávisti k ženám, právě naopak – láska se hledá, ale nenalézá. Sama syntax několika básní ukazuje snahu zachytit lásku, neztratit ji. Oddělené strofy se jakoby objímají. Stáváme se svědky opravdu novátorské poezie, která nás sama přesvědčuje o tom, že román v naší době jako žánr upadá, jak už o tom ostatně psal i Jorge Luis Borges.