Celou noc se mu zdálo o Marii. Ještě i k ránu se mu o ní zdálo. Ležela na márách v  hale se skleněnou střechou, která vypadala jako obrovský skleník. Měla zavřené oči. Pokud se však na ni zadíval mnohem pozorněji a nenechal se rušit letem nejrůznějších ptáků, kteří se sice nedočkavě houfovali v horní části obrovité klece, tam odkud přicházelo světlo a naděje, aby se mohli jednou rozletět, vyrvat se, vznést se do jasné modři, jež padala na poklop s okénkem, aniž by jej dokázala roztříštit či roztavit, avšak často slétávali k nim, kroužíce kolem nich vydávali drobné nervózní skřeky a Ion byl občas nucen zvednout ruku, zahrozit jim a zahnat je, zkrátka, pokud se dokázal soustředit na nahé tělo, na dívčinu bledou tvář, chvílemi se mu zdálo, že otevírá jedno, potom zase druhé oko, jako by se chtěla přesvědčit, jestli je stále přítomen na stráži mezi orly a havrany a papoušky a čápy a jinými ptáky, mnohem menšími a mnohem hlučnějšími.

Přistoupil k márám, dotkl se jejích stehen, její pleť byla vlažná. Nemůže být mrtvá, řekl si Ion a ucítil pařáty jednoho z ptáků, který neohroženě usedl na jeho sehnutá ramena. Ohnal se, aby jej setřásl: zvíře jej začalo lehce klovat do hlavy. Byl to havran veliký jako orel a tvrdohlavý jako mezek. Zvedl srp, jenž ležel u nohou már a ohnal se s ním po havranovi. Ten se pustil jeho ramen a pokusil se vzlétnout, marně a zoufale mával křídly: rána srpem mu je usekla v půli. Havran se s krákoráním zřítil. V odpověď na tento projev agónie další desítky havranů zaútočily na Iona, jenž se hrdinně bránil srpem jako jataganem: černé peří padalo na Mariino tělo a pozvolna je zakrývalo. Ion, obrácený k ní zády, nyní uslyšel její pravidelný dech. Popadl i jakýsi kus železa na jednom konci silnější a rozdvojený tak, že to vypadlo jako něco mezi kramlí a kladivem a sekal kolem sebe oběma rukama. Ptáci, přestože jich stále přibývalo, se k němu stále nemohli pořádně přiblížit. Maria vstala z már a hledajíc útočiště, skrčila se u jeho nohou. Její ruce jej objaly v pase, což se projevilo jako dosti nepraktické. Náš bojovník již neměl onu mrštnost jako dříve. Patrně hrůzou, proč jinak, se Maria přitiskla vší silou k Ionovu tělu a způsobila, že klesl na kolena. Ovšem ještě stále mával svými zbraněmi v rukou proti vířícímu hejnu, když tu ucítil dívčiny rty a poté její ruce, pronikající všemi jeho tělesnými údy. Otočil se, aby si chránil zrak před neohroženým zobanem nějakého orla a tehdy uviděl Soniu, jež tiskla své rty k jeho ústům a obepínala jej rukama a nohama.

Sonia se stala v záležitostech lásky skutečnou odbornicí. Svou erotickou techniku zdokonalila ve škole Blízkého Východu. V jejím těle bylo nyní něco hadího, její ústa byla nyní pijavicí, pohlaví masožravou květinou. Zmocňuje se mne pocit nesmírného blaha a zaplavuje mne od hlavy až k patě. Za klepání psacího stroje otevírám oči. Slyším jak zvoní telefon. Tentokráte zvoní naprosto oprávněně: zapojil jsem ho. Ani nevím, jak jsem se dostal ke schodům. Motám se. Celý popletený popadnu sluchátko.

„Co děláš, snad nespíš v pravé poledne?“ bere mě na paškál Marianne. Ústa mám plná pěny, rty slepené, avšak ucho ještě trochu funguje. Vydám ze sebe troubení jelena v plné říji.

„Co je s tebou? Je ti špatně?“

„Uhú…“

„Já zavolám Gachetovi. Když sám nemůžeš…“

S velkými obtížemi se mi daří pootevřít rty a nadechnout se nosem.

„Ehé!“

„Tak co je ti?.. Ty… Ty tam někoho máš?“

V Mariannině hlase je znát podezřívavý tón. Rozpoznávám onu malou zmiji, jež zasyčí v jinak milé zvučnosti jejího hlasu rodilé Francouzky.

„Ne. Ano.“

„Tak ano nebo ne? Co je ti? Co se s tebou děje?“

V jejím hlase zazní skutečná obava. Vyvinu nezměrné úsilí, abych se vzpamatoval.

„Jsem sám. Kdo by tady se mnou asi tak byl? Leda moje postavy…“

„Ach, autor a jeho postavy!“ skočí mi do řeči Marianne. „Takže, jde to? Pokračuje…“

„A kdo?“

„Jak to, kdo? Román přece… Píšeš tam snad román…“

„Ano, ano.“

Mariannin hlas dostává něžnější zabarvení. A drobný rozmazlený podtón, na nějž jsem zvyklý. Je to dobré znamení.

„A nestýská se ti po nás?“

„Jakby ne, samozřejmě.“

„Pošlu ti poštou kazetu. Natočila jsem kočičáka. Nemohla jsem se ho zbavit, celý den mňoukal… Asi se mu po tobě stýská.“

„Dej mi ho k telefonu.“

„K telefonu? Dobře víš, že telefon nesnáší.“

„Aha, vlastně.“

„Jo, málem jsem zapomněla. Navštívila nás Smaranda.“

„Nepovídej! A jaké to bylo? Doufám, že jste se nepohádaly?“

Opět jsem nabyl schopnosti artikulovat a přemýšlím, jak si teď zapálit cigaretu, aby si toho Marianne nevšimla.

„Výborně jsme si popovídaly.“

Mariannin hlas je najednou z ničeho nic tvrdý:

„Říkala, že teď máš často telefonáty z Velvyslanectví.“

„To mám. Zrovna jsem ti to chtěl říct, pořádně ti vyčinit, že jsi jim dala moje číslo.“

„Já?“

„A kdo asi?“

„Co já vím…“

„A ona to ví odkud? Smaranda…“

„Odněkud to vědět musí. A co ti chtěli?“

„Abych napsal článek o Rumunsku.“

„Článek nebo román?“

„Článek…“

„A proč bys psal článek, když píšeš román? To nechápu.“

„Na tom nesejde. Stejně jsem odmítl.“

„Velmi správně. Kdy bys ke všemu ještě psal i články. Kdy přijedeš domů?“

„No, ještě musím dokončit ten román.“

„Román můžeš dokončit i doma. Chápu, že bylo pro tebe těžké se rozepsat, začít ho… ale že bys ho nezvládal dokončit?“

„Tak ještě chviličku vydrž.“

„Máš doma nač si jen vzpomeneš, máš pokoj jenom pro sebe, chodím kolem tebe po špičkách, podstrojuji ti jak nějakému princovi… Co ještě chceš?“

„Ještě pár dnů. Potřebuju lépe vniknout do námětu…“

„A co kdybych přijela? Jenom na pár dní. Pořád ještě prší?“

„Lije jak z konve.“

„Pořád?“

„Každý den…“

„Lžeš. Myslíš, že nesleduji předpověď počasí? Včera bylo nad Bretaní úplně jasno, jenom jeden docela malý mráček.“

„No vidíš, a ten je zrovna nad námi.“

„Lháři!“

„Tak přece ještě chvíli vydrž. Ion už je ve Vídni.“

„Sám?“

„Sám. No... vlastně ještě s jednou slečnou.“

„S Marií?“

„Ne, ne, to není Maria. Jmenuje se Sonia.“

„Tu neznám. To je nějaká Ruska? Kde jsi k ní přišel?“

„Sama jsi mi ji poslala. Už se nepamatuješ? Ta dívka z márnice… Přefikl ji tam zřízenec a ona z toho obživla.“

„Co to plácáš!... To říkáš schválně, abys mě zmátl.“

„Vždyť jsi mi to vystřihla z novin. Kde já bych k tomu přišel.“

„A co má být? To jsi to hned musel nacpat do románu?“

„Ne, ale…“

„Poslyš, co to tam spisuješ, pornoromán? Víš co, pošli mi kousek, ať si taky počtu. Ať si můžu udělat obrázek…“

„To nepůjde.“

„Proč?“

„Protože ho píšu v rumunštině.“

„No, ty jsi se nadobro zbláznil!“

Marianne je opravdu dopálená. Léta se mořím, abych se naučil francouzsky, a ona se rovněž se mnou natrápí, jen co je pravda (ještě prý nepotkala nikoho, kdo by byl tak tvrdý na jazyky!), časem se mi přese všechny jazykové útrapy konečně podaří napsat několik knížek ve franštině (třikrát běda, no ale ve franštině!), a nyní se klidně na všechno vykašlu a vrátím se k tomu podunajskému dialektu, k onomu jak patchwork polátanému a strakatému jazyku, k onomu tuláckému žargonu potulných lupičů, pastýřů-vražedníků…

„Vzpamatuj se! Vždyť je to moje mateřština,“ říkám sebrav poslední zbytky důstojnosti.

„Pěkná mateřština! Chudáci děti, co se musí učit tuhletu přiblblou rumunštinu naprosto postrádající jakýchkoli pravidel… Zakázat by ji měli!“

Nevím, co mám dělat. Na dálku je těžší ji uklidnit, slibuji, že si pospíším, že budu psát ve dne v noci. A že se vrátím do Paříže co nejdříve. Slibuji hory, doly…

„Přišel ti další dopis,“ říká, aby změnila téma.

„Zase od Mihaie?“

„Od Mihaie přišel už dávno…“

„No tak mi ho pošli, na co čekáš?“

„Tenhle ti posílá nějaký Gagarin.“

„Gagarin?“

„Tak nějak. Znáš ho?“

„Ne. Ale to je jedno. Pošli mi ho.“

„Dnes ti to všechno pošlu. Tak nashledanou. A nezlobíš se, že jsem řekla…“

„Nezlobím. Buď bez obav. Už jsem na to dávno zapomněl.“

„Opravdu?“

„Pusu na to.“

Zavěšuji. Stoupám po schodech a myslím na Gagarina. Je zřejmé, že není vůbec ve vězení, jak tvrdil cimbalista. Ale proč píše zrovna mně? Chce mi vyhrožovat? Jak? Co mi může chtít? Nemá nade mnou žádnou moc. Chce mě zkorumpovat? Navrhnout obchod? A proč mi nezavolá? A možná že to byl tenkrát on, ten podivný telefonát. Nebo někdo od něj, možná sekretářka…

Usedám k psacímu stolu. Abych dokončil kapitolu z onoho rána, kdy Sonia vstupuje do Ionova pokoje a lísá se k němu, zatímco on spí, a udělá mu všechno a nakonec se s ním vyspí. Ion sténá rozkoší, vykřikuje, Karim se probudí a objeví se ve dveřích pokoje.

„Pardon.“

Ne, nemohu psát. Nemůžu se zbavit myšlenek na Gagarina. Možná, že něco namluvil Soni, anebo, tím hůř, Ionovi, a doufá, že mě tak má v hrsti. Scházím znovu po schodech, telefonuji Marianne. Mám štěstí! ještě je doma.

„To jsem zase já. Prosím tě, buď tak hodná, otevři ten dopis.“

„Ten od Mihaie?“

„Ne, ten můžeš klidně zahodit. Ten druhý.“

„Od Gargarina?“

„Ano, od Gagarina. Otevři ho a přečti mi, co píše.“

„Počkej, vezmu si nůž. Je zalepený jakousi leukoplastí.“ Slyším, jak rozřezává obálku, slyším šustění papíru, téměř plechové skřípění, poté její vyděšený hlas.

„Ničemu nerozumím. Je psaný rusky.“

„Merde!“

„Vidíš, raději by ses měl vrátit do Paříže…“

„Prosím tě, buď tak hodná, běž hned teď na poštu. Líbám.“

Ion vyčerpáním znovu usnul. Klec byla zároveň akváriem: soužití ryb, orlů a havranů. Marie ožila. Avšak změnila se v mořskou pannu. Ion se ji pokoušel chytit, zachytit se jejího ocasu, nepovedlo se. Vyklouzla mu a se smíchem se vzdalovala. Ion plaval ze všech sil a držel se za ní, ale jak měl stačit mořské panně… Najednou si uvědomil, že nemá dost vzduchu, že riskuje, že se udusí, utopí. Ale to byla hloupost. Zachytil se jednoho orla, který jej vynesl až ke skleněnému poklopu. Nahoře se zamračilo. Dokonce i pršelo. Skrze silné sklo, které vše zakrývalo, drobně a měkce mrholilo. Neslyšně. Pozvolna se snášela noc.

Sonia, opřená o loket, jej pozorovala, jak oddychuje a lehce pochrupuje. Možná se mu něco zdá, pomyslela si.