KASZONY, 1929 (1929, KASZONY)
psáno podle fotografie

V Kaszonyi bylo skoro pořád léto.
I v roce 1929
stojí za tenisovou sítí,
opírají se o tenisovou síť jako o zábradlí,
převážně mladé ženy a dva tři muži,
pak taky tři děti, ty jsou před sítí,
v tomtéž roce, ale v druhé polovině dvorce.
Tamhle je Miska – říkám.
Ne, to je Vili – říká Gyuri.
Má pravdu, Vili.
Miska měl přece vždycky hlavu ostříhanou dohola
a nosil věčně čepici s kšiltem, třeba i za vedra.
Teprv teď si všímám, že se v obličeji podobá
jak vejce vejci Gyurimu, a naopak.
To se ví, tohle je přece Vili,
pobaveně mě sleduje, jak tápám:
Kde žiješ, brácho? Na Plejádách?
Bílá košile, kravata a kšandy,
na rameni hlavu nějaké ženy,
zřejmě své manželky, a před nimi stojí Loli,
to byla jedna z mnoha babiččiných sester,
bylo jich šest; nazdar, Loli!
Ale u Viliho mě vůbec nic nenapadá.
Jen to, že jeho starší bratr Miska
zatloukl do stolu holou dlaní kramli.
Jen to, že za války zahynul,
nejspíš někde v koncentráku, jako všichni ostatní,
s výjimkou Ilon a Hermana, s výjimkou Misky,
ten to nějak přežil, odněkud se vrátil,
jeho manželka a dcerka už to štěstí neměly,
ani ostatní na snímku z tenisových kurtů,
i ti tři kluci, kteří pro svůj věk
stojí na druhé polovině dvorce, i oni
k nim mezitím prolezli, nebo je tam nahnali,
jenom Ilon a Herman v Americe,
Panni kdesi ve Francii,
taky Cili a strýček Sanyi a táta a Gyuri,
ti zas v Pešti, vlastně táta v Beszterci,
a v Kocsoládu a v Előpataku
a v Szentkirályszabadu
a v Budakalászu a na Gellértově vrchu
a tak různě, ti to přežili,
Miska se vrátil do Kaszonye natrvalo,
ačkoli mu radili, aby šel do Pešti,
pořád ho někdo zval, ale on myslel na břeh té
říčky, kde v červenci ’29
tak krásně svítilo slunce,
na opékání slaniny a na ten povoz
s párem koní, pořád ho někdo zval,
vinice, kopce, tenisové dvorce,
hokynářství na náměstí,
na hřbitově Ignác, Ferenc,
nehnul se, proč, to věděl jen on sám,
a v Kaszonyi ho brzy každý znal,
slavného kaszonyského dědu Misku,
Gyuri o tom dost psal, trochu jsem o tom
psal i já, ale o Vilim ani čárku,
Vili tam jen stojí v létě ’29
a nemám páru, na co myslí,
zdali by si přál, aby vstal z mrtvých
Bucefalos, kůň Alexandra Velikého,
a aby byl jeho, Viliho,
já zase myslím na román roku,
na knihu Na západní frontě klid od Remarqua,
na Verdun, po kterém si bylo možno těžko představit
Stalingrad, ale člověk dokáže i nemožné,
a na Józsiho, který jednou večer četl mým rodičům
ve Wesselényiho ulici o Měděné princezně,
Měděná princezna za dva tisíce let obživla
a víme, kam to vedlo, Vilda má
v pravé ruce tenisovou raketu, na rameni něčí ruku,
usmívá se jako všichni ostatní,
jak bývá zvykem na těch skupinových jakonoseto...,
kde si každý dohlédne sotva na špičku nosu,
nikdo nevidí, že už letos v říjnu,
ve čtvrtek známý pak jako černý,
dojde ke krachu na newyorské burze,
a tak začne světová hospodářská krize,
zatím se ještě nic neděje, cvrlikají vrabci,
někdo vynalezne srdeční katétr,
někdo přeletí Jižní pól,
ale přesto je náš mozek kyselými hrozny,
opadáme jako vlasy Istvánu Bethlenovi,
Hitler už má Mein Kampf dopsaný,
Stalin vyhnal Trockého, odvolal Bucharina,
ale z Gláznerovy pekárny to voní
a řezník se raduje, že má techtle mechtle s herečkou,
a Visegrádská ulice utíká, žene se Wesselényiho,
mámě je třináct let, tátovi je čtrnáct,
Aladáre, Aladáre, tumáš z ptačí řiti dárek,
to se ví, že ty, kdo jiný?
To se ví, tohle je přece Vili
a před ním stojí Loli
v roce 1929 v Kaszonyi.
Kousek od Tiszaadonye,
za Velkým Magellanovým mračnem.

Spisovatel Péter Kántor bude vedle Virág Erdős a Ildikó Lovas hostem letošního festivalu Den poezie. Setkání se spisovateli se uskuteční v rámci společného rumunsko-maďarsko-českého čtení 12. listopadu od 19 hodin v Rumunském kulturním institutu.

Péter Kántor: KASZONY, 1929. Překlad Robert Svoboda