Turek se stal zrcadlem nastavovaným vnímaným špatnostem evropské společnosti, do něhož tato společnost projektovala své špatné svědomí - to je jeden z poznatků výborné knihy České země ve stínu půlměsíce: obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí mladého českého historika Tomáše Rataje. Podobnou tezi dnes zastávají i mnozí další historici, především Josep Fontana, který ji vtělil i do názvu své knihy Evropa před zrcadlem. Španělský historik se v ní zabývá tím, jak se proměňovala konstrukce identity Evropana, tedy především: vůči komu se Evropané vymezovali, aby tak potvrdili vlastní identitu. Toto sebevymezování se uskutečňovalo pomocí „zrcadel“, která deformovala obraz toho „neevropského“, aby se tak vylepšil obraz Evropana. Takto například autor popisuje, jak se v závislosti na aktuálních potřebách proměnil obraz Číny: „Do konce 18. století byla vysoko ceněna její kultura, byť se mělo zato, že se Evropanům nemohou rovnat ve spekulativních vědách, soudilo se, že je předčí v jiných oblastech. Avšak pak se věci začaly měnit. Nejprve byla změněna barva pleti Číňanů a Japonců, což byl jednoduchý a účinný způsob, jak je „orientalizovat“. Až do konce 18. století je cestovatelé považovali za bílé. Právě koncem 18. století, kdy vznikal pohrdlivý obraz upadající Číny, začali být podle Fontany označováni za „žluté“. Také autor slavné knihy Orientalismus Edward Said píše, že každý ze západních odborníků na Orient jakoby „viděl islám jako odraz dle své libovůle zvolených slabostí“. Takové knihy jsou jistě nesmírně záslužné, protože nám pomáhají stále si uvědomovat četná omezení, jimž podléhá naše vnímání druhých, a alespoň trochu mohou přispívat k tomu, abychom se zbavovali různých klišé a stereotypů. Zcela ale přitom opomíjí to, jak se naopak k nám, Evropanům, vlastně vztahovali oni „druzí“ a jak nás oni vnímali.

Touto předností se naopak vyznačuje rozsáhlá kniha Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002 od britského historika A. Wheatcrofta. Už samotný název díla v sobě zahrnuje určitou dvousměrnost: výrazem „nevěřící“ označovali křesťané muslimy, stejně jako muslimové křesťany; byli to prostě ti, kdo nepoznali světlo pravé víry: islámské na straně jedné a křesťanské na straně druhé. Podle autora si muslimové a západní křesťané o sobě navzájem vytvořili oboustranně shodné mínění, pohled jedné společnosti na druhou byl přitom zrcadlovým obrazem mínění druhé strany o ní samé. Křesťané muslimy pokládali za ukrutné násilníky – totéž si mysleli muslimové o křesťanech. Křesťané měli nejdivočejší sny o pohlavních sklonech muslimů – ti ale, pokud se týkalo sexuálního chování – viděli v křesťanech sotva něco více než zvířata. Vztah obou náboženství tak autor popisuje podobně, jako U. Eco líčí ve Foucaultově kyvadle vztah jezuitů a tajných společností: tyto organizace jsou si při všem svém nepřátelství k nerozeznání podobné. Wheatcroft sám je přitom skvělý vypravěč, takže i bitvu u Lepanta, o které dopředu víme, jak dopadla, dokáže podat strhujícím způsobem. Autor se přitom zaměřuje nejen na samotné události, ale často ho ještě více zajímají pozdější interpretace. Jak upozorňuje, slova a obrazy fungují jako zbraně a nikdy nemůžeme dopředu předvídat, kde a koho zabijí. Jako ilustraci kupodivu cituje tragikomickou scénu ze Stopařova průvodce po galaxii, v níž se nevinná slova „díky nepatrné dírce, která se vyskytla v časoprostorovém kontinuu“, přenesou nad konferenční stůl dvou jednajících stran a způsobí strašlivou válku (na jiném místě se autor zase odvolává na Bachtina). Wheatcroft se nevyhýbá ani psaní o těch obdobích, kdy obě náboženství žila v relativním míru, fascinující je zvláště jeho líčení poměrů v muslimském Španělsku: každá z komunit obývala svou zónu, do které mohli příslušníci komunit ostatních jen na vlastní nebezpečí, výjimkou byla tržiště či místa pro čerpání vody. Pokud ovšem jeden český recenzent knize vytkl, že opomíjí téměř všechno dobré, čím vzájemné vztahy obohacovaly oba partnery, pak to není úplně spravedlivé, protože kniha už v názvu hlásá, že se bude zaměřovat právě na střety. K těm docházelo i v době relativně tolerantní muslimské vlády nad Španělskem: úmrtí křesťanů byla ale často vyprovokována jejich fanatismem, se kterým se všemožně snažili o dosažení mučednictví, i když si jejich smrt nepřály muslimské úřady ani představitelé církve.

Podle autora se obě strany při válečných střetech dopouštěly srovnatelných zločinů, ale díky síle evropské propagandy jsou mnohem známější masakry prováděné Turky (zcela stranou přitom ponechává genocidu Arménů, která ze strany křesťanů co do počtu obětí žádnou obdobu neměla, ta ovšem nebyla motivována primárně nábožensky). I když je dodnes proslulý Delacroixův obraz Vraždění na Chiu vnímán jako typická ukázka krvelačnosti Turků, jen málokdo podle Wheatcrofta ví, že události vyprovokovali Řekové, kteří podobný masakr spáchali o rok dříve – ovšem Vraždění muslimů na Peloponésu nikdo nenamaloval, takže se nám ony ukrutnosti zdají podle autora méně reálné.

Kniha právem vyvolala pozornost Českého rozhlasu 6, který jí věnoval skoro hodinový pořad. Čtenář v ní najde mnoho poznatků: třeba o tom, jak spolu souvisí slova „turban“ a „tulipán“, ale též o tom, kdy se negativní představy o muslimech začaly v západní Evropě přiřazovat také k Slovanům. S autorem ovšem nemusíme vždy souhlasit, zvláště, když ve snaze o vykompenzování možná někdy až příliš straní muslimům. Rozhodně ale kniha Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002 stojí za přečtení, aspoň jedno.