Román je poskládán jen z několika prostříhaných scén: policejního vyšetřování jistého Léona Rebernaka a jeho pátrání, které vede na vlastní pěst. Odehrává se během několika málo dní v jediné ulici, mezi Rebernakovým bytem, protějším Bambi Barem a policejní stanicí.

Co se zprvu zdá být jen příběhem nevýznamné kontroly totožnosti a dokladů k autu – zvláštně zamotaným čistě proto, že Rebernak z nejasného důvodu zapírá a jen pod nátlakem policistů, odkrývajících postupně jednotlivé indicie, pomalu přiznává detaily malé dopravní nehody – nakonec přerůstá ve smutný příběh odsuzující praktiky francouzských vykřičených domů, které si obstarávají nedospělé slečny z Východu. Toto závažné obvinění lze však číst spíš jen mezi řádky, zůstává podtextem střídmě napsaného, ale složitě vystavěného textu.

Slova tu mají velkou váhu – ačkoli jich Ravey používá málo a spíš než o stylistickou pestrost usiluje o absolutní úspornost a přesnost. Každá promluva, pohled, gesto nabývá v kontextu dalších replik a stránek stále hlubšího významu. Od první stránky se knihou nese zvláštní napětí, živené právě stručnými popisy nejbanálnějších pohybů a jakoby doslovných citací prostých otázek a odpovědí, a to ještě zhusta opakovaných pořád dokola. Z toho všeho je cítit, jak nejen policisté, ale i Rebernak váží každé slovo. každé hnutí, protože to vše může mít třeba i jiný smysl, může být různě vykládáno, má či nemá něco skrýt...

Všechno začíná tím, že Rebernak údajně zachytil blatníkem dívku projíždějící právě za jeho autem na kole. Nic se nestalo, dívčina matka nepovažuje za nutné nehodu vyšetřovat, nechce řidiče žalovat. To právě však začne být policistům divné. Tím spíš, že Rebernak nejprve popírá, že by v daný den vůbec někde byl, natož že by jezdil autem, dívku prý nezná a nikdy neviděl... Souběžně s pomalu postupujícím vyšetřováním se ale dozvídáme, že Rebernak dívku a její matku pozoruje dalekohledem ze svého bytu, že se snaží nepozorovaně se s ní setkat, skutečně ji zachytit, spíš odchytit, aby jí mohl sdělit cosi velmi důležitého z její minulosti. Obě tyto linky příběhu se mají kdesi spojit a snad by mohly vést ke šťastnému konci. Snad, nebýt nevratného běhu lidských osudů. Ravey možnost hezkého konce v mistrném závěru nevnucuje, pouze naznačuje.

Celý ten příběh je jako dobře napsaná detektivka: dlouho váháme, zda je Rebernak kladný, či záporný hrdina. Dlouho nevíme, zda mu můžeme a máme věřit. Proč sleduje nezletilou dívenku, proč se na ni snaží pověsit, proč jí tajně telefonuje. A ani závěr nás nemusí až tak utvrdit v tom, že právě Rebernakova verze příběhu je ta pravdivá. Podobně policisté, zpočátku hrající part dotěrných vyšetřovatelů, snažících se za každou cenu otrávit život člověku s cizím pasem, budou najednou netrpělivě vyhlíženi, aby zasáhli, když se promyšleně vykonstruovaný plán začne hroutit a Rebernakovi jde doslova o kejhák. A nakonec i dívenka Caddie a její matka, které se Rebernak snaží zachránit, vůbec nevypadají, že by byly nespokojené, trpěly, toužily po jakékoli změně: co když cestu na Západ berou jako únik za lepší budoucností...

Je-li však ten příběh opravdu takový, jak ho Rebernak vypravuje, pak je smutný, tragický. Na pouze načrtnutý obrázek jedné peep show padá stín člověka, který zemřel žalem, nedokázal zabránit něčemu, na co nestačil. A ke všemu šlo o otce, hlavu rodiny.

Každá detektivka se točí kolem vraždy. V Raveyově Bambi Baru se vražda neodehraje a ani nevyšetřuje, jen protagonistu přiměje k činu. I když tak nicotnému, jako oslovit dívku Caddie.

Rychle a úsporně vyprávěný příběh Ravey podává ústy Rebernaka, přesto s odstupem, chladně, zcela bez emocí či jakýchkoli komentářů: popisuje výslechy policistů, vypočítává své kroky mířící nenápadně, ale jistě k cíli – setkat se s Caddie. Je jako umanutý, jako posedlý, odhodlaný splnit svou misi i za cenu lží, skrývání a podvodů. Zprvu vypadal jako počestný, opatrný člověk. Ale s pasáky své švagrové a snachy jedná zcela bezostyšně tak, že se padouchem vlastně stává i on sám. Tak to ovšem v detektivkách bývá...