Eimi Jamadová (Jamada) – v angličtině se používá též přepis Amy Yamada – patří mezi velice populární, přitom značně kontroverzní postavy současného japonského literárního světa. Ve svých dílech se s nezvyklou otevřeností věnuje lidské sexualitě, poměrům v moderní japonské rodině, rasismu, smíšeným manželstvím a dalším otázkám, o kterých se v Japonsku na veřejnosti obvykle nehovoří.

Eimi Jamadová (vlastním jménem Futaba Jamadová) se narodila 8. února 1959 v Tokiu. Její otec služebně cestoval po celém Japonsku a rodina jej následovala. Možná právě proto jsou setkání, loučení a vyprovázení na cestu tak častými tématy v její tvorbě.

Jak Jamadová uvedla v rozhovoru pro literární časopis Bungei, již na střední škole ji zaujal soul a jiné projevy afroamerické kultury. Začala vyhledávat knihy a odborné články o černošském etniku a své první zaměstnání při studiu si našla v poměrně multikulturní tokijské čtvrti Roppongi. Měla několik vztahů s cizinci černé pleti, Afroameričana si vzala také za manžela.

Od roku 1977 studovala na fakultě literatury Univerzity Meidži, avšak těsně před ukončením studií univerzitu v roce 1981 opustila a začala se živit náhodnými zaměstnáními – jako hosteska, modelka a především jako svébytná autorka komiksů manga. Jejím prvním komiksem byl kreslený seriál Šugá bá (1981, Sugar bar, Cukrová tyčinka), literární tvorbě se věnuje již od roku 1980. Širokou popularitu si získala o pět let později, kdy byla vydána její první novela Beddo taimu aizu (1985, Bedtime Eyes, Postelové oči) o vášnivém milostném vztahu mezi Kim, zpěvačkou z nočního klubu, a černošským dezertérem z americké vojenské základny v Jokosuce. Kniha v témže roce získala literární Cenu časopisu Bungei a byla nominována též na nejprestižnější Akutagawovu cenu.

Mezi přední díla Jamadové patří také sbírka povídek Fúmi zekka (2006, Nádherné aroma). Za krátkou novelu Fúmi zekka, která je ve sbírce obsažena, obdržela v roce 2005 Cenu Džuničiró Tanizakiho. Hrdiny jednotlivých příběhů ve sbírce jsou popeláři, stavební dělníci, pracovníci krematoria a další postavy, které se jen zřídka dostávají na stránky současné japonské prózy. Toto dílo bylo o rok později rovněž zfilmováno.

Prózy Jubi no tawamure (1986, Hra prstů), Haruremu wárudo (1987, Harlem World) nebo Toraššu (1991, Trash, česky Brak) se soustředí na centrální téma fyzické lásky mezi muži a ženami v kontextu moderních sociálních vztahů. Za Toraššu získala Cenu za ženskou literaturu.

Část své tvorby autorka věnuje současné dospívající mládeži a ani zde se nevyhýbá kontroverzním tématům, jako jsou vztahy mezi rodiči a dětmi, sexuální promiskuita nebo drogy. Sem patří například prózy Džesí no sebone (1986, Jessiina páteř), ve které popisuje pocity ženy zvykající si na společný život s dítětem, jež má její milenec s jinou ženou, Boku wa benkjó ga dekinai (1993, Já se učit nedokážu) nebo Fúsó no kjóšicu (1988, Kurs prvotřídních pohřbů) o problematice šikany mezi mládeží. Novela Džesí no sebone, která bývá přirovnávána k dílu Williama Saroyana Papa, You’re Crazy (Tati, tobě přeskočilo), byla rovněž nominována na Akutagawovu cenu.

Pro Jamadovou je charakteristický lehký, půvabný, poetický styl psaní, který ji navzdory koketování s masovou kulturou řadí mezi autorky „vysoké“ literatury, o čemž svědčí i řada předních literárních ocenění. Vedle již zmíněných literárních cen získala například v roce 1987 Naokiho cenu za novelu Souru mjúdžikku rabázu onrí (Soul Music Lovers Only, česky Pouze milovníci soulové hudby), která byla následně vydána ve stejnojmenné sbírce, v roce 1996 Cenu Kjóky Izumiho za dílo Animaru rodžikku (1996, Živočišná logika) nebo v roce 2001 Cenu listu Jomiuri za prózu A2Z (2001). Z další tvorby: Čúingu gamu (1990, Chewing Gum, Žvýkačka), 4U (1997), MAGNET (1999), PAY DAY (2003, Den výplaty).