V pořadí třetí román Miltona Hatouma, Cinzas do Norte (Popel severu), pokračuje v řadě příběhů mapujících osudy brazilské Amazonie a jejího urbanistického centra, Manausu, ve dvacátém století. Poprvé se děj neodvíjí od osudů rodiny s libanonskými kořeny, ale rodina jako sociální symbol se objevuje i tady.

Román se odehrává v 60. letech minulého století a sleduje životní osudu Raimunda/Munda, syna bohaté manauské rodiny, zejména jeho vzpouru proti hodnotám a ambicím otce Trajana/Jana, movitého podnikatele, ideově spřízněného s vládnoucí vojenskou juntou. Souběžně s Mundovým příběhem sledujeme život jeho matky, Alície, a Olava/Lava, sirotka a Mundova přítele, který je také hlavním vypravěčem událostí.

Olavo, kterému se říká zkráceně Lavo, je vypravěčem téměř bez názoru, což mu umožňuje být maximálně objektivní a zachytit pohled mnoha dalších osob. Lavo zosobňuje „poslušného Brazilce“ či „spořádaného občana“, člověka, který vnitřně cítí hranici mravnosti, snaží se neublížit, ale převážně tiše pozoruje, poslušně se podřizuje právě platným pravidlům, není zlý, ale ani nijak zajímavý, vlastně téměř není. Žije částečně prostřednictvím věčně rebelujícího přítele Munda, stejně jako mnoho ostatních lidí v příběhu, jen na rozdíl od nich po Mundovi nic nechce.

Mundo je ústřední postavou nejen románového příběhu, ale i nadějí mnoha dalších postav, částečně i smyslem jejich existence. Mundův otec Trajano/Jano Mattoso vidí v synovi dědice, pokračovatele v budování firmy, v udržení společenského postavení, který dál ponese jméno portugalských Mattosů v těžko zcivilizovatelné Amazónii. Pro Alícii je syn jediným pevným bodem v praktickém světě. Nerozumí mu, ani se o to nesnaží, jen ho neomezeně a nevypočitatelně miluje, a očekává stejně bezbřehý cit od něj. Lavův strýc Ranulfo/Ran, jehož deník či dopisy jsou druhou linií, která v přímé časové posloupnosti doplňuje Lavovo vyprávění, tajně věří, že Mundo je ve skutečnosti jeho syn. Pro bohéma, pijáka a tak trochu věčné dítě Rana je Mundo největší hodnotou v životě.

Podobně jako v předchozích románech je i taky osobní zkušenost a individuální osud odrazem společenské zkušenosti a osudu v konkrétních historických podmínkách. A stejně jako v předchozích románech takový způsob reflexe obecné v jedinečném perfektně funguje. Mudovy zážitky z vojenského lycea, kde začal studovat proto, aby jakousi formou pasivní resistence vzdoroval otci, představí vládu generálů v Brazílii mnohem působivěji než zobecňující údaje ze stejné doby.

Hledání vlastní identity, rozpad rodinných vazeb a život dezorientované generace, která odmítá navazovat na hodnoty svých otců, buď proto, že své otce vlastně ani nezná, nebo protože nemůže a nechce brát jejich hodnoty zdeformované diktátorským režimem vážně, odráží situaci poválečného Manausu, zažívajícího poslední záchvěvy uplývající slávy a bohatství.

Vedle pocitů zmaru a zániku se však objevuje i sdělení, že revolta neohlížející se na bezprostřední důsledky má smysl. Jistě, nejspíš z dlouhodobého hlediska, nikoliv okamžitě. Bude trvat dlouho, než se „fénix zrodí z popela“, ale jeho zárodek tam někde je a ti, kdo u hromádky popela čekají, to vědí.

Celé Lavovo vyprávění jsou porůznu poskládané vzpomínky. A ty vzpomínky pomáhají pochopit přítomnost a připravit se na to, co přijde. Ty nejtěžší vzpomínky se neobjeví v rekonstrukci rozhovorů, ale zapsané na papíře, jako by jen psaný text, literatura, unesl celou pravdu. Z rekonstruovaných vzpomínek pak vyplývá, kolik lidí promarnilo svůj život ve lži jen kvůli strachu z nedostatku hmotného zajištění. Kolika lidem přineslo pragmaticky přízemní uvažování namísto klidu a zázemí zničující pocit marnosti nad sebou samými.

Postavy předchozích Hatoumových románů se vydávaly na cestu z Brazílie, která vlastně byla cestou do minulosti, ke kořenům. Návrat ke kořenům se však nekonal, protože život na novém kontinentu byl natolik jiný, že prostředí, odkud vyšli rodiče těchto hrdinů, už nebylo víc než cizinou. I Mundo odchází z Brazílie, tentokrát do Evropy. Život v prostředí umělecké bohémy, londýnských a berlínských squattů, mu přináší vytouženou svobodu, nikoliv uspokojení. Útěk daleko od Manausu nic neřeší. Mundo má sice plno plánů, ale v hloubi duše ví, že ač se tomu brání, vrátí se nakonec do Brazílie. Mundova cesta do Evropy je útěk, ale jeho celoživotním traumatem je touha po návratu. Podobně jako další Hatoumovi protagonisté, hledá Mundo sám sebe. I on hledá své kořeny. Ale když se konečně dozví, kdo je jeho skutečný otec, víc než zklamaný, je k tomu lhostejný. Mundo už planě patří do generace, kde spřízněnost ducha je mnohem víc než pokrevní příbuznost.

K silným okamžikům knihy patří kapitola, kde Mundův otec Jano, hluboce raněný synovou dezercí z vojenského lycea a protestem, jímž zesměšnil otcovy „přátele“ a představitele moci v Manausu, pálí synovy kresby. Spolu s uměním hoří na hranici i hromada právě došitých obleků, které na Janovu objednávku celý měsíc poslušně šila Lavova teta. Ovšem zatímco Mundovy obrazy byly příčinou ohně, ony ho vyvolaly, praktické produkty obyčejného pinožení shořely s nimi, aniž by je kdo předtím viděl. Jano je v zuřivosti nechal naházet na hořící hranici, aniž by se na ně vůbec podíval. Tedy mění-li se v popel umění, ať už jde o knihy nebo kresby, není jisté, co všechno požár pohltí. Proto je třeba chránit a bránit kulturu tvořenou bez vidiny okamžitého zhodnocení, protože bez ní snadno propadne zmaru i to ostatní, všední a praktické.

Autor, který je potomkem libanonských přistěhovalců v Brazílii, se narodil v amazonském Manausu, ale v současnosti žije v Sao Paulu. Několik let strávil také v Evropě, zejména v Barceloně a v Paříži.