V poslední době se stále častěji objevují v edičních plánech různých nakladatelství vzpomínky, deníky či romány bývalých vojáků Wehrmachtu. Kniha Antona Meisera by mohla být ukázkovou memoárovou militarií. Jde o deníkové záznamy vojáka Wehrmachtu, který se dostal na východní frontu a přežil děsivou bitvu u Čerkas na střední Ukrajině. Své zážitky si prý psal již v průběhu dění, pochodů, pobytů na ukrajinských vesnicích. Autor vystupuje jako kladný hrdina, který se vždy snažil dodržovat všechny zásady zodpovědného vojáka a zároveň slušného člověka vždy chránícího práva lidí v okupovaných oblastech.

Nebudu se zde věnovat obsahové stránce, kterou nejlépe zhodnotí historikové či psychologové konfrontací s dalšími podobnými texty, kterých zajisté ještě mnoho vyjde. Ani neaspiruji na kritika těch částí knihy, které se odehrávají na západní frontě či v Polsku. Většina textů je věnována průběhu operací na východě, resp. na Ukrajině, a proto se recenze bude zabývat pouze tím, že poukáže na zbytečné chyby, kterých se dopustil překladatel. Přestože je uvedeno, že text byl redakčně zpracován, lze se domnívat, že redaktorka buď neumí česky, nebo text neviděla.

Průměrně vzdělaného čtenáře zarazí hned titul knihy; název města Čerkasy se v češtině běžně skloňuje, takže správně by se mělo jednat o knihu „Peklo u Čerkas“. Překladatel název tohoto města neskloňuje v celé knize. Dále je v celé knize špatně skloňováno příjmení jistého poručíka Sorajewského. Jde o klasické adjektivní skloňování: Sorajewski, Sorajewského, Sorajewskému etc., a ne Sorajewskiho, Sorajewskimu, jak nalézáme v celém textu. Dále se lze podivit mnoha kostrbatým a stylisticky nepropracovaným větám. Např. na s. 47: „Druhý mířič, svobodník Leo, z Polska pocházející student medicíny umějící slušně rusky…“ Nejsem si jistá, zda je vhodné v současné češtině používat singulár Rus/Ivan namísto Rusové/Ivani v situaci, kdy se hovoří o 2. světové válce (v knize se stále dovídáme, že Rus/Ivan zaútočil/nás zaskočil etc. ve smyslu Rusové/Ivani zaútočili/nás zaskočili etc.). Nejde o vyloženě gramatickou chybu, ale tento obrat je vžit spíše v kontextu starších dějin (např. bojovat s Turkem ve smyslu bojovat s Turky). Na s. 75 kdosi pronáší větu: „Maj tady naklízíno.“ Správně naklizeno. I ruština (často kombinovaná se špatnou němčinou Rusů či Ukrajinců), kterou autor zřejmě nezaznamenal vždy přesně, dělala překladateli problémy, přestože se jedná vesměs o ty nejjednodušší věty. Např. na s. 85 kdosi pronáší: „Vojna ne dobrá, ne charašó, má bože!“ Pravděpodobně bylo v originále „můj bože“. Zajímavá je věta ze s. 36: „Germanskij soldat nix kultura!“ Zřejmě má jít o zkomoleninu německého nicht, ale to se mohu jen domnívat, neboť stejně tak může jít o ruské nět.

Rozbor nejednotnosti a chyb při přepisu toponym by zabral mnoho času a místa. Soustřeďme se proto jen na nejzávažnější přehmaty. Oblast střední Ukrajiny patřila za 2. světové války již dávno k SSSR (před tím k Rusku) a bylo tedy zvykem názvy přepisovat i používat v ruské formě (např. místo ukr. Fastiv rus. Fastov). Při přepisu těchto názvů zřejmě neměl jasno už sám autor, neboť většinu používá v ruské formě (např. Tarnopol, Žitomir, Fastov, Glinsk; ukrajinsky: Ternopil, Žytomyr, Fastiv, Hlynsk), což mu nelze vytýkat, stejně tak i překladateli. Ale pak nastávají problémy v nejednotě. Občas se totiž vyskytne ukrajinský název (např. Fedirka, rus. Fedorka). Dále překladatel nedovedl rozšifrovat zvláštní název Chigirin (přestože ho autor uvádí v náčrtcích map, dle nichž lze název dohledat velice hladce), což není nic jiného než Čigirin (ukr. Čyhyryn). Nsprávně je skloňován název Korsuň, který je přepisován a skloňován jako Korsun, Korsunu, přestože by mělo být správně Korsuň, Korsuně, i když jde v ukr. i ruš. o maskulinum. Potčapincy jsou správně Počapincy (ukr. Počapynci), Gorodiče jsou správně Gorodišče (ukr. Horodyšče), Šaskov má být Žaškov (ukr. Žaškiv), Bušanka pak Bužanka (ukr. i rus.) aj. Stejně tak nepovažuji za vhodné přepisovat do češtiny název polského města Białystok jako Bialistok.

Bohužel mě kniha kvůli temto nedostatkům neoslovila ani co do obsahu a popisu míst bojů, které někdy vyznívají dosti zmateně. Také se mnoho nedovíme o autorově reflexi vlastní situace, války jako takové, nedočkáme se byť sebemenšího shrnutí či pokusu o lítost nad vší bestialitou, i když se jí autor osobně nemusel účastnit. Z podobné meomárové literatury psané bývalými německými vojáky může čtenář dojít k až neuvěřitelnému závěru, že totiž nikdo z nich „nic zlého neudělal“. Všichni „pouze plnili rozkazy“ a žádná zvěrstva se nikdy neděla. Je třeba podobné knihy, ať už je psal či píše kdokoli, posuzovat po tak dlouhé době od skončení války velice opatrně.