Sbírka kratších próz jedné z nejvýznamnějších současných ukrajinských básnířek, prozaiček a kritiček nese podtitul „Novelky. Cestovní zápisky“. Sympatická knížka obsahuje sedm povídek a tři „cestovní poznámky“ do zemí jak bývalého sovětského bloku, tak do zemí západních (Portugalsko, Švýcarsko, Rakousko, Francie).

Jak autorka uvádí, jde o sbírku již porůznu napsaných textů z let 2002 až 2006, a přesto jim vévodí jistá jednotná linie a část povídková tvoří jednotný celek. Hlavními hrdinkami jsou ženy, většinou středního věku a s nejrůznějšími osudy a osobními historiemi. L. Taran se však zdaleka nevyhýbá postavám mužů, většinou taktéž středního věku. Jde často o protipóly, které se přitahují, nebo o manžele s jejich již společnou „historií“, obrazy lásky s již zažitou životní zkušeností, hlubokou psychologii postav i ukrajinských reálií, dějin, společnosti, ale i mistrně vykreslená klišé a mindráky vlastního národa.

Všechny texty jsou výjimečné a zajímavé jak literárně, tak jazykově i tematicky. Za více než zdařilou považuji první povídku (Anna-Marija), která předkládá na první pohled jednoduchou zápletku: postarší malíř odjede na jakousi chatu malovat a opočívat a jeho sousedkou je žena jeho věku, která se star áo nemocného a na lůžok upoutaného otce. Jejich osudy se prolínají, spojuje je umění – hrdinka nádherně zpívá a malíř se nutí do malování jejího portrétu a trálí se tím, že mu to nejde, že je oproti této skromné, mírné ženě, která se vzdala kariéry, totálně bezmocný a bojuje jak s ní – metaforicky, tak sám se sebou, stejně jako ona. Nejde přitom o laciný románový obdiv nějakého Dona Juana, ale o poodhalení vnitřního mužského pohledu na nedostupnou ženu. Text je psán v ich-formě, a to z pozice malíře.

Další povídka je jakousi zpovědí ženy, která se pokouší si splnit sen, dříve nepředstavitelný: letět do Ameriky. Před námi se rozvíjí její dosavadní život, typický pro ženy zabarikádované v sovětské realitě, ale přesto ojedinělý, neboť hrdinka neskuhrá a nevyčítá, co a proč vše nemohla, jak se obětovala etc., ale bere život do vlastních rukou. Z povídky se též dovídáme o akademickém prostředí Ukrajiny, lehce se objevuje židovská tematika, donedávna na Ukrajině ještě naprosto tabuizovaná a mělecky nezpracovávaná.

V povídce Veronika Dibrovna (ukr. název pro rozrazil) se židovské téma objevuje opět, a to s mnohem větší intenzitou a snahou pochopit nebo aspoň pocítit svoji „genetickou výbavu“. Opět žena, mladší vědkyně zabývající se kdoví proč židovstvím na Ukrajině, se doví o svém židovském původu, ale podrobnosti jí zůstávají utajeny. Podvědomě se začíná vyrovnávat s tímto zjištěním, postupně se učí chápat samu sebe, své předky a dovídat se víc a víc. Přestože výrazná katarze za hrdinčina života nepřijde, přece jen dojde vlastního pozemského štěstí s mužem, s nímž ji pojí nejen láska, ale i společný zájem o historii židovstva na Ukrajině. Hrdinka vypráví svůj osud již po smrti, retrospektivně a podává čtenáři i stručný přehled židovských architektonických památek ještě na Ukrajině zachovalých a ukázky z tvorby ukrajinských židovských básníků. Protože Ukrajina patří k zemím se silným antisemitským naladěním společnosti a zobecňující rasistiká klišé na adresu Židů nejsou žádnou výjimkou, považuji tuto povídku za jednu z nejlepších nejen literárně (jde o velice zdařilou lyrickou prózu) a historicky, ale i osvětově.