Je libo trochu náročnější literaturu? Sáhněte po knize povídek italského spisovatele Giovanniho Catelliho Příjezdy, kterou nedávno vydalo nakladatelství Havran a již poslední květnový den v Praze uvedl sám autor. Mladý autor se širšímu českému publiku představil vlastně poprvé, a to i přesto, že se Catelli často zdržuje v Praze a sám sebe považuje za „pražského Itala“. Asi jen velmi úzký okruh čtenářů měl možnost před lety zaznamenat otištění jeho povídky Opletalova na stránkách časopisu Italského kulturního institutu v Praze, nebo si jej všimnout jako autora esejistické stati o současné italské literatuře devadesátých let v Literárních novinách.

Giovanni Catelli (*1965, v italském městě Cremona) je profesí advokát, který se však oboru, jejž vystudoval, vůbec nevěnuje. Italským čtenářům se poprvé představil v roce 1992 povídkovou knížečkou In fondo alla notte (V hloubi noci), následovaly sbírky povídek Partenze (Odjezdy, 1994), Geografie (Geografie, 1998) a Lontananze (Dálky, 2003).

Česky vydaný titul Příjezdy je výbor z povídkových knih Geografie (která je v českém překladu zastoupena všemi sedmadvaceti povídkami), Lontananze (pět povídek) a Partenze (pouze povídka Opletalova), k nimž Catelli pro české vydání vybral sedm pražských povídek, jež dosud nebyly publikovány. Celá sbírka se otevírá předmluvou od Franca Loie, která uvádí také italské vydání Geografie, a která by měla čtenáři alespoň částečně pomoci do povídek proniknout. Knihu uzavírá doslov Petra Krále a poděkování autora. To vše asi na devadesáti stranách. Samy povídky mají tedy velmi omezený rozsah, obvykle jsou na jeden a půl stránky, není ale málo ani těch doslova několikařádkových (Hodinové ručičky, Vltavská, Kroky, Národní třída). Pravidlu se vymykají delší texty Nostos/Návrat nebo Don Giovanni. Ač se knížka zdá objemově útlá, obsahově je velice hutná. Nakupení myšlenek, vzpomínek, vjemů autora je neobvykle velké a již a priori popírá jakoukoliv snahu o rychlé přečtení, o pochopení ani nemluvě, té necelé stovky stránek. Jak kvůli formě tak i kvůli obsahu jednotlivých povídek četba vyžaduje plnou soustředěnost a pro lepší (když ne plné) pochopení je vhodné některé pasáže projít důkladně minimálně dvakrát. U čtenáře, který by se domníval, že četba knihy bude jakousi rychlovkou tak existuje silné riziko odložení knihy na dobu neurčitou.

Zastavení na cestě
Příjezdy jsou zcela v souladu se svým názvem knihou plnou příjezdů, odjezdů, návratů, cest, a to nejenom jako fyzických přesunů jedince, ale především jeho putování ve vlastní paměti. V povídkách lze rozlišit několik stěžejních, v obměnách se vracejících témat. V první řadě je to město s předměstími, ulicemi, podloubími, kavárnami, nádražími v jejich různých odstínech a situacích. „Zaražený smutek předměstí“ evokuje onu atmosféru, jež bývá na předměstích mimo dosah pouličního ruchu center větších měst. V jiné povídce mu však kontrastuje „předměstí, obléhající s mladistvou energií staré rozlehlé hradby paláců“. U Catelliho se sama místa stávají vlastními, drobnými hrdiny povídek, každé má v jeho očích svůj charakteristický rys, a jeho vztah k němu se vymezuje jednou pozitivně, jindy naopak negativně. Zcela v souladu s autorovým cestovatelským duchem, schopností a zálibou pozorovat rozličné nuance a pocity míst ona místa ke Catellimu promlouvají a on jim, díky svému zostřenému vnímání a imaginaci, rád naslouchá.

Nikoli nepodstatná jsou v Catelliho itineráři zastavení pražská. V celé knize lze nalézt česká témata, oslovující určitě mnohem více našeho čtenáře než italského (vždyť který Ital si dokáže přiřadit Střelecký ostrov ke konkrétnímu městu?). Vedle konkrétně jmenovaných míst, českých žen, kterým je věnováno několik povídek, a oddílu dosud nevydaných „pražských povídek“, narazíme například na autorovu fascinaci český jazykem, který popisuje jako „les souhlásek“ (italština je oproti češtině více jazykem samohlásek než souhlásek, jejichž nakupení se tomuto národu jeví neuvěřitelně zapeklité) nebo na zaujetí zpožděním českých vlaků vylíčené autorovi vlastním laskavým, poetickým jazykem. Příliš nás pak nepřekvapí Catelliho doznání, když o Praze mluví jako o městě, kde se nejvíce cítí jako doma.

Stále se vracejícím motivem je autorův vztah k nádražím, nástupištím a vlakům. Vlak vysílá příslib dálek, nových měst, nových podnětů, které u Catelliho snadno nacházejí vstřícnou odezvu promítnutou na list papíru. Nerozlučně spjat s právě zmíněnou tematikou je silně akcentovaný motiv pohybu a plynutí času. Jsme svědky příjezdů, odjezdů, návratů vypravěče, ale právě i vlaků jako nositelů těchto pohybů a s tím souvisejících obrazů pomíjivosti věcí. Povídka Aubervilliers, kde se spojuje minulost, přítomnost i budoucnost, je exemplárním příkladem zachycení prchajícího času. Časová dimenze je u Catelliho zastoupena výjevy hodinových ručiček, které figurují v několika povídkách, a kterým je dokonce věnována i celá povídka: jednou se rafičky v zajetí iluze marně za čímsi ženou, jinde se zase tisknou k ciferníku ve strachu, že by mohly upadnout, pokaždé jsou však převálcované skutečným časem, ne tím, který odměřují, ale tím, který sám odměřuje setrvání věcí na tomto světě.

Nejenom rafičky však signalizují „neohrožené plynutí času ke svému konci“. Možná ještě frekventovanějším symbolem toho je všude se vyskytující rez: Catelli slyší šumění, jak rez postupuje, vidí sítě rzi ve vylidněných prázdninových alejích, nebo sám jako rez nahlodává známá slova. Kromě této rzi v metaforické rovině se však u Catelliho vyskytuje i rez fyzická, patřící do té „party“ vlaků, kolejí, nádraží, která je mu moc milá. Tak jako všechno podléhá času, podléhá mu i sám vypravěč, který místy upadá do nostalgie a jeho záda se ohýbají pod tíhou stárnutí. Tento pocit je silně akcentován především v povídce Don Giovanni, kde si zestárlý lovec žen při vzpomínání uvědomuje, že již dávno není donem Juanem. Deprimující pocit stárnutí se vrací i v Kontinuitě a velmi silně také v povídce Schody. Spolu s ním prochází knihou atmosféra existenciální úzkosti, výrazně přítomná v povídkách Východ a Vítr.

Rysem, opakujícím se v rámci knihy vícekrát, a tudíž nikoli náhodně, je střetávání protikladů, jak jsme zaznamenali již u popisu předměstí. Toto tvrzení lze doložit i Catelliho vnímáním odjezdu: v povídce Cestující sám sebe popisuje jako „rozechvělého, zaplaveného mladostí odjezdu“; odjezd vyznívá jako skutek plný energie, toužebně mířící vstříc budoucnosti. V povídce Nostos/Návrat je ale odjezd „cosi jako klam, vina, tiché odsouzení beze svědků“. Pozitivní kontra negativní; každé místo má pro Catelliho svůj konkrétní, nezaměnitelný význam spolu s pocity, které evokovalo, nebo které při každém návratu evokuje. Autor zpravidla neidentifikuje místa, o nichž hovoří, takže ne vždy si čtenář dokáže spojit jeho pocity s určitými městy (výjimkou jsou povídky odkazující k Praze a odkazy na místa ve Francii). Protikladné ale nejsou jenom pocity k jeho „geografiím“. Jako další ukázka může posloužit kontrast světla a tmy v povídce Krakovská nebo povídka Vítr, v níž je zachyceno získání svobody následovně: „duše všech se ještě víc než starými obavami ohnuly k zemi ztrátou okovů a náporem větru života“. Svoboda, jejíž nabytí a s tím spojená zodpovědnost a povinnosti, spíše svazuje. Několikrát skrze text probleskne i náznak pocitu člověka, který vinou svých cest není nikde zakořeněn, jakéhosi muže bez minulosti. Otevřeně o tom vypravěč hovoří v samém závěru povídky Don Giovanni. Ve Smetanově nábřeží ale narazíme na opačné tvrzení: Catelli je zakořeněn všude tam, kde se vyskytl, neboť „osud toho, kdo viděl, je v návratu“. A on toho rozhodně neviděl málo.

Typickým pro tohoto autora je vnímání věcí jako živých elementů světa, vlaky a města jeho slovy ožívají, získávají lidské atributy a stávají se “protagonisty“ jeho myšlenkových potulek. Otázka identifikace protagonisty se tak u Catelliho stává zajímavou problematikou. Je jím snad sám vypravěč, tedy autor, objevující se v Chateau Tremblant, v pražských ulicích, v tramvaji, na nástupištích, v Sarajevu, Telči a jinde? Nebo jím jsou všechny věci, které sklouzly do vypravěčova pohledu? Snad myšlenky a vzpomínky, které mu víří hlavou? Nebo ženy, ke kterým se v povídkách obrací? Snad všechna zmíněná místa a prostory? Otázky, na něž je velmi obtížné dát jednoznačnou odpověď.

Prozaik básníkem?
Jazyk Catelliho povídek je obohacen často o velmi netradiční slovní spojeními a nezvyklé výrazy, které překvapují svojí vynalézavostí. Výrazem „destilace života v peníze“ například autor trefně vystihuje hodnotový pokles naší doby. Z použitého lexika je patrné, kolik úsilí autor věnoval hledání přesných slov pro vyjádření svých myšlenek a pocitů, vždyť právě pocity a myšlenky jsou v Catelliho tvorbě a stylu klíčové. S jeho útržkovitým, zdánlivě nahodilým přemítáním koresponduje i syntax: autor volí, tak trochu hrabalovsky, dlouhá souvětí vznikající nikoli na základě nějakých syntaktických pravidel rozdělujících je na věty hlavní a široké spektrum vět vedlejších, ale nakupením vět vedle sebe a jejich oddělováním čárkou nebo středníkem.

Catelli boří klasickou strukturu povídky, ignoruje jakýkoliv požadavek týkající se příběhu, zápletky nebo alespoň jakékoli konfrontace dvou lidí. Konfrontuje maximálně sebe s věcmi, věci se svými pocity. Chování charakterizující spíše básníka než prozaika. Vždyť i jednotlivé části vět, izolované čárkami, by mohly být vnímány jako verše. Ne náhodou bývají Catelliho povídky často označovány jako básně v próze. Takovým tvrzením dávají za pravdu hojné básnické metafory i poetické obrazy, které Catelli svým jazykem vykresluje (mlha kradoucí poslední obrysy domů, večer v Telči). Při dostatku trpělivosti ale ke čtenáři promluví Catelliho slovy samy věci.

V tomto kontextu je nasnadě i otázka zvládnutí překladu Catelliho italštiny. Již na první pohled je patrné, že nezabloudit v klubku autorových vět (některé kratší povídky jsou tvořeny jednou jedinou větou se spoustou odboček) nebylo pro překladatelku nikterak jednoduché. Spisovatel se vyžívá v dlouhých souvětích, která jsou kumulací dojmů, pocitů, oddělených od sebe čárkou a jejichž návaznost často není příliš patrná. Logika syntaxe vyjde na povrch při hlasité recitaci italského originálu, při níž je patrné, že lze v mnoha případech skutečně hovořit o básních v próze. Dokázat přeložit význam vět a zachovat také autorův básnický styl, nemohlo být pro překladatelku nic jednoduchého. I tak se ale Janě Vicencové podařilo vyřešit vcelku zdařile přenesení naléhavosti Catelliho projevu do češtiny (krásné jsou například Hodinové ručičky nebo Vlaky) a zachovat bohatost autorova slovníku. Nicméně ona zpěvnost Catelliho básnického jazyka, pociťovaná s různou intenzitou v jednotlivých povídkách, a v originále zvoucí ke zmiňované hlasité recitaci, se v českém textu poněkud vytrácí. To je ale třeba klást za vinu spíše obecnému charakteru obou porovnávaných jazyků, melodické italštiny a přeci jenom intonačně suchopárné češtiny, než samotné překladatelce, která se jinak dokázala vyrovnat s nástrahami Catelliho italštiny zdárně.

Nezbývá než dodat, že Catelliho imaginace, jeho zvýšená vnímavost a nápaditost při hledání neotřelých výrazů, z něho činí zajímavého a originálního představitele současné mladé italské generace, o němž zřejmě ještě uslyšíme i u nás.