Hned první stránky románu Lhostejní nás ex abrupto uvádějí do prostředí a děje. Vstupujeme do salónu honosné buržoazní vily někde v Římě, kde spolu konverzují matka Mariagrazia, stará, snobská, zmalovaná a omezená ženština, její milenec Leo, vychytralý a cynický obchodník hrající si na zachránce rodiny, dcera Karla a syn Michal, útrpně prožívající stále stejně plynoucí dny a pociťující lhostejnost vůči všemu okolo. Později se ke společnosti přidává ještě matčina přítelkyně Líza, bývalá Leonova milenka, na kterou Mariagrazia chorobně žárlí.

Onoho večera se začínají sbíhat nitky dlouhodobých strategií a tužeb jednotlivých postav. Leo, věřitel rodiny, která je téměř na mizině a dala mu vilu do zástavy, chce co nejdříve vše skončit a konečně se vily zmocnit, stejně jako se touží zmocnit Karly. Karla je znuděná k smrti a po Leonových pokusech o sblížení se rozhoduje poddat se mu – nikoli z lásky či milostné touhy, ale prostě proto, aby u příležitosti svých čtyřiadvacátých narozenin, které má druhý den slavit, konečně něco udělala se svými životem, i kdyby si ho tím měla zničit. Michal, který jako jediný chápe finanční situaci rodiny, se snaží neúspěšně a směšně atakovat Leona, ale v zásadě je mu vše jedno. Mariagrazia naivně touží po Leonově lásce a po udržení života na dluh a Líza, jak se brzy ukáže, touží po Michalovi, ve kterém doufá nalézt pro sebe jakousi citovou obrodu. Oba tito zralí a nezadaní protagonisté – Leo a Líza – jednají jako upíři: sebevědomý Leo se chce nasytit Karlina mladého masa a frustrovaná Líza čisté lásky nezkušeného mladíka.

Úvodní večer, stejně jako další den Karliných narozenin a další ráno (román se odehrává skutečně toliko v jednom celém dni a dvou půldnech) se jednotliví protagonisté scházejí, navzájem se urážejí, pomlouvají a opět sbližují, Leo i Líza jsou netrpěliví, aby se zmocnili obou mladých lidí, a Michal se dále zbytečně snaží o konfrontaci s Leonem, který ho však fyzicky i slovně pokaždé znemožní.

Stále se pohybujeme v typickém buržoazním prostředí: v jednotlivých pokojích vily, v bytech Leona a Lízy, v automobilu. Prostředí je vlastně také jedním z literárních hrdinů knihy, protože Moravia chtěl provést jakousi diagnózu upadající buržoazní rodiny a celé této společenské třídy, jejíž příslušníci se stýkají jen mezi sebou, pohrdají běžnými lidmi, žijí vzájemnými pomluvami, rivalitami, žárlivostí, zkoumáním a měřením znaků bohatství svého a cizího. Jsou bezcharakterní, snobští, prázdní, egoističtí, omezení. Na dvou opačných pólech stojí Mariagrazia a Leo: zatímco matka je symbolem úpadku, je to žena, která nechápe nic z toho, co se děje kolem ní, jak je slepě fixována pouze na udržení svého snobského života a milencovy přízně, Leo je žralokem, který se naopak vyzná až až a jde tvrdě za svým cílem třeba přes mrtvoly.

Prázdnotu, na které je tento život vybudován, si dobře uvědomují Michal i Karla, ale oba jsou příliš otupělí a znudění na to, aby něco změnili. Změna by vlastně vedla jen k horšímu: odmítnout pravidla hry by znamenalo především postoupit vilu Leonovi, a tudíž ztratit společenský status a propadnout se mezi prostý lid, což sice oba mladé neděsí, ale ani neláká.

Michal je zcela paralyzován svou lhostejností, která mu zabraňuje cokoli prožívat. Ví, že by měl nenávidět Leona, a snaží se vzchopit alespoň k ostentativním projevům nenávisti, i když vnitřně cítí, že je mu vše jedno, že nedokáže pociťovat ani lásku, ani nenávist. Karla se snaží z této lhostejnosti uniknout masochistickým činem – podlehnutím Leonovi, ke kterému nic necítí a který se jí ani nijak zvlášť nelíbí. Důležité je něco udělat, byť to bude znamenat přitakání zlu, ponížení a naplnění plánu zloducha Leona v jeho projektu zničení rodiny a zmocnění se dvou jediných věcí, které v ní mají cenu – vily a Karly.

Moravia se při různých příležitostech svěřil, že původně chtěl napsat tragédii, s respektováním všech klasických zásad její kompozice, ale nakonec mu z toho vyšel román. A skutečně – určitá hutnost a dokonalá souhra výstupů a epizod, koncentrace děje do několika málo dní a prostorů, napovídá na silný vliv způsobů dramatické kompozice.

Moraviovi se v románu podařilo výborně vystavět a vzájemně napojit epizody, které, i když jsou nudou pro některé zúčastněné, nejsou rozhodně nudou pro čtenáře. Přitom omezený počet postav a míst příliš mnoho možností nenabízí. Napětí je dáno především tím, že různé osoby vědí pouze určité věci, které jsou zase skryty jiným. Všichni hrají před sebou navzájem divadlo (kniha symbolicky končí odjezdem na maškarní bál), zejména Mariagrazia, která předstírá důstojnost, lásku k dětem a přátelství (byť ji uvnitř sžírá žárlivost a ješitnost), Leo, který předstírá pomoc rodině (i když ji chce zničit) a Michal, který předstírá emoce (ačkoli je dokonale lhostejný). S výbornou a důmyslnou interpretací Lhostejných, založenou na jejich divadelní stavbě a maskách a herectví, které postavy uplatňují vůči sobě, přišel před lety známý kritik Guido Guglielmi. Rozebírá postavy jakožto herecké partie a poukazuje na výjimečnost Michala, „hrdinu myšlení“, který svými provokacemi společenské drama neustále narušuje.

Moravia dokázal vztahy uvnitř hrstky svých postav dokonale vyvážit a nechat je dlouze kulminovat až do scény, kdy se Michal rozhodne Lea zastřelit a pomstit sestřinu čest, po čemž následuje jakási nepovedená katarze v podobě dlouhého rozhovoru Michala s Karlou a jejich společné cesty domů. Nic se nezměnilo: Michal si jen odbyl další trapnou blamáž a Karla je svedena, aniž by ve svém životě pociťovala něco skutečně nového. Doma je čeká nesnesitelná matka a vidina nudného večera na bále.

Výborně vystavěné jsou Moraviovy dialogy, ohromující svým cynismem a sem tam ukazující i něco jako smysl pro humor, který jinak u Moravii nenalezneme. I ve všech pozdějších dílech se bude Moravia s oblibou pitvat v duševních stavech a pohnutkách svých postav, ale ve snaze o výsledný efekt to bude činit s použitím různého psychoanalytického haraburdí a bez dostatečné věrohodnosti. Nikdy už nedocílí stejného účinku, který má v Lhostejných jeho přímočarý, upřímný, nevyumělkovaný cynismus – ať jsou to Karliny úvahy nad svým osudem a scéna předcházející milování s Leonem, ať jsou to epizody s matkou, jejíž hloupost a fyzický úpadek jsou vylíčeny s rafinovanou krutostí, ať jsou to mrazivé Michalovy soudy o stárnoucí Líze při intimních chvílích v jejím bytě.

Je také zajímavé, jak se charakterový odsudek postav snoubí s jejich fyzickým popisem. V románu vlastně není žádná hezká postava – Mariagrazia a Líza působí ve své sešlosti odpudivě, Leo také není žádný krasavec a dokonce i Karla, hlavní objekt erotické touhy, je líčena jako dívka sice disponující přitažlivými partiemi, ty jsou však k sobě navzájem disproporční.

Na samotném začátku románu, když Moravia hned od první stránky ukazuje jednání postav a zároveň zprostředkovává jejich nevyřčené úvahy, které s jednáním ostře kontrastují, působí tento jeho deskriptivní postup poněkud těžkopádně a primitivně, neboť čtenář je zvyklý si mnoho věcí vyvozovat sám, ne dostat od autora vše na stříbrném podnose. S další četbou však zjišťujeme, že tento postup není výsledkem nezkušenosti, ale naopak svébytného a inteligentního tvůrčího záměru.

Přestože za těch několik dní dojde pouze k jednomu velkému činu – Karlině noci s Leonem – román působí velmi hutně, neboť jsou to i drobné epizody, které mají svoji váhu a které mezi sebou vytvářejí napětí. Je skutečně podivuhodné, že mladý autor byl schopen stvořit natolik kompaktní, vyrovnané, důmyslné a suverénní dílo. V literárních dějinách sice nalezneme mnoho básníků, kteří své dílo vytvořili na hranici dospělosti, ale románová forma obyčejně vyžaduje určitou řemeslnou i životní zkušenost, kterou dvacetiletý mladík těžko může mít.

Bibliografie:

Guido Guglielmi, L’indifferenza di Moravia, in týž, La prosa italiana del Novecento, II, Einaudi, Torino 1998, s. 22-37.

Marinella Mascia Galateria, Come leggere Gli indifferenti di Alberto Moravia, Mursia, Milano 1975 (obsahující i antologii kritiky).

Alena Hartmanová, Doslov, in A. Moravia, Lhostejní, SNKLHU, Praha 1963, s. 235-237.

© Jiří Špička