Kino
Tři šrouby ze čtyř šly hladce, ale ten čtvrtý se ne a ne pohnout, i když jsem na něho vší silou tiskl klíč Feriho táty a nadarmo jsem se pokoušel s ním otočit, pořádně jsem se nadechl, zase jsem škubnul klíčem, ale ne, šroub se ani nehnul, akorát klíč sklouzl z hlavice, a vtom jsem uslyšel, jak mi Feri šeptá, co se s tím do prdele tak seru, když každou chvíli můžou rozsvítit, a co to pro nás znamená, jako bych taky přesně nevěděl, že tohle je větrací šachta, ta je pod promítacím plátnem zasazená do stěny jenom do půlmetrové hloubky, a jak tu tak ležíme na břiše, oba z ní visíme po pás venku, a jestli se rozsvítí, celá škola uvidí, jak nám prdele trčí z větrací šachty ven, a tak jsem mu pošeptal, aby mi nenadával a ať mi vylíže prdel a vleže jsem po něm kopl, myslím, že kolenem jsem se mu trefil přímo do boku, slyšel jsem, jak zaklel, mezitím jsem znova škubal klíčem a druhou rukou jsem ze všech sil zalomcoval mříží, jenže ta mrcha se ani nepohnula, ale šroub jako by přece jenom zaskřípal, i když pořád ještě pevně držel, mezitím bylo slyšet, jako za námi všichni v hledišti hulákají jeden přes druhého, dupou a hvízdají, zatímco soudruh ředitel už křičel z plna hrdla, stál někde před řadami sedadel, slyšeli jsme úplně zblízka, jak řve, aby všichni zůstali na svých místech, že potmě budeme zpívat budovatelské písně, vyčkáme, až bude dodávka elektrického proudu obnovena, a ať se nikdo neopováží něčím házet, protože to by si šeredně odskákal, a abysme si uvědomili, že proud budeme mít během několika minut, v promítání se bude pokračovat, a když se rozsvítí, tak toho, kdo nebude na svém místě, dá narazit na kůl, pověsit na školním dvoře a on osobně mu vyrve srdce, protože nastane ta chvíle, kdy se takoví flákači, darebáci a vyvrhelové jednou a provždy naučí, co je to kázeň, a já jsem věděl, že soudruh ředitel se při tom pokřikování prochází sem a tam a zároveň přebíhá po hledišti tou svou baterkou s osmi bateriemi, která svítí jako reflektor, ale na to jsem vůbec nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby si náhodou posvítil pod promítací plátno k větrací šachtě, anebo kdyby zakopl o naše natažené nohy, a zase jsem trhnul klíčem, ale šroub se zase ne a ne pohnout, a tak jsem pošeptal Ferimu, že to byla blbost, že jsme tam lezli, že bysme se měli vrátit na svá místa, protože ten větrací otvor stejně nikam nevede, žádný tajný promítací sál tady není, ať jde s tím do háje, jenže nato mě Feri dloubl loktem do boku a řekl, abych se vrátil, jestli chci, on ale to nevzdá, zůstane tady, protože chce vidět ty zakázané filmové kotouče, a abych s tím klíčem pohnul a už se s tím nesral, protože opravdu ten proud nakonec zase pustí, tak ať moc neblbnu, a já jsem mu chtěl říct, že neblbnu a ať jde do hajzlu, ale raději jsem to neřekl, místo toho jsem přitlačil klíč na hlavici šroubu ještě víc, potom jsem se loktem opřel o stěnu větrací šachty a škubnul jsem klíčem tak, že hlava šroubu se rázem ulomila celá, bylo to tak náhlé, že jsem klíč div neupustil, ale vtom mi Feri pošeptal, že teď už je to dobrý, že teď už mříž vysadíme, ale opatrně, protože je tam málo místa, a já jsem zase pošeptal, aby mi radši řekl něco takového, co ještě nevím, a popadl jsem tu mříž a ona se konečně pohnula z kovového rámu, který ji držel kolem dokola, s Ferim jsme ji vzali ze dvou stran, ale obrátit jsme ji nemohli, protože byla moc veliká, takže jsme museli z větrací šachty vycouvat skoro úplně, až potom jsme ji mohli položit, a mezitím přišel k řediteli i učitel zpěvu, naštěstí se postavil kousek dál, ne akorát vedle šachty, takže si nevšiml, že jsme vylezli, a my jsme opatrně mříž položili a zasunuli do větrací šachty, a já jsem zaslechl, jak učitel zpěvu zrovna potichu říká soudruhu řediteli, aby byl tak laskavý – jestli opravdu chce, aby se zpívalo – a posvítil na něho, aby děti viděly, jak jim bude dirigovat, ale soudruh ředitel na to neřekl nic, jenom plynule klel, protože ho někdo uhodil křídou do hlavy, no a potom jsme zalezli zpátky, protáhli jsme se otvorem po mříži a začali se plazit těsnou šachtou k tajné promítací kabině. První lezl Feri, nejdříve jsem ještě slyšel, jak funí a jak občas zavadí kolenem nebo špičkou boty o stěnu šachty, ale potom popolezl patrně daleko dopředu, protože jeho jsem už neslyšel, jenom to, jak venku ve velkém hledišti dupou a hulákají. Mezitím se šachta čím dál tím víc zužovala, tak moc, že jsem cítil, že v ní co nevidět uvíznu, jako když jsem vlezl do betonového kanalizačního potrubí kvůli koženému míči Prodánových, a opravdu, jak jsem se plazil po čtyřech dál, cítil jsem, jak zády dřu o strop šachty, a věděl jsem, že bych se neobrátil, ani kdybych chtěl, a tak jsem lezl dál a litoval, že jsem tu sázku ráno vyhrál.

Vsadili jsme se s Ferim hned po tom, co do třídy přišel soudruh ředitel a oznámil, že první tři hodiny nám odpadají, protože místo nich půjde celá škola do kina na dokumentární film o pětiletém plánu, jmenuje se Budování vlasti, no a vtom mi Feri řekl, abychom se vsadili, jestli bude při promítání přerušena dodávka proudu, nebo nebude, a Feri řekl, že nebude, protože přerušit proud při promítání takového filmu by byla sabotáž, byla by to protistátní činnost, ale já jsem mu na to řekl, že sabotáž by byla, kdyby nebyla přerušená, protože s elektrickou energií se musí hospodařit velmi zodpovědně, a průmyslová výroba je hrozně důležitá, dokonce mnohem důležitější i než promítání budovatelského filmu, a Feri na to řekl, abychom se vsadili, a tak jsme se vsadili, slíbil jsem mu, že mu dám svůj prak na kamení, jestli vyhraje on, a on mi slíbil, že mi ukáže, kde je v kině vchod do tajné promítací kabiny, jestli prohraje, o tom vchodu mu vypravoval dědeček, že tam přechovávají kotouče se zakázanými filmy, ty filmy se do normálních kin nikdy nedostanou, mají tam všecky takové filmy, o kterých my jsme jenom slyšeli, ale nikdy jsem je nemohli vidět, všech šest dílů Spidermana, všecky ty filmy o Tarzanovi a Zorro mstiteli a taky hodně kovbojek a indiánek. A tak jsme si potom podali ruce a požádali jsme Janiku, aby nás přeťal, jemu jsme ale neřekli, o co jsme se vsadili, a pak mi Feri řekl, že potmě se pokusíme vlézt do té promítací kabiny, jestli opravdu vypnou proud, je to úžasná náhoda, že zrovna má u sebe jeden tátův klíč, přinesl si ho, aby ho použil při rvačce, ale taky se bude hodit, abychom s ním pěkně vytahali šrouby z mříže. Já jsem hned zeptal, z jaké mříže, ale Feri mi to nepověděl, řekl mi jenom, že se to dozvím, až vypnou proud, ale zatím udělám nejlíp, když se pěkně rozloučím se svým prakem na kamení, protože cítí v kostech, že odpoledne už ten prak na kamení bude jeho.

Kino Plameny revoluce, do kterého jsme šli, bylo ve městě největší, dřív jsem vždycky chodil jenom tam, ale tehdy už jsem tam několik let nebyl, protože naše hospodářství, ale zvláště energetika, měly potíže, a nebylo možné odhadnout předem, kdy bude přerušena dodávka proudu, a to se pak muselo sedět potmě, protože generátory nefungovaly už v žádném kině, ve většině totiž už dávno ukradli i naftu, a to se pak muselo dlouho čekat, kolem tma jako v pytli, dokud zase nešel proud, anebo dokud nedorazila místní policie nebo hasiči, aby nás vypustili ven, a to jsem neměl moc rád, a tak jsem raději nechodil do kina vůbec. Taky, co naplat, od té doby, co tátu sebrali, jsem neměl skoro žádné peníze, ale stejně bych se dovnitř protáhl i bez peněz, nebylo to těžké, člověk se jenom musel umět trochu strkat a kopat kolem sebe a musel vědět, kam se v houfu postavit, dřív jsem se dostal načerno do kina mockrát, když jsem nedostal lístek na Rhodský kolos, na Spidermana, na Šerifa z kosmu, nebo na Herkula, co dobývá Atlantidu, ale na ty, filmy, co dávali v poslední době, ani nemělo cenu se drát, protože hráli samé blbosti o partyzánech a nějaké oprášené válečné, jako třeba Sedmý soudruh nebo Obrněný až po paty anebo Dlouhá zima v slzavém městě.

Jindy jsme si vždycky sedali co nejvíc dozadu, do poslední nebo předposlední řady, ale Feri řekl, abysme si tentokrát sedli spíš dopředu a na kraj řady, abysme nemuseli dlouho šátrat ve tmě, kdybych přece jenom měl pravdu a vypjali proud, a tak jsme si sedli do čtvrté řady a sklopili hlavy, aby po nás neházeli křídou nebo kuličkami z poslintaného papíru. Než film začal, soudruh ředitel se postavil doprostřed před promítací plátno, pokynul, abychom se postavili, potom jsme zazpívali hymnu, ale když jsme ji dozpívali, nesměli jsme si sednout, protože soudruh ředitel měl proslov a my jsme museli až do konce stát, mluvil o tom, jaká je to vymoženost, takové filmové představení, že to je jeden z největších výdobytků naší moderní doby, potom nás vyzval, abysme se chovali ukázněně a pozorně sledovali film a popřál nám hezkou zábavu.

Film zpočátku pojednával hlavně o kombinátech a obilných lánech, ukazovali traktory, jak ořou, potom kombajny, jak sklízejí, potom stavbu velké železnice, která přetne pohoří, potom metro, co stavěli v hlavním městě, jeden brýlatý soudruh taky ukazoval na mapě, kudy se bude do metra vcházet, a potom jsme viděli taky to, jak budují tunel, dole pod zemí, půdu tam rval obrovský bagr, a hned za ním už betonáři betonovali, kamera najela na bagr zblízka, právě doprostřed a potom byla najednou tma a všichni začali helekat a hvízdat, vedle mne se ozval Feri, že prý jsem vyhrál a že do prdele práce a že musíme lézt rychle a že se ho mám držet za kotník, protože v téhle tmě neuvidím, kam leze, a já jsem řekl, abysme počkali, že se třeba jenom přetrhl film, ale Feri jenom poznamenal, že to by svítila aspoň světélka nad nouzovými východy, kdyby se přetrhl film, a nebyla by taková tma, a měl pravdu, a tak jsme hned začali lézt podél řad dopředu k prostředku plátna a potom po podlaze, která smrděla petrolejem, za ředitelovými zády, dopředu, k prostředku plátna, potom Feri vlezl do větrací šachty, která byla mezi podlahou a plátnem, a pošeptal mi, abych se s tím moc nedělal, abych tam klidně vlezl i já, a když už jsem ležel vedle něho, pošeptal mi, že hned vytáhne klíč, a potom stačí, když odmontujeme bezpečnostní mříž proti potkanům, a budeme tam.

Šachta kolem mě už byla tak těsná, že jsem se nemohl ani hýbat, chtěl jsem na Feriho křiknout, aby se vrátil a pomohl mi, ale tma mě tlačila na prsou, že jsem ani nemohl popadnout dech, a vtom jsem si vzpomněl, co mi říkala máma, když mě hasiči vytáhli z betonového potrubí a já jsem se potom v noci bál, že se pod přikrývkou udusím, že nesmím myslet na udušení, ale že si musím představovat, že stojím na vrcholku kopce a do nosu i do úst mi proudí svěží horský vzduch, a tak jsem to zkusil, představovat si to, ale nadarmo jsem zavíral oči, pořád jsem viděl jenom tu tmu, a napadlo mě, že mě nikdo nenajde, jestli tady zůstanu, uvíznu v tom tunýlku, zahynu tady, zůstanu navěky, a to mě tehdy tak vyděsilo, že jsem se přece jenom nějak pohnul, stěna mi i přes školní uniformu odřela rameno, jak jsem se obracel na bok, ale nevšímal jsem si toho, plazil jsem se dál, šlo mi to hrozně pomalu, ale přece jenom jsem cítil, že jsem se o kousek dostal vpřed, a vtom jsem najednou zaslechl, jak Feri někde vpředu říká, abych už popolezl, protože je tam ještě jedna mříž, kterou musíme sundat, a abych se nebál, šachta se hned rozšíří, a opravdu, ještě kousek jsem se plazil, a potom jsem se už mohl postavit na všecky čtyři, a nemusel jsem lézt dlouho, a ocitl jsem se u Feriho, říkal, že tam šachta končí, mříž máme nad hlavou, abych si sáhl, nahmatám ji, on si ji osahal kolem dokola a zdá se mu, že není přišroubovaná, je dost těžká, ale dva s ní pohneme, musíme se pokusit ji vyzdvihnout, a tak jsme ji popadli ze dvou stran, společně se do ní opřeli, mříž se nejdřív ani nepohnula, potom se přece jenom nadzvihla, a já jsem řekl Ferimu, že ji nesmíme převrátit, protože by to hrozně bouchlo, spíš ji odsuneme bokem, ale opatrně, abysme nedělali hluk, a Feri řekl, že dobrá, ani ji nemusíme odsunout úplně, jenom natolik, abysme prolezli.

První jsem vylezl já, všude byla tma, svítilo tam jenom nějaké bledé červené světýlko, jak jsem lezl nahoru, kopl jsem do mříže, podle ozvěny se zdálo, že jsme v dost veliké místnosti, z šachty vylezl i Feri, slyšel jsem, jak se plazí za mnou, když se ocitl vedle mne, pošeptal mi, že vlastně ani nepočítal s tím, že se tam dostaneme, protože nevěřil, že ta tajná promítací síň vůbec existuje, myslel si, že to jsou jenom povídačky jako ta tajná chodba, která vede z hradu přes celé město až do lesa a k dolu na jíl, a já jsem ho napomenul, aby mlčel, a jestli mi už chce něco říct, aby mluvil šeptem, a nehulákal, nato Feri mi šeptem řekl, že nehulákal, a mezitím jsem se ocitli u toho červeného světýlka, byl to obdélníkový červený knoflík, svítil uprostřed desky se všelijakými spínači, ta deska byla velká, plná všelijakých čudlíků a uprostřed bylo na jednom červeném knoflíku černým písmem napsáno, že je to rezervní bezpečnostní generátor, používat jen v nutných případech, a Feri řekl, že si myslí, že tohle je nutný případ, a než jsem mu stačil strhnout ruku, sáhl na knoflík a stiskl ho.

Červené světýlko se okamžitě vypjalo, nastala čiročirá tma, polekal jsem se tak, že jsem zalapal po dechu, nahnáno měl patrně i Feri, protože ani neklel, jenom stál vedle mě v té tmě. Takhle uplynula asi minuta, potom bylo slyšet, že daleko někde za stěnami něco zahučelo, nejdříve to byl hluboký bublavý zvuk, i podlaha se přitom otřásla, potom ten zvuk byl čím dál tím vyšší a tišší, nakonec to div nepištělo, tak byl ten zvuk vysoký, a potom se ozvala rána a najednou se v místnosti rozsvítilo.

Pohlédl jsem na Feriho a viděl, že taky mžourá, a zároveň jsme si povzdechli, a já jsem mu řekl, že je načisto blbý, a on jenom pokrčil rameny a odvrátil se, a tehdy jsem se po té místnosti rozhlédl i já, a slyšel jsem, že Feri si hvízdl, a po tom, co jsem viděl, jsem div nehvízdal i já. Stáli jsme v normálním velkém sálu kina, ale nebyly v něm židle, nýbrž velikánská kožená křesla, uprostřed sálu dvě vedle sebe, za nimi po obou stranách v půloblouku asi ještě deset, a naproti těm křeslům zakrýval celou stěnu obrovský, křiklavě červený závěs. Za oběma prostředními křesly stála na nějaké skříňce promítačka, a Feri zamířil rovnou k ní a řekl mi, abych tam šel taky a podíval se, protože to je k nevíře, že je tam dokonce i nasazený filmový kotouč, a potom jsem tam přistoupil taky, ale to už Feri otevřel dvířka té skříňky, a já jsem viděl, že je plná placatých kulatých plechových krabic, a Feri řekl, že to teda máme z pekla štěstí, protože tam opravdu jsou všechny ty tajné a zakázané filmy, a abych si dal pozor, protože ty kotouče s filmy jsou hrozně těžké, radši je popadneme spolu, abych se ani nepokoušel vytáhnout sám třeba jeden jediný, a já jsem mu řekl, aby se nebál, neudělám to, a nato on řekl, že dobře, ale pomoct mu můžu, nejdříve opatrně sundáme ten nejhořejší, ale já jsem mu řekl, že mu nepomůžu, protože nechci, abychom ty kotouče vytahovali, a ani už nejsem na ty filmy zvědavý, abysme radši lezli zpátky, protože to by byl náš konec, kdyby nás tam někdo načapal, protože tahle tajná místa patří mezi vojenské objekty, a když do nich někdo vleze, tak to je tutovka vlastizrada, ale Feri se tomu jenom chechtal a řekl, že se nám nic nestane, proč se hned posírám, když už jsme se dostali až tam, byli bysme blbí, kdybysme se na ty filmy nepodívali, jenom ať si pomyslím, co by to bylo, kdybysme ostatním vykládali, co se odehrává v pokračování Zorro mstitele, ale i na tohle jsem mu jenom řekl, že mě to nezajímá a abysme lezli zpátky, protože nechci žádné průsery, a tehdy se mě Feri zeptal, jestli jsem se opravdu tak moc posral, že mě ani nezajímá, jaké filmy tam jsou, abysme se podívali aspoň na názvy, abysme měli o čem vyprávět, ale já jsem mu na to řekl, aby mi s těmi vyprávěnkami dal pokoj, protože o tom stejně nemůžeme mluvit, jestli nechceme, aby nás udali, ale to už Feri jeden kotouč zpola vytáhl a řekl, abych mu už konečně pomohl, nebo mu to spadne na nohy, a na to já jsem mu řekl, aby neblbnul, nemůže to být tak hrozně těžké, ale potom jsem přece jenom ten kotouč vzal a spolu jsem ho položili na křeslo a otáčeli s ním sem a tam, protože Feri řekl, že na dně nebo na boku bývá napsáno, co je to za film a kolikátý je to kotouč, protože většina filmů pozůstává z více kotoučů, ale na tomhle kotouči nebylo napsané nic, tak jsem vytáhli další, ale ani na něm nic nebylo, potom jsme se podívali asi ještě na tři, na jednom bylo vidět, kde byla přilepená cedulka, ale byla stržená, zůstal z ní jenom úplný konec a na tom bylo napsané jenom to, že osmdesát čtyři, ale Feri řekl, že to není možné, protože žádný film nemůže být tak dlouhý, aby měl čtyřiaosmdesát kotoučů, a na to jsem mu opět řekl, že mě to nezajímá, a abysme se vrátili, protože když pustí proud, uvízneme tam navěky, a Feri potom řekl, že dobře, že hned půjdeme, ale nejdříve se podíváme, co je v promítačce a ručně začal přetáčet spodní kotouč, a film se pomalu přetáčel z horního kotouče na spodní, a když jsem se naklonil blíž, viděl jsem, že se pohnuly i obrázky, normálně se dalo na ten film koukat, název a režisér a ostatní titulky se přečíst nedaly, protože jsem je viděl zrcadlově, ale potom bylo vidět prázdný pokoj, pomalu se otevřely dveře a vešla nějaká žena, obešla místnost, posadila se na postel, potom vstala, přistoupila ke křeslu, posadila se do něho, potom vstala, šla k oknu, otevřela je, potom si vzala ze stolku noviny a ovívala se s nima, jako by jí bylo hrozně horko, a Feri se zeptal, co v tom filmu je, a já jsem řekl, že nic, je to hrozná nuda, jakási ženská se motá ve velkém pokoji sem a tam, a Feri se zeptal, jestli je sama, já jsem mu řekl, že je, a Feri se naklonil k tomu filmu a přetáčel spodní kotouč a potom si ta žena v tom filmu svlékla kostýmový kabátek, potom sukni, a stála tam v halence a spodničce a střevících s vysokými podpatky, ale pořád ještě jí bylo horko, protože se dál ovívala těma novinama, ale to už si svlékla i tu halenku, a pořád ještě jí bylo moc horko, a vtom Feri řekl, proč že jsem tvrdil, že to je nudné, když je to zajímavé, protože to je jistě takový film, jako jsou ty, ve kterých jsou úplně nahaté ženské a chlapi, protože o takových filmech on už slyšel, ale jestli budeme ten kotouč přetáčet dál, hned uvidíme, že se ta ženská svleče úplně, sundá si i podprsenku a kalhotky, a tak jsme se naklonili ještě blíž a přetáčeli dál, ta ženská si opravdu svlékla i spodničku, měla na sobě jenom punčochy, podprsenku a kalhotky, ale ty její punčochy nebyly opravdové, zdálo se mi, že jí sahají jenom doprostředka stehen a potom dál je držely nějaké stuhy, ty byly připevněny k nějakému pásku, co měla kolem pasu, jako když si indiáni připevňují kožené chrániče lýtek, no a potom začal Feri přetáčet film ještě rychleji, takže se ty její pohyby zrychlily a byly ještě trhavější, ale ty punčochy si ne a ne svléct, jenom se po tom pokoji procházela, jednou upustila noviny a sklonila se pro ně, potom si zapálila cigaretu a dlouho ji kouřila, do obličeje jsme jí viděli úplně zblízka, měla moc namalovanou pusu, a vtom začala v sále blikat světla, a já jsem řekl Ferimu, že si musíme dát pozor, protože generátor vypovídá službu, a podíval jsem se na tabuli a opravdu jsem viděl, jak uprostřed velké desky červeně bliká ten knoflík, a tak jsem řekl, abysme toho okamžitě nechali a lezli zpátky, protože budeme mít polízanici, generátor vypoví službu každým okamžikem, anebo naskočí proud, a Feri řekl, že dobrá, ale ani neposlouchal, co jsem mu povídal, přetáčel film dál, a já jsem mu znovu řekl, abysme už šli, protože to červené světýlko už blýskalo moc rychle, ale Feri řekl, abych mlčel, protože ta ženská si zrovna rozepíná podprsenku, ale já jsem mu řekl, že mě to nezajímá, a přitom mě to zajímalo moc, ale viděl jsem, jak bliká červené světýlko, a dokázal jsem myslet jenom na to, co se bude dít, jestli nás tam přistihnou, určitě nás pošlou do polepšovny, a tak jsem znovu řekl Ferimu, že ho moc prosím, abysme už šli, ale to on už rukou potahoval film a říkal, že to zase nezajímá jeho, teď už chce vědět, co má ta ženská pod kalhotkama, a já jsem viděl, že sáhl do kapsy a vytáhl břitvu, zeptal jsem se, jestli se nezbláznil, co chce dělat, a on řekl, že ta ženská se teď hned svleče, a jemu je všecko jedno, on si těch pár metrů vyřízne, a já jsem mu řekl, aby na film ani nesahal, protože to se nesmí a že zanecháme po sobě stopy, ale to už Feri otevřel tu břitvu, a div do toho film neříznul, ale já jsem ho chytl za ruku a zeptal se, co se to s ním děje, copak ho nebaví život, chce se dostat do polepšovny? Ale on jenom řekl, abych mu dal pokoj, a strčil do mne, ale já jsem mu tu ruku nepustil, strčil jsem do něho taky a přitom jsem říkal, že mě to nezajímá, já polezu zpátky, protože nechci, aby mě chytili, ale to už Feri do mne vrazil znova, ale teď už mnohem silněji, takže jsem naletěl na jedno z křesel, na to, které mělo v opěradle zabudované knoflíky, o jeden ten knoflík jsem se opřel rukou, cítil jsem, jak mi to pod dlaní cvaklo a potom začal bzučet nějaký motor a vpředu na stěně se začala rozvírat ta velká červená opona, do toho Feri křičel, že jsem blbec a co že jsem to udělal, a já jsem řekl, že blbec je on, udělal to on, a přitom jsem se pokoušel vstát a stiskl jsem i další knoflík, světla v sále zhasla, zapnul se ale reflektor promítačky a kotouče s filmem se začaly otáčet a už bylo na plátně vidět i obraz, nehýbal se, ale stejně bylo vidět, že ta ženská se předklonila a sundala si podprsenku, ale to už jsem viděl jenom v běhu, protože jsem utíkal k šachtě, a Feri pádil za mnou, a vtom ona odhodila podprsenku a byly jí vidět oba prsy a bradavky a kamera se tak přiblížila, že oba prsy úplně zabraly celé plátno, a potom si sedla do křesla, zaklonila se, zdvihla do výšky natažené nohy a začala si stahovat kalhotky, a přitom měla na sobě pořád ještě punčochy, to už jsme s Ferim stáli u šachty, a já jsem věděl, že bysme do ní měli vlízt, ale nevlezl jsem, a Feri taky ne, stáli jsme tam dál a koukali se, jak si strašně pomalu stahuje ze zadku a stehen ty kalhotky, kamera jí najela na ruce a ukazovala její srolované černé kalhotky a potom jí po stehnech začala klouzat nahoru, až ji měla úplně mezi nohama, a potom ona v tom křesle doširoka roztáhla nohy a v tom okamžiku se generátor vypjal, byla tma, bylo jenom slyšet, jak na promítačce stále ještě běží jeden kotouč, a vtom jsme se s Ferim pohnuli zároveň, najednou jsme skočili do šachty, spolu jsem začali lézt k větracímu tunelu, vypadalo to, jako bysme závodili, protože oba jsme tam chtěli být první, Feri mě chytil za ruku a táhl mě zpátky a říkal, abych ho pustil, ale já jsem ho nepustil, místo toho jsem si přitáhl k tělu koleno a trefil jsem ho přímo do břicha, takže mě pustil, ale to už jsem byl v šachtě a začal lézt dopředu, slyšel jsem, jak se Feri plazí těsně za mnou, šachta se opět zúžila, ale teď už jsem se nepolekal, otočil jsem se na bok a plazil se, jak jen jsem mohl, bylo mi jedno, že si o stěnu šachty odírám z dlaně kůži, a jak jsem popolezl, najednou jsem zaslechl, jak v promítacím sále celá škola hlasitě zpívá o hrdinných hornících, kteří zarývají své krompáče čím dál tím hlouběji, a tak jsem začal lézt pomaleji, protože jsem věděl, že proud ještě nenaskočil, a jestli budeme šikovní, vrátíme se na místa, ještě než dozpívají, a budeme zpívat s ostatníma, jako bysme vůbec nikam ani nelezli.