Román Nadine Gordimerové je neobvyklý a pozoruhodný z několika důvodů. Prvním důvodem této neobvyklosti je skutečnost, že jde o román, který autorka napsala ve velmi pokročilém věku, vydala ho v úctyhodných sedmdesáti osmi letech. Neotřelá, místy až experimentální forma textu, syrovost a sensuálnost obsahu, takové romány, jak se zřejmě mylně domníváme, přece nepíší dámy v pokročilém věku! Co víc, jde o román veskrze současný, v tomto případě to znamená, že se kniha snaží postihnout dnešní atmosféru postapartheidní jihoafrické společnosti. Gordimerová nepopisuje konkrétně žádné změny, které nastaly v Jižní Africe po pádu apartheidu, nýbrž určitou dynamiku uvnitř společnosti, která se dala do pohybu změnou společenského a politického zřízení. Zobrazuje nové elity, nové bohatství, nové problémy i nové nespravedlnosti. To vše se však děje na pozadí příběhu dvou lidí, jejichž vztah, podobně jako v předchozích románech (např. Occasion for Loving nebo My Son’s Story) zůstává nenaplněn díky společenským překážkám, které ani dotyčný muž ani žena nemohou ovlivnit.

Nadine Gordimer a Györg Lukács
Gordimerová je často zmiňována ve spojení s Györgem Lukácsem, jako jeho stoupenkyně a následovnice.[1] Lukács, maďarský filozof a literární kritik první poloviny dvacátého století, obhajoval ve svých pracech kritický realismus tak, jak se objevuje u ruských autorů, Dostojevského a Tolstého či v románech Charlese Dickense. Lukács popisuje realistický román jako literární žánr, který jediný dokáže překonat odcizení jedince v kapitalistické společnosti. Realistický román totiž, v pojetí tohoto silně levicově zaměřeného kritika, se nesoustředí tolik na subjektivní prožívání jednotlivých postav, ale usiluje o zachycení složitých vztahů mezi člověkem a jeho dějinným okolím. Cílem je zobrazení celé soustavy složitých vztahů mezi člověkem, přírodou a dějinami a tato komplexní soustava jako jediná dokáže vystihnout, co je „typické“ pro určitou dějinnou etapu.[2] Lukács dále považuje spisovatelovu schopnost vytvořit literární postavu, která navzdory času zůstává všeobecně platnou a tedy, svým způsobem nesmrtelnou, za rozhodující pro kvalitu literárního díla. Důležitou natolik, že se stává kritériem Lukácsovy kritiky modernistických tendencí v literatuře (Joyce, Beckett) na jedné straně a vychvalování představitelů kritického realismu (Dickens, Dostojevskij, Mann), na straně druhé.[3] Je zajímavé, že Lukács odhaluje velice intimní vztah mezi autorovou společenskou či politickou angažovaností, ideologií, která se skrývá kdesi v pozadí vlastního textu, a důvěryhodnou charakterizací postav. Pouze angažovaný autor je schopen vetknout do svých postav určitou dynamiku, vzhledem k tomu, že každá románová postava by měla představovat napětí, které existuje mezi její autonomní existencí a společenskými a historickými silami, které ji definují.[4]

Věci osobní a věci veřejné
Tato společenská angažovanost však u Nadine Gordimerové není zdaleka tak jednoznačná. J. M. Coetzee připisuje Gordimerové věčný rozpor mezi podřizováním svého vlastního talentu pro politické cíle v boji proti režimu, který popírá základní lidská práva a zároveň svobodou vyjadřovat pravdu, tak jak ji on sama vnímá (byť v rozporu s politikou disentu).[5] To je přirozeně podmíněné společenskou a politickou daností doby a země, ve které Gordimerová prožila většinu svého života. I ona je produktem své doby a způsob jejího psaní tak souvisí s realitou apartheidu. Těžko si dokázat představit autora, jakým je Gordimerová, který by zůstal lhostejný k absurditám rasistické ideologie, jakými se projevoval tento režim. Nadine Gordimerová je známá po celém světě veřejnou kritikou tohoto společenského a politického uspořádání, což jí vyneslo zákaz publikace tří jejích prací. V interview pro literární časopis Callaloo z roku 1992 tak Gordimerová sama odhaluje složitost situace a snad i jakési své dilema. Tvrdí, že jakákoliv byť morálně oprávněná politická angažovanost nestačí pro psaní kvalitní literatury. Kvalitní romanopisci se vždy a znovu odvracejí od politiky a věcí veřejných a s velikou pozorností se zabývají obyčejnými lidskými vlastnostmi, lidským prožíváním a každodenními konflikty. V několika svých prohlášení Gordimerová zdůrazňuje svoji primárně neidelogickou pozici.[6] Na druhé straně však Gordimerová poukazuje na to, že úplné odvrácení se od politiky v dobách apartheidu bylo vlastně nemožné vzhledem k tomu, že apartheid pronikl do všech stránek života v Jižní Africe a sebemenší gesto se náhle stalo v podstatě za libovolných okolností politickým.

Možná proto v jejích románech nacházíme vždy určitou celistvost – sociálního, kulturního a zejména politického kontextu a zároveň souvislost mezi životem veřejným, politickým a životem soukromým. Soukromá rozhodnutí, konflikty nikdy nestojí samy o sobě, dramatické lidské příběhy se vždy odehrávají na pozadí politických událostí, které jen demonstrují, že osobní život představitelů a jejich osobní prohry ve vztazích s druhými jsou silně ovlivněny, ne-li přímo determinovány, politickou situací.

V tomto smyslu lze romány Gordimerové vnímat ze dvou úhlů pohledu. Je na jednu stranu kronikářem jihoafrické společnosti jako celku a zároveň tyto problémy konkretizuje a ukazuje nám, jak se problémy celé společnosti promítají do uvažování a jednání jednotlivců.[7] Z opačného pohledu bychom mohli říci, že zkoumá obecnější rozměr osobních rozhodnutí svých hrdinů, tj. jejich politický dopad.[8]Ať tak nebo tak, celou její tvorbou se vine touha vyjádřit skutečnou podstatu dějinných událostí a procesů z pohledu, z jakého ji pouhý historik nikdy vyjádřit nemůže. Jak se však tato situace, tj. způsob psaní Gordimerové, mění pádem apartheidu a radikální změnou společenského a politického systému?

Román Poutníci
Přestože román Poutníci byl napsán dávno po pádu apartheidu, v mnohém ohledu navazuje na předchozí tvorbu Gordimerové. Věci veřejné a soukromé zůstávají velmi propletené. Ukazuje to již volba názvu knihy. Anglický název, The Pickups, totiž poukazuje na ochotu přijmout odlišné zvyky a jazyk jiné kultury,[9] tedy ochotu stát se součástí nějaké společnosti, pochopit její zákonitosti a podřídit se jim. Zároveň však v sobě obsahuje význam více hovorový, který označuje víceméně náhodnou volbu partnera a to často za určitým účelem (většinou tzv.„na jednu noc“), tedy jakýsi milostný či sexuální vztah dvou jednotlivců. Svým způsobem se tak v tomto zajímavě zvoleném názvu prolínají právě dvě propletené roviny příběhu, přesně tak, jak jsme na to u Gordimerové zvyklí, na jedné straně subjektivní a intimní a na druhé straně šířeji pojaté společenské pozadí. Tak, jak naznačuje název díla, jakási společenská podmíněnost osobnosti hlavních postav a jejich vztahů zůstává. Láska dvou hrdinů, Julie Sommersové a Ibrahíma ibn Músá je variací na stejné téma. Jejich láska je předem odsouzena k nezdaru kvůli společenské situaci, ve které se ocitají. On je ilegální přistěhovalec, muslim mluvící arabsky. Ona je právoplatná občanka Jihoafrické republiky, bílé pleti z privilegované rodiny. Ať už se proti tomu vzpouzejí, jak chtějí (Julie více, Ibrahím méně), skutečnosti jejich původu a z toho vyplývající společenského postavení zcela determinují to, kým jsou a jak se chovají a ani silná fyzická přitažlivost na tom nemůže nic změnit. Otázka volby zde dostává mimořádně komplikovanou podobu. Zdá se, že existují společenské role, kterým nelze uniknout, z kterých se nelze vysvléknout. Ani v poušti, daleko od domova, v chudém příbytku Ibrahímovy rodiny, který si Julie „zvolila“ za svůj domov, nemůže od sebe odpárat svoje privilegované postavení, které ji stále a s nekonečnou platností odděluje od manžela. A je to znovu paradoxně možnost volby, která toto společenské postavení definuje. Julie je svobodná ve svém pohybu, může jít, kam se jí zachce, ale paradoxně právě v tom tkví její nesvoboda. I ve své zdánlivě nekonečné svobodě je omezena, nemůže si totiž zvolit „nesvobodu“ a sdílet ponižující postavení svého manžela. Mezi Julii a Ibrahímem nemůže vzniknout vztah, ve kterém jsou si partneři navzájem rovni, protože v Juliině případě si nelze zvolit nemožnost volby, tak, jak je „volba“ znemožněna Ibrahímovi. Julie to zkouší, zdánlivě si zavírá všechna zadní vrátka, vzdává se dobrovolně svého domova, rodičů, práce, přátel. Nedokáže ale změnit nebo dokonce vymazat barvu kůže, původ či vzdělání a z toho vyplývající sebevědomí. A tak zůstává stále „nesvobodně svobodná“ s nechtěným privilegiem volby, které ji s nekonečnou platností odděluje od manžela, jeho příbuzných – světa, který si „zvolila“ za svůj domov.

Mlhavost Poutníků
Na druhé straně se v tomto románu, na rozdíl od předchozí tvorby Gordimerové, všechno jeví jaksi mlhavějších konturách, nejasněji. Její poslední román tak přirozeně reaguje na společenský kontext a dobu, ve které náhle neexistuje konkrétní nepřítel, a vše je náhle jaksi vágní a neurčité. Existují sice nové elity, stejně prospěchářské, rasistické a lhostejné jako ty dřívější. V románu jsou představováni okruhem přátel kolem otce Julie Sommersové, je však příznačné, že hrají v příběhu poměrně zanedbatelnou roli a působí na hlavní linii narace pouze nepřímo, jako vnější síly, které do života hlavních hrdinů tu a tam zasáhnou. Jejich hlavní zbraní je lhostejnost, nezájem a netečnost k problémům, které se týkají neprivilegovaných vrstev. Lidé jako Ibrahím jsou pro ně neviditelní tak, jak se to v románu popisuje ve scéně, kdy Julie a Ibrahím hovoří s černošským právníkem Motsamaiem.[10] Tato postava mluví výlučně k Julii, Ibrahím pro ni v danou chvíli vůbec neexistuje.

Romány Nadine Gordimer lze označit jako romány realistické v tom smyslu, že je většinou patrné, že jde o konkrétní místa, o konkrétní osoby, které vycházejí z reálných postav a situací, mající svůj původ v Jižní Africe. Tyto aluze jsou pro Gordimerovou, dá se říci, typické. Stephen Clingman ve svém článku History from the Inside: The Novels of Nadine Gordimer ukazuje, že není obtížné vztáhnout děje knih Nadine Gordimerová ke skutečným dějinným událostem.[11] U Poutníků však toto tvrzení náhle selhává. Není náhodou, že celé druhé dějiště románu se přesouvá pryč z Jižní Afriky do veskrze imaginární, blíže neurčená země a my tedy ani nevíme, kde přesně se příběh odehrává. Vesnice, ve které Julie se svým manželem přebývá, nemá ani jméno a ani blízké město, ani země, kam Julie přesídlí nenese označení. To nás, čtenáře, přirozeně vede k tomu, že tato místa vnímáme nikoliv jako konkrétní místa, nýbrž jako abstraktní symboly odkazující na nesčetné chudé africké země, města a vesnice, které jsou této zemi, městu, vesnici podobné jako vejce vejci. Autorčino opatrné zacházení s prostorem, tedy přesněji řečeno s jeho pojmenováním, v románu patrně vychází z toho, že samotný prostor a zejména svoboda pohybu jsou hlavním tématem románu. Znovu je tady třeba vrátit se k názvu románu, který se vztahuje k této látce. I tady je anglický název příznačnější. Termín The Pickups odkazuje přímočařeji na problémy, které ze svobody pohybu či jejího nedostatku vyplývají.

Avšak ani v bezejmenné vesnici nejsou protagonisté románu zcela izolování od běhu dějin. Dozvídáme se o místní skupince mladých mužů, nespokojených s režimem, kteří každý večer v místní kavárně debatují o politice, brojí proti konzervativnímu teokratickému režimu, fantazírují o převratu. Nikdy však nepadne žádné jméno, žádná souvislost, která by nám umožnila spojit si literární fikci s čímsi reálným. Podobně jako dějiště románu, tak i historické okolnosti dostávají symbolický význam, netýkají se pouze té konkrétní situace ale dají se vztáhnout na několik zemí, na několik převratů, na několik politických zřízení. A znovu, jako tomu bylo v první části románu, tyto události do děje nezasahují přímo, pouze dokreslují pozadí.

Snad Gordimerová zanechává pouze hrubý nákres souvislostí, aby se čtenářská pozornost netříštila o historické podrobnosti, aby čistěji vykrystalizovaly hlavní postavy příběhu a aby jejich příběh působil na čtenáře s větší silou. Je zde náhle více prostoru než v jejích předchozích románech na detailní vykreslení charakterů, a zejména na vyjevení jejich vnitřního života. Častěji než v předešlých prózách Gordimerová využívá experimentálních technik, noří se do vědomí postav a snaží se zachytit jemnými detaily jejich prožívání. Možná paradoxně právě proto dokáže sofistikovaněji vylíčit historickou a společenskou determinovanost jejich chování. Zvláště u rozporuplné postavy Ibrahíma, v jehož vztahu k Julii se mísí sexuální touha, snad láska, ale zejména pohrdání a závist vůči tomu, jakou roli představuje Julie ve světě zákonů a institucí, lze sledovat se zaujetím proměny jeho citů a pohnutek v konkrétní slova a jednání. Je to právě on, kdo Julii až do konce vnímá právě skrze její vnější společenské znaky, přestože ostatní postavy tuto bariéru překonávají a přijímají Julii za člena rodiny. Její volbu, oprostit se od svého vlastního prostředí, najít si nový domov v jiném kulturním prostředí a naučit se cizí jazyk vnímá jako pokračování určitého společenského statusu, nikoliv jako jeho překonání. Na otázku, kdo má pravdu, zda Julie či Ibrahím, román neodpovídá. Pouze konstatuje, že vnější status quo si v podobě Ibrahímovy postavy nemilosrdně nachází cestu do intimního vztahu dvou lidí, až je od sebe konečně odtrhne. Gordimerová tak ve svém posledním románu neopouští ani nadále od „celistvosti“ svých textů a neodvratitelnosti prolínání veřejných a intimních věcí, na druhé straně její realistická technika ustupuje do pozadí, aby uvolnila místo symbolickému jazyku a pozornější analýze myšlenkových hnutí postav románu. Její próza je tedy subjektivnější a historické souvislosti ztrácejí své realistické zakotvení, tak jak je vyžaduje Lukács. Je však obdivuhodné, že ve i ve vysokém věku spisovatelky se její próza dále vyvíjí, nebrání se experimentům a nezůstává zakonzervovaná v zdánlivě osvědčených modelech. V případě Poutníků tak její dílo získává na hloubce a větší mnohovrstevnatosti.

Prameny:
Nadine Gordimerová. Poutníci. Překlad Petr Mikeš. Odeon 2004. str. 80-85
Stephen Clingman. „History from the inside: the novels of Nadine Gordimer.“ Journal of Southern African Studies, Vol.7, No. 2 (Apr., 1981), pp. 165-193.
J. M.Coetzee. "Gordimer and Turgenev". Stranger Shores. Literary Essays. Penguin Books 2001.
Terry Eagleton. Marxism and Literary Criticism. Routledge Classics 2002.
Karen Lazar. „Jump and Other Stories. Gordimer's Leap into the 1990's: Gender and Politics in Her Latest Short Fiction.“ Journal of Southern African Studies, Vol 18, No. 4, (December 1992).
Georg Lukacs. The Meaning of Contemporary Realism. Transl. John and Necke Mander. Merlin Press Limited 1963.
David Medalie. "The Context of the Awful Event: Nadine Gordimer's The House Gun". Journal of Southern African Studies, Vol 25, No 4. (Dec., 1999).
Rose Petterson. „Nadine Gordimer and 'The South African Dilemma': The Case of Liz van Den Sandt in The Late Bourgeois World.“. Culture in Africa. An Appeal for Pluralism. Ed. Raoul Granquist. Nordic Africa Institute 1993.
"pick up." The American Heritage® Dictionary of the English Language, Fourth Edition. 2003. Houghton Mifflin Company 7 Apr. 2007 http://www.thefreedictionary.com/pick+up

Poznámky
[1] Rose Petterson. „Nadine Gordimer and 'The South African Dilemma': The Case of Liz van Den Sandt in The Late Bourgeois World.“. Culture in Africa. An Appeal for Pluralism. Ed. Raoul Granquist. Nordic Africa Institute 1993. str. 198
[2] Terry Eagleton. Marxism and Literary Criticism. Routledge Classics. str. 26-27.
[3] Georg Lukacs. The Meaning of Contemporary Realism.Transl. John and Necke Mander. Merlin Press Limited 1963. str. 54-60
[4] Lukács 75 [5] J.M.Coetzee. "Gordimer and Turgenev". Stranger Shores. Literary Essays. Penguin Books 2001, str. 219
[6] Karen Lazar. „Jump and Other Stories. Gordimer's Leap into the 1990's: Gender and Politics in Her Latest Short Fiction.“ Journal of Southern African Studies, Vol 18, No. 4, (December 1992)., str. 788
[7] Stephen Clingman. „History from the inside: the novels of Nadine Gordimer.“ Journal of Southern African Studies, Vol.7, No. 2 (Apr., 1981), str. 165
[8] David Medalie. “’The Context of the Awful Event’: Nadine Gordimer’s The House Gun.” Journal of Southern African Studies, Vol. 25, No. 4. (Dec., 1999), str.. 633
[9] "pick up." The American Heritage® Dictionary of the English Language, Fourth Edition. 2003. Houghton Mifflin Company 7 Apr. 2007 http://www.thefreedictionary.com/pick+up „Pick up - To acquire (knowledge) by learning or experience: picked up French quickly. To make casual acquaintance with, usually in anticipation of sexual relations.“
[10] Nadine Gordimerová. Poutníci. Překlad Petr Mikeš. Odeon 2004. str. 80-85
[11] Např. Stephen Clingman. „History from the inside: the novels of Nadine Gordimer.“ Journal of Southern African Studies, Vol.7, No. 2 (Apr., 1981), str. 171-173 – román Lying Days přímo odkazuje společenské atmosféře po vítěztví National Party ve volbách v roce 1948