“Vždycky jsem chtěl napsat thriller, krvavou detektivku se sériovými vrahy a děsivými zločiny. A nakonec jsem nezbytné elementy nalezl v historii své vlastní země: válečná zóna, oslava smrti jako jsou Velikonoce, město obývané přízraky. Může si autor přát víc?“
Santiago Roncagliolo

Román Krvavý duben (Abril rojo) peruánského spisovatele Santiaga Roncagliola (nar. 1975 v Limě) získal v roce 2006 prestižní ocenění Premio Alfaguara. Kromě finanční odměny ve výši 175 000 dolarů může autora těšit i vědomí, že ocenění, které před ním bylo uděleno například nikaragujskému spisovateli Sergiu Ramírezovi či kolumbijské romanopisce Lauře Restrepové, získal jako nejmladší autor v jeho desetileté historii.

Příběh se odehrává v peruánském městečku Ayacucho na jaře roku 2000, v závěrečné etapě volebního období prezidenta Alberta Fujimoriho. Během příprav na Velikonoce, jejichž oslavy mají v Ayacuchu dle slov autora nejsilnější tradici společně s těmi ve španělské Seville, je nalezeno zuhelnatělé tělo s useknutou pravou rukou, které není možné identifikovat. Brutalita zločinu otevře v Ayacuchu, kde jsou k zakoupení pouze noviny z předchozího dne a kde na náměstí ampliony vytrubují skutky slavných rodáků, aby lidé zapomněli na nedávnou krutou minulost, ještě nezacelené rány a ponoří jej znovu do víru násilí, které sužovalo region posledních 20 let, než se vojsku podařilo zpacifikovat peruánskou teroristickou organizaci Světlá stezka.

Vyšetřováním zločinu je pověřen místní státní zástupce Félix Chacaltana Saldívar. Pochází z Ayacucha, předchozí roky však strávil v Limě. Do rodného města se vrátil mimo jiné proto, aby žil v místě, kde zemřela jeho matka, na níž je i po její smrti citově velmi upoután a s níž často v jejím pokoji vede rozpravy, jakoby byla stále naživu. Chacaltana Saldívar je ukázkovým prototypem neprůbojného a nesmělého člověka bez špetky ctižádosti, kvůli čemuž jej opustila manželka, a průměrným vyšetřovatelem, jenž slepě věří ve státní moc a v nutnost dodržování úředních postupů v jakékoli situaci. S neutuchající pečlivostí vypracovává den za dnem pravidelné zprávy o vývoji vyšetřování, které nikdo nečte, a je přesvědčen o tom, že jeho nadřízení jeho zodpovědný přístup ocení. Pod vlivem získaných indicií nastíní hypotézu, že vraždu mají na svědomí teroristé. Tuto teorii však vojenské a policejní autority v Ayacuchu okamžitě odmítnou z obavy, že by informace o možném znovuzrození Světlé stezky zásadním způsobem ovlivnila veřejnost před blížícími se prezidentskými volbami, a případ je spěšně uzavřen jako zločin z vášně.

S blížícími se Velikonocemi však dojde k další vraždě, spáchané opět s nelidskou brutalitou, a Chacaltana Saldívar se musí proti své vůli znovu pustit do vyšetřování. Pomalu proniká do minulosti zavražděných a do smutné historie města v posledních dekádách, v nichž za sebou krutý ozbrojený konflikt vládních sil s teroristy zanechal stovky mrtvých (scény popisující otevření hromadného hrobu patří k nejpůsobivějším) a ke svému překvapení a zděšení zjišťuje, že i státní moc má ruce poskvrněné krví. Poté, co se jej někdo pokusí zavraždit a podpora ze strany místních orgánů rychle slábne, ztrácí postupně schopnost racionálně uvažovat a ve strachu o vlastní život začne jednat instinktivně a bez rozmyslu. V návalu touhy alespoň jednou v životě pocítit chuť moci a sužován ohromným psychickým tlakem, způsobeným stále vzrůstající brutalitou dalších zločinů, znásilní místní dívku Edith, do níž se zamiloval, a svým neopatrným jednáním se nakonec ocitne v roli hlavního podezřelého. Bez duševních a fyzických sil čelit nadále hrůzným událostem a neschopen jejich vývoj zastavit či ovlivnit už jen pozoruje, jak vše spěje k nevyhnutelnému a tragickému konci, jehož je on hlavním protagonistou. V momentě, kdy odhalí a usvědčí skutečného vraha a pochopí jeho motiv, je nemilosrdně a nečekaně dostižen vlastní minulostí.

Ačkoli se příběh odehrává převážně v Ayacuchu a v jeho blízkém okolí, není Krvavý duben románem, který by se omezoval pouze na peruánskou realitu. Jeho univerzálnost a nadčasovost ostatně nepopírá ani Roncagliolo: „Román vypráví o tom, co se děje po válce kdekoli na světě: může se to stát v Bagdádu, stejně jako se to mohlo stát ve Španělsku po občanské válce.“ Zároveň přiznává, že při výběru námětu jej nelákalo pouze zobrazení válečného konfliktu, nýbrž rovněž jeho důsledky: „Chci mluvit o tom, o čem skoro nikdo nemluví. O tichu, které přichází po odchodu násilí,“ dodává. Stejně tak se snažil pochopit jednání a myšlení člověka v extrémních situacích, protože v jeho románu je možné do této skupiny zahrnout bez výjimky všechny protagonisty: „Snažím se najít odpověď na to, proč dochází k momentům, kdy se jeden člověk rozhodne zabít druhého,“ uzavírá. Inspiraci hledal autor, který se dle svých vlastních slov vždy cítil touhu zobrazit střet psychopatické mysli a odevzdaného životního postoje, v nejrůznějších zdrojích. Mezi své oblíbené spisovatele řadí Iana McEwana, Roberta Bolaňa a Antonia Tabucchiho, obdivuje komiks Z pekla (From Hell) Alana Moora a filmy Sedm a Mlčení jehňátek.

Velkou předností románu je přirozená lehkost, s níž je napsán a díky níž je velmi snadné se do příběhu rychle ponořit. Roncagliolo má navíc vynikající odhad pro to, jak dlouho se může zdržet u jedné dějové linie, aniž by vyprávění ztratilo spád a udrželo čtenáře stále napjatého, ať už jde o popis příprav na oslavy, o exkurze do peruánských folklórních zvyklostí a náboženských rituálů, které jsou čtenáři předkládány prostřednictvím rozhovorů vyšetřovatele a místního faráře, či o sondu do světa původních obyvatel, když Chacaltana Saldívar sleduje stopu do incké vesničky. Trochu neohrabaně a vykonstruovaně sice působí zpočátku milostný vztah Saldívara a servírky Edith, avšak nakonec se ukáže, že i ten má v příběhu velmi důležitou roli. Čtenář je do děje zasvěcován zpočátku pomalu, ale s vývojem historie se s přispěním zručně sestavovaných dialogů zrychluje paralelně i tempo vyprávění, které vyvrcholí závěrečným překvapivým odhalením. K autenticitě přispívá i několik krátkých sugestivních monologů vraha, vložených mezi jednotlivé kapitoly, které částečně poodkrývají jeho pohnutky.

Jelikož Roncagliolo podle svých slov považoval věrohodné zobrazení násilí v literatuře za velkou výzvu, je možné říci, že v tomto případě vyšel ze souboje se ctí.

© Jan Paulík