Básník a prozaik Karel Milota (vl. jm. Karel Hroch, 1937-2002) vystudoval ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století anglistiku a bohemistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako referent na ředitelství silnic, vyznal se v oboru stavby železničních tratí a mostů. Jeho osobní zálibou byla barokní hudba.

Svojí literární tvorbou se řadí spíše k umělcům o generaci starším, k pokolení experimentátorů typu Jiřího Koláře či Josefa Hiršala. Ve společenství vrstevníků zabývajících se experimentální poezií v šedesátých letech dvacátého století (V. Burda, J. Procházka, L. Nebeský, Z. Barborka, M. Koryčan) se mimo praktika stal Milota teoretikem tohoto druhu básnění. Navíc bylo jeho psaní vázáno evidentní sympatií a souzněním k francouzskému novému románu (např. A. Robbe-Grillet, N. Sarrautová). Vedle experimentální prózy - román Sud (1993) a povídkový soubor Ďáblův dům (1994) - psal Milota poezii založenou na principu variací a permutací. Ta vyšla ve sbírkách Antilogie aneb Protisloví (1995) a Gregor (1999). V Noci zrcadel (1981) jsou soustředěny Milotovy prózy méně usilující o experimentálnost – o to více souzní s typem francouzského existencialismu.

Dle charakteru psaní lze říci, že Karel Milota je filosofující estét i literární bonviván, brilantní vypravěč a elegantní stylista. S rozkoší porcuje text, zkouší a vynalézá hlavolamy a skrývačky. S rozvahou pootáčí kaleidoskopem a nabízí originální obrazy. Stačí mu k tomu slova (fabulace) a soustava zrcadel (konstrukce). Číst Milotovy texty a předpokládat, že se dobereme uceleného smyslu, je nebezpečné, neboť variabilnost a rozbíhavost jsou důležitější než jednoduchá linearita. Autor je hráč. S mefistofelskou radostí přesvědčuje a podsouvá, nabízí, schovává a znejišťuje, cizeluje, klade překážky, zpochybňuje, komplikuje, a především má vždy po ruce nějaký skrytý trumf.

Povídkový soubor Noc zrcadel vyšel poprvé počátkem osmdesátých let minulého století v nakladatelství Mladá fronta. S podobou prověřenou dobovou cenzurou nebyl autor spokojen, a tak soubor pro druhé vydání nejen přepracoval, ale též osobně zvolil grafickou úpravu i doprovodnou ilustraci pro obálku knihy (jde o reprodukci obrazu Sol et Luna od malíře Jaroslava Kocha, spisovatelova přítele). Konečnou podobu dal textu několik měsíců před smrtí.

Kniha obsahuje šest povídek, zvláštním způsobem provázaných a souvisejících díky opakovanému užití vybraných formálních prostředků. Jedním z nejnápadnějších je oslovování stěžejní postavy „vy-formou“. Dějová pásma jednotlivých historek se vzájemně odlišují, odehrávají se jako příběh ze současnosti (Noc zrcadel, Sol et luna), válečná retrospektiva na polsko-německém pomezí (Útěk), historická paralela z vězení (Zlato) či detektivka v barokní zahradě (Pastorála). Myšlenkově čerpá z filosofující existenciální úvahy o smyslu života a nevyhnutelné pomíjivosti.

Zatímco prostor, v němž se jednotlivé historky odehrávají, je konstruován pečlivě a popisován do subtilních detailů, časové ukotvení bývá poněkud nestabilní, většinou rozprostřeno mezi „brzo“ a „pozdě“. ("Měl jste takovou časovou rezervu, a nakonec jste přišel pozdě, promarnil jste tolik času… co se tady stalo?") Text je pro Karla Milotu příležitostí k opakovanému náhledu okolního světa v rozmanitých perspektivách, v blýskavých fasetách, kdy jednotlivé plošky, a především jejich úhrnnou podobu, musí čtenář postupně odkrývat.

Atmosféra povídek je vypjatá. Po úvodním rozestavění figur se tempo děje zrychluje. Jestliže zpočátku ho udává střídání pohledů jednotlivých zúčastněných (např. v úvodní povídce, Noc zrcadel, se vyprávění dvou hlavních postav střídá pravidelně po odstavcích), postupně je zrychlováno, aby v závěru splynulo v setkání, nebo ještě úžeji, v prolnutí. Rozdělení dějů i rozpad osobností připomíná stav schizofrenie, postupně není zcela jasné, která figura právě „hraje“, nebo zda vůbec jich je více než jen jedna. Možná jde jen o jediné vědomí, respektive o vědomé i nevědomé, nahlížející a nahlížené, režírující i manipulované, o boj protikladů a zrcadlení, setkání i míjení se, útěk a dopadení. Psychoanalýza se týká minimálně triády: autor, postava a její stín. Splynutí zúčastněných, jakož i jejich rozpad na fragmenty, se odehrává v napětí mezi vzájemnou komunikací a zápasem. Buberovské Já a Ty je zde vzájemně nemilosrdně odloučeno, existuje jen „vy“ a „on“ („oni“).

Klíčovým momentem je uzavírání, završování, neodkladné a nutné spění k naplnění. Proces, při němž dění převládá nad setrváním. Neurotické očekávání, plné vnitřní energie, přičemž v mysli zároveň probíhají okolnosti minulé i budoucí, retrospektiva i možné varianty, vše zároveň je v několikerém pohybu. Myšlenka není jen hybatelem, potence není jen spouštěcím mechanismem, to vše už je neseno neúprosným odpočítáváním. ("Tisíc údolíček … tisíc potoků … tři tisíce břízek. Tisíc mužů na útěku po tisíci cestách. Který osud je ten skutečný, která možnost je ta pravá?"). Jestliže se zdá být zásadním slučování postav, neméně podstatné u věcí a prostředí je postupné zanikání, mučivá příprava a nevyhnutelnost smrti. Přímé existenční ohrožení. Očekávané nebezpečí se záludně a neodbytně přibližuje a navíc jeho hrozivost narůstá, zmnožuje se. Strach přerůstá v děs. (Mužská postava v povídce Zlato očekává rychlou smrt mečem, ale postupně všude kolem neodbytně hrozí příznaky toho, že bude umírat pomalým a strašným upálením.) Jednoznačný konec je oddalován, odkládán, autor na svých figurách až masochisticky zkouší jednotlivé varianty hledání (Koleda), pronásledování (Útěk), zabíjení (Pastorála).

Spisovatel je se svým textem sám. Pohrává si, kombinuje a zkouší. Pokud se mu něco nezdá, vrátí se o několik kroků zpět a začne znovu. Nestaví věci do protikladu, spíš dál a dál rozkládá, aby nakonec vyšlo najevo, že fragmenty nelze zasunout do původních zářezů, neboť ty zatím pozměnily profil. S evidentní radostí a sebeuspokojením objevuje Milota možné stezky a způsoby řešení. Vytváří si speciální partii, jako by hrál za oba hráče, a přitom tomu, kterého zvolil za soupeře, nenápadně nakukuje do karet. Skládá speciální sudoku, neboť postupuje pozpátku. Nejdříve má zaplněný rámec i všechny čtverce a postupně odebírá jednotlivé položky.

Zároveň, samozřejmě, autor počítá s přítomností stejně hravého čtenáře. Naznačuje, nenápadně zanechává stopy, aby se úplně neztratil v textu a udržel přehled o jednotlivých postavách. Občas také čtenáře s potěšením a mírnou škodolibostí mate, svádí z cesty a vodí oklikami. Nenechá ho ale unavit, když vycítí, že by mohl nastat okamžik zmatení či nudy, podá jasnou zprávu o výsledcích svého experimentu. Některé příběhy jsou tak rozpracovány, že by je mohl autor dál a dál rozpitvávat, natahovat a košatět, ale jako citlivý a vnímavý znalec literatury i čtenářské pozornosti uzavře vyprávění v takovém okamžiku, kdy je čtenáři líto, že je konec, kdy by téměř prosil o pokračování. Texty si tak uchovávají napětí, vnitřní dynamiku a neodolatelnost.

Povídky Karla Miloty jsou naplněny zvláštní křehkostí, zesilovanou oddalováním, obcházením a odkládáním rozuzlení. Jako by se napínala komplikovaná pavučina příběhu a vzrušivé možnosti, vycházející z textu a námětu. Varianty vyprávění se sbíhají a opouštěny se rozpadají až k drtivé nicotě. Vyprávění opravdu připomíná pavoučí síť či kruhy na vodě, vychází totiž z vědomě vystavěného centra. Dějová linka, jemná, jímavá i dramaticky napínavá, je jistě důležitější pro čtenáře, autor má v zásobě mnohem více. Rozestaví figury, vybuduje rozcestníky, ale zároveň s drobným úsměškem pomíchá jednotlivé směry. Experimentuje s evidentním potěšením. Výsledný tvar je pestrý, půvabný i působivý.