Její text mě nijak zvlášť nezaujal a dnes už také vím proč: depresivní obraz Prahy v jejím rukopise jsem si psychicky nemohla dovolit. Stejně jako Moníková jsem měla dost co dělat, abych se po každé návštěvě doma dokázala vyrovnat s realitou znásilněné, do hlubokého stavu zklamání a bezvýchodnosti ponořené země.

S Libuší Moníkovou jsem se podělila o své zkušenosti s německými nakladateli, a vyměnily jsme si tři nebo čtyři dopisy. Otevírají pohled na těžké začátky autorky, která dnes vedle Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Oty Filipa, Pavla Kohouta a snad Ivana Klímy patří k nejznámějším českým autorům v zahraničí, i když životní cesty a generační příslušnost každého z nich byly různé.

O své tehdejší situaci Moníková píše například v dopise z 12. února 1978: „…děkuji Vám také za Vaše tipy, jsou to pro mne cenné informace. Některá nakladatelství jsem už vyzkoušela – kromě S. Fischera Luchterhand, Wagenbach, Residenz, Kiepenheuer&Witsch, Suhrkamp, Hanser, Frauenoffensive… a dostala většinou odpovědi od lektorů, které uvádíte. Jochen Jung poslal kompetentní posudek, ostatní spíše obecné poukazy na ediční plán. Je mi jasné, že osobní kontakt by byl daleko přínosnější, ale to bylo už z technických důvodů těžko realizovatelné (můj muž je student, teď už rok bez stipendia, a já mám jen čtyřhodinový úvazek na univerzitě v Brémách – z toho se nedaly podnikat cesty za nakladateli). To je také jeden z důvodů, proč jsem se zatím nevypravila do Saarbrückenu, ale to určitě jednou vyjde – po Vašem posledním dopisu jsem měla silné nutkání se s Vámi konečně sejít.“

V románě Újma rozpoznala Moníková s analytickou ostrostí znásilnění jako součást násilí systémového. Na mou otázku, zda předobrazem sexistického docenta v románu nebyl náhodou Milan Kundera – tyto pasáže v rukopise mě překvapily, protože jsem se sama se sexismem v této podobě v Čechách nikdy nesetkala –, Moníková odpověděla: „Ten marxista v mém textu není Milan Kundera – toho jsem osobně neznala –, je to několik postav dohromady, mimo jiné Ivan Sviták. Nemohu Vám dát za pravdu, že se jedná v Československu o výjimečnou situaci – zažila jsem prakticky jenom takové případy –, někteří byli ale trochu inteligentnější a uměli to maskovat. Socialistický patriarchát není o nic méně masivní než kapitalistický, zdá se mi naopak horší tím, že je rigidnější – teoreticky quasi neexistuje, a proto se o něm ani nedá diskutovat. Myslím, že Vaše statistiky nepostihují tu totální vyčerpanost a apatii, se kterou se v Praze setkávám u žen na každém kroku. I když mě ženy v socialismu přesvědčují i tak víc než zde, nepřesvědčují mě tamní muži vůbec – obzvlášť ne ve svém postoji vůči ženám.“ (V tomto postoji Moníkové hraje jak dnes víme nikoli nepodstatnou roli její osobní zkušenost s matkou vyčerpanou prací v zaměstnání a starostí o čtyři děti, na jejichž výchově se otec téměř nepodílel.)

Třetí důležité téma v našich dopisech se týkalo Židů a jejich významu pro evropskou kulturu: „To, co píšete o Židech, ve mně vyvolalo silný pocit příbuznosti – podobnými úvahami se tu zabývám už také dlouho, zvlášť v souvislosti s pražskými německými spisovateli. Říkám si, že jsem tu v podobné situaci (jazyková a kulturní odlišnost od okolí – oni na tom byli dokonce líp tím, že drželi pohromadě) –, ale hlavní podoba pro mne tkví v oboustranné příslušnosti k diskriminované menšině – oni jako Židé, já jako žena. Vím, že se Vaše srovnání vztahuje na emigranty vůbec, ale to se vzájemně nevylučuje. Navíc s Vámi plně souhlasím v tom, co píšete o významu Židů v německé kultuře, prakticky ve světové kultuře vůbec. Myslím si, že bez nich by nepokročila o moc dál než na úroveň raného 19. století (snad s výjimkou hudby a techniky). Arno Schmidt se zmiňuje o tom, že současný svět je rozdělený na dvě poloviny myšlením dvou Židů: Marxe a Freuda. (Schmidt mi tu ostatně velmi pomohl přenést se přes různé těžkosti; ze současných spisovatelů nejvíc, protože má vedle fantastických znalostí ještě humor, to se mi zdá vzácná kombinace.)“

V našich dopisech jsme se samozřejmě zabývaly i situací doma: „Pocity, které jste si přivezla z Československa, znám dobře. (Až na ty zkušenosti s nakladatelstvími, ty jsem udělala až tady.) Zdá se mi to pokaždé tísnivější, ačkoliv si vždycky říkám, že už se to nedá stupňovat. Ten film Chytilové (Hra o jablko) je údajně natočený na objednávku jedné americké filmové nadace, ale nechci být zbytečně skeptická. Pravda je, že tam mezi známými nacházím pořád ještě řadu schopných a tvůrčích lidí, kteří produkují dál a dobře, ale většinou stranou vší politiky.“

Základní intelektuální souřadnice budoucí spisovatelky jsou v těchto dopisech již formulovány: Arno Schmidt, Franz Kafka, problematika ženské existence, život v cizině. Slovo „v cizině“ mi pro popsání situace Libuše Moníkové připadá přiléhavější než slova exil nebo emigrace. Pokud vím, Moníková se za emigrantku nebo exulantku nikdy nepovažovala, formálně jí také nebyla, ale spíš za někoho, kdo žije mimo domov. Označení Češka žijící v cizině by jí bylo asi vyhovovalo nejlépe. Jenže právě to bylo v poválečné rozdělené Evropě nemožné. Ingeborg Bachmannová, Hermann Kesten, Erich Fried, Paul Celan, Nelly Sachsová a mnozí další němečtí autoři žili léta v cizině, aniž v tom někdo viděl důvod, proč by neměli být i nadále považovaní za německé spisovatele.

Pro českého autora nebyla taková existence mimo vlastní zemi možná, především šlo-li o Západ. Jeho dílo „se nám stalo cizím“, jak to v sedmdesátých letech vyjádřila jedna nakladatelská redaktorka, v textu je cítit, že „autor zde nežije“, zkrátka a dobře nepatří už k české literatuře. Tento postoj se začal měnit teprve v druhé polovině osmdesátých let a našel své vyjádření v teorii o takzvaných třech proudech české literatury: literatuře oficiální, samizdatové a exilové, do níž byli ovšem zahrnováni pouze autoři píšící i nadále česky. Pro normalizované české kulturní instituce zůstali ovšem i ti, kteří na Západě, podobně jako Moníková, žili legálně, i nadále podezřelí. Publikovat v českém kontextu pro ně bylo stejně jako pro emigranty prakticky vyloučeno. S tímto postojem v širších politických souvislostech korespondovalo, že ta část Evropy, která byla součástí socialistického bloku, přestala být Západem de facto počítána k Evropě. Evropský prostor byl zkrácen na Evropu západní.

Vedle politických důvodů daných studenou válkou tu ovšem hrála svou roli i domácí tradice považující Čecha žijícího nebo odcházejícího za hranice za ztraceného, ba zpronevěřilého syna, jehož zrada pro něho nezůstane bez následků, jak to formuloval Viktor Dyk ve svém proslulém: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Mene tekel zejména pro spisovatele, který je odkázán na jazyk, mene tekel, jehož vydatně využívala socialistická propaganda v boji proti emigraci.

Ve srovnání se čtyřmi výše jmenovanými autory byla ovšem Libuše Moníková ve zvlášť těžké situaci. Milan Kundera přišel na Západ jako zavedený autor, dostatečně známý, aby vzbudil pozornost, totéž platilo pro Otu Filipa, který měl za sebou vězení. Ivan Klíma, který zůstal v zemi, patřil mezi prominentní disidenty. Jen Bohumil Hrabal se stal mezinárodně uznaným autorem výhradně silou svého umění. Pro literární úspěch ostatních měly mimoliterární aspekty značný význam. Stupeň známosti umožnil také těmto autorům dál psát česky, i když Filip a Kundera později přešli k jazyku hostitelské země. Moníková naproti tomu přišla na Západ zcela neznámá a nemohla se vykázat ničím, co by ji mohlo udělat v očích západních médií zajímavou. Právě naopak. Spojení znaků cizinka a žena bylo předznamenáním výrazně negativním a pronásledováním ze strany režimu se „vykázat“ nemohla. V tomto smyslu tu stála bezmocná a bezbranná.

Moníková byla mladší než zmíněné souhvězdí čtyř českých autorů. Narozena v roce 1945, patřila ke generaci mladé české inteligence, pro niž byl socialismus samozřejmým životním horizontem a která během studií v druhé polovině šedesátých let, již v předpolí Pražského jara, prožívala a spolupůsobila při rozšiřování svobodného prostoru v kultuře i v celé společnosti. Po násilném konci Pražského jara se příslušníci této generace, především ti z nich, kteří patřili k inteligenci, ocitli před trojí volbou: emigrovat, přizpůsobit se nebo hledat cestu do vnitřní emigrace, popřípadě do disentu. Ještě než se mohli něčím stát, s čerstvým diplomem v kapse, byli oloupeni o veškeré možnosti realizace, které se jim otevíraly v šedesátých letech. (Není náhodou, že představitelé politických elit přelomu století, kteří se rekrutují převážně z této generace, jako třeba Václav Klaus nebo Miloš Zeman, jsou ve své většině ekonomové, kteří měli v normalizačních letech přece jen větší možnosti realizace mimo hlavní proud represivní normalizační politiky. Poznamenání nihilismem a cynismem normalizačního klimatu se ovšem vyhnout nemohli.) Někteří jen o několik let starší autoři jako Jiří Gruša, Václav Havel, Josef Hanzlík a jiní se již jako literáti a intelektuálové v literárním světě mohli uvést, vyzkoušet své síly. To všechno měla Moníková teprve před sebou – a k tomu v cizí zemi a v cizí řeči. Kromě ambic neměla nic. Svým charakterem byla přitom nezkrotná, svým způsobem dítě přírody, divoška, která se dychtivě chápala darů duchovního života, bez zábran a skepse, která je vlastní dětem ze vzdělaneckých rodin, neznalá pokory, kterou probouzí pohled na rozsáhlou domácí knihovnu. V tom byla její síla i slabost. Chyběla jí například distance k úspěchu.

S touto výbavou i zátěží přišla na Západ. Geopolitická situace, v níž jsme se jako mladí čeští intelektuálové nacházeli, byla dána rozdělením Evropy, které jsme vnitřně nikdy nepřijali. Dobře si ještě vzpomínám na iritaci, kterou ve mně vyvolal na jaře 1968 nadpis článku na titulní straně týdeníku Die Zeit: Prags Rückkehr nach Europa (Praha se vrací do Evropy). Jaký návrat do Evropy? ptala jsem se. My přece jsme v Evropě, my jsme Evropa! Když jsem pak sama do Spolkové republiky přišla, pochopila jsem – byla to trpká zkušenost –, že jsme byli z vědomí západní Evropy z Evropy skutečně vyloučeni. Nepatřili jsme k ní. Mluvilo se třeba o Evropském hospodářském společenství, když ve skutečnosti šlo o společenství západoevropské. O nás nebyla nikde zmínka, neexistovali jsme ani ve statistikách, ani v tabulkách se směnnými kurzy, ani ve srovnáních evropských zemí co do společenského vývoje. Bylo to pokaždé jako malé bodnutí.

Nejhorší bylo, že si člověk svou vyřazenost z Evropy na Západě uvědomoval daleko víc než doma. Doma jsme žili ve vědomí, že jsme byli od ostatní Evropy odděleni násilím, tomuto oddělení jsme se bránili a pokud možno se chovali, jako kdyby neexistovalo. Na svobodném Západě jsme najednou zjistili, že toto oddělní tu bylo akceptováno daleko víc než jsme je kdy přijali my. Západní Evropa nás prostě odepsala. V našich představách měla zeď, která rozdělovala Evropu, takříkajíc jen jednu stranu, tu, která nás oddělovala od Západu. Z opačného úhlu pohledu se ukázalo, že má strany dvě. My sami jsme pociťovali rozdělení Evropy jako úhonu, ztrátu, nedostatek, na Západě nás nikdo jako část Evropy nepostrádal. Západní Evropa se zařídila ve své části Evropy, jako by to byla Evropa celá. A to všechno se stalo bez politického tlaku, ze svobodné vůle a ze svobodného rozhodnutí.

Geopoliticky znamenalo rozdělení Evropy polarizaci mezi Západem a Východem, ztrátu středu, ztrátu střední Evropy, která zmizela v hluboké brázdě mezi Východem a Západem. Střed, který obě strany spojoval a vyvažoval, střední Evropa jako západ Východu a východ Západu (H. J. Siedler), se ztratil, popř. okleštil, pokud bychom za něj považovali Rakousko. Jestliže před válkou Západní Evropa začínala na hranicích Francie, patřila teď k Západu i část Německa, které bylo dříve součástí středu a v německých hegemoniálních touhách dokonce jeho dominujícím centrem.

My sami jsme se ale cítili jako Středoevropané. Středoevropský byl náš životní pocit i styl, způsob myšlení. Na jedné straně intelektuální reflexe jako životní obsah, na druhé straně skepse vůči ní, humor, který se jako záchranná síť rozprostíral nad propastmi existence a pomáhal žít. Střední Evropa, v tom byla její síla i slabost, byla především kulturní fenomén, životní pocit, který lze opsat, ale už těžko popsat nebo dokonce definovat. To bylo dědictví nesourodého slepence mnoha národů starého Rakouska, kde soužití různých kultur a národností ustavičně zpochybňovalo normativnost vlastního způsobu života..

Rozdělením Evropy bylo Československo přiřazeno k Východu. Stará střední Evropa byla teď definována jako Východ. Jedinou výjimku tu tvořil malý ostrůvek pražské německé literatury v čele s Franzem Kafkou, která byla v rámci polarizace rozděleného kontinentu přiřazena k Západu a akceptována jako jeho součást. Pro garanty rozdělení Evropy ovšem tento „ostrůvek“ představoval značné nebezpečí, protože poukazoval na historickou sounáležitost kontinentu a jeho kulturní nedělitelnost. (V tomto smyslu měla KGB ze svého hlediska „pravdu“, jestliže považovala Liblickou konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963 za počátek kontrarevoluce vedoucí k Pražskému jaru.)

Pro nás mladé české intelektuály, narozené ve třicátých a čtyřicátých letech, znamenalo setkání s dílem a osobností Franze Kafky malou duchovní revoluci. První vlna Kafkovské recepce začala v Československu koncem padesátých let. V roce 1957 vyšel v překladu Zbyňka Sekala Jezdec na uhláku (Der Kübelreiter) a v překladu Pavla Eisnera Stavba (Der Bau), roku 1958 pak v překladu Pavla Eisnera Proces (Der Prozeß), roku 1962 Dopis otci (Der Brief an den Vater) a Amerika/Nezvěstný (Amerika). Pod vlivem Franze Kafky se náš dosavadní duchovní svět začal nově strukturovat. Kafka pro mnohé neznamenal jen znovuobjevení staré zasuté multikulturality českého prostoru. Jeho dílo stejně radikálně vedlo k moderní literatuře a jiné estetice, k látkám a tématům, v nichž se člověk sám nacházel. Potřeba, které jsme si snad ani nebyli vědomi, byla náhle uspokojena, tak nějak by se dalo vyjádřit působení Kafkova díla. V neposlední řadě uvedla recepce jeho díla do zploštělého antitranscendenčního duchovního klimatu pozdních padesátých let opět velká existenciální témata viny, trestu a milosti. Jeho eticky rigorózní „být v každém okamžiku života hoden vykoupení, i kdyby žádné neexistovalo“ působilo na pozadí ještě ne zcela překonaného stalinismu svou nesmlouvavostí bezmála jako vyznání víry. Tím vším byl Kafka pro mladé české intelektuály osobností, s níž se mohli identifikovat. A tato identifikace znamenala – nejen v přeneseném smyslu – návrat do Evropy. S Kafkou jako komunikačním prostředkem bylo možné otevřít si přístup do západních intelektuálních kruhů, zbavit se ódia člověka z východního bloku, dorozumět se, být akceptován. To vše zaznívá i v Pavaně Libuše Moníkové a později několik měsíců před smrtí znovu v rozhovoru s Jürgenem Englerem, když poznamenává, že Kafka měl v němčině stejný přízvuk jako ona. Tuto silnou identifikaci, nabývající téměř fyzických forem, stejně jako úmysl dopsat v Pavaně příběh Barnabášovy rodiny do konce, lze interpretovat jako pokus o obnovení staré kontinuity.

„‚Neodcházejte přece! Co bude s Barnabášovými?‘
Přitom jsem měla strach, že by mohl odpovědět česky, s přízvukem, nebo s chybami, které by z něho udělaly směšného dětinu.
‚Budete to muset tedy napsat sama,‘ řekl a navíc se usmál. V němčině měl stejný přízvuk jako já.“ (str. 78)

S Kafkou mohl člověk zachránit sám pro sebe kus střední Evropy. Také v konfliktu mezi Západem a Východem tvořil Kafka výjimku. V ideologické konfrontaci obou bloků byl český prostor výrazně negativně konotován jako část Východu. Kafka byl ale z této příslušnosti vyňat. Byl kladným hrdinou, přicházejícím z negativně vnímaného prostoru, světlým zjevem z temna Východu – a o to záhadnější. Již členové jeho rodiny zůstali zajati v tomto Východem zcizeném prostoru jako součást v podstatě nepřátelského světa. Toto rozštěpení se promítlo i do interpretace Kafkova rodinného prostředí, především pokud jde o vztah mezi synem a otcem. Zde je třeba hledat i příčinu přehnaně negativního líčení osobnosti Hermanna Kafky v řadě západních kafkovských studií. (Třeba na rozdíl od vidění Brodova.) Konflikt syna a otce jako by se tu odvíjel na pozadí výkladového schématu kontroverze mezi Západem a Východem.

Německá spolková republika byla pro mladé české intelektuály, kteří se tu na konci šedesátých let ocitli a hledali možnost existence, podivuhodným světem. Knihy, na něž jsme stávali v Praze fronty, tu ležely volně na pultech – a kupoval je málokdo. Vysoká civilizační úroveň, pokud šlo o předměty denní potřeby, kontrastovala s nízkou kulturní úrovní širokých vrstev. Narozdíl od naší zkušenosti kultura nepatřila mezi základní životní potřeby. My sami jsme tu byli přijímáni dobře. Pražské jaro – a tudíž i my jako jeho svědkové – mělo konjunkturu. Lidé se o nás zajímali, znát někoho z nás bylo v kurzu. Zájem, s kterým jsme se setkávali, měl ale některé rysy, které nám byly cizí. Na jedné straně se naši noví přátelé chtěli dozvědět něco o tom, co jsme zažili, na druhé straně ale věděli všechno líp než my. Pro část intelektuální levice bylo Pražské jaro samozřejmě pokusem o kontrarevoluci. Právo na výklad měli oni, ne my.

Vcelku se nám západoněmecká společnost jevila jako podivuhodně nestálá a vrtkavá. Neustále se honila za nějakou módou. Trend střídal trend. A už zase bylo něco, co ještě včera nikoho nezajímalo, „úžasné“ a „strašně zajímavé“, „prostě báječné“ a „ohromně napínavé“. Lidé měnili i svůj zevnějšek podle toho, co právě „letělo“, inscenovali se, aby na sebe upoutali pozornost, a tím se zároveň přizpůsobovali. V posuzování literatury hrály mediálně účinné mimoliterární aspekty stejně velkou roli jako ideologie na druhé straně železné opony. Doma jsme to kritizovali, tady jsme se setkávali jen s jinou podobou téhož. Teprve tady jsme pochopili, že civilizace a kultura nejsou synonyma a že Riesmanův „člověk řízený zvnějšku“ není žádná sociologická konstrukce. Žili jsme ve společnosti, která působila dojmem, že je na útěku sama před sebou.

My sami jsme tu byli považováni tak trochu za exoty, na jedné straně trochu zaostalé, na druhé straně ještě nezkažené civilizací a blízké přírodě. Často jsme proto sloužili jako projekční plocha pro všechna možná přání, očekávání a iluze. A běda, když jsme je zklamali.

„Učitelka, s níž sdílí dům, přichází s přítelem, chtějí jít později na večeři do francouzské restaurace. Zvou mě. Národohospodář, který se už léta zabývá novou francouzskou levicí, mi podává první stránky rukopisu. ‚Tato tíha spočívá podle mého mínění plně na bedrech pracujících,‘ stojí v úvodu. Na jedné straně ‚mínění‘, na druhé ‚plně‘ – měšťácký styl levičáků.
Navštívili Prahu v roce 1968, jako studenti, přijelo jich hodně; přivítali politické klima, byli však zklamáni sklony obyvatelstva k maloměšťáctví. Když přednesli své radikální návrhy a vysvětlili nám, jak máme postupovat, odjeli, s levně nakoupenou tuzexovou whiskou a cigaretami na zadním sedadle, nedbale nám mávajíce – ‚OK, všechno jasný?‘“ (str. 51–52)

Naše zkušenosti se podstatně kryly s tím, co dávno před námi s instinktivní jistotou vyslovila družka Kafkova posledního roku Dora Démantová:

Proč na mne udělal Kafka tak silný dojem? Přišla jsem z Východu jako temné stvoření plné předtuch, jako bych se vynořila z Dostojevského románu. Slyšela jsem toho o Západě tolik, o jeho vědění, jeho jasnozřivosti a životním stylu, a tak jsem přišla do Německa s otevřenou duší, připravenou přijímat, a ono mi také hodně dalo. Přitom jsem však pořád měla pocit, že lidé tu potřebují něco, co bych jim mohla dát já. Po válečné katastrofě očekával každý záchranu z Východu. Já jsem však z Východu utekla, protože jsem věřila, že světlo přichází ze Západu. Později byly mé sny méně náročné: Evropa zklamala mé očekávání, lidé tu měli v hloubi svých srdcí neklid. Cosi jim scházelo. Na Východě věděli, co je člověk: možná že se nemohli ve společnosti tak uvolněně pohybovat a nedokázali se tak snadno vyjadřovat, ale bylo tu vědomí o jednotě člověka a stvoření. (Hans-Georg Koch: Als Kafka mir entgegen kam, Když jsem potkal Kafku, Berlín 1995.)

Mladá žena z Východu hledá útočiště na Západě, aby se v Kafkovi setkala se středem, který potřebuje k životu, tak by se dal také interpretovat příběh tohoto vztahu. Myslím, že v zážitcích a zkušenostech prvních let Libuše Moníkové ve Spolkové republice, které byly tak odlišné od jejích dosavadních zkušeností, od toho, co ji formovalo, leží klíč k jejímu dílu. Doklady pro to můžeme nalézt v řadě interview a především v jejích knihách.

„Muž se na okamžik odmlčí.
‚Jaké jste národnosti?‘
Na tu otázku nejsem nikdy připravena.
‚Jsem z Prahy.‘
‚Ach tak, Tschechei.‘
‚Tschechoslowakei.‘
Nedá se mým podrážděným tónem zmýlit. ‚Jen buďte ráda, že jste tady,‘ poučuje mě diskrétně.
(…)

Nemohu si na tuhle drzost, na tuhle dobromyslnou ignoranci zvyknout, na to zbytnělé ne-vědění, na všechna ta zjednodušování, ostentativně chybné psaní mých osobních dat, k tomu ještě ono turistické know-how o ‚Zlaté Praze‘.“

„‚Ach, tam jsem s mužem šest let bydlela,‘ rozzáří se žena ve vlaku, ‚bylo to tehdy moc krásné.‘
‚Kdy?‘
‚Za války,‘ odpověděla s tváří rozjasněnou vzpomínkou. Nabízí mi mandarinku.
‚Ne, děkuji.‘“ (str. 35)

Čtyři roky trvala pouť mladé autorky po německých nakladatelstvích. Přibližně v roce 1981 se Moníková při nějaké příležitosti setkala s redaktorkou nakladatelství Rotbuch Gabrielu Dietzovou. Slovo dalo slovo a Újma mohla vyjít.

Myslím, že na cestě německou intelektuální scénou a po německých nakladatelstvích se mnohému naučila. Naučila se vážit si společnosti, v níž se ocitla, být vděčná za možnosti, které se jí nabízely, ale naučila se jí také pohrdat pro její nestálost mysli, povrchní schopnost nadchnout se pro cokoli. Jistým způsobem se jí cítila nadřazena, v neposlední řadě i díky své zkušenosti z Pražského jara. S největší pravděpodobností to byl právě kontrast těchto dvou zkušeností, který z ní – teprve ve Spolkové republice – udělal českou vlastenku. Aby se uchránila před zraňováním, vytvořila si kolem sebe ochrannou slupku, která se časem proměnila v krunýř. Byla tvrdá, nekompromisní, odvážná, sebejistá, neomylná, sama o sobě přesvědčená, někdy téměř arogantní. Alespoň se tak projevovala. Německý jazyk, v němž psala a také psát musela, jí umožnil udržovat si nutný odstup. Její existence byla rozpolcená: Moníková zůstala částí českého společenství, kultury a tradice, a byla zároveň částí německé společnosti, pokud jde o každodenní struktury a instituce.

Nemyslím si, že byla v Německu příliš šťastná. Úspěch, kterému nekriticky podlehla, byl jen náhražkou. O tom, jak se skutečně cítila, vypovídají tituly jejích knih: Újma (Die Schädigung, 1981) – Pavana za mrtvou infantku (Pavane für verstorbene Infantin, 1983) – Fasáda (Die Fassade, 1987, česky Sixty-Eight Publisher 1991, Argo 2004) – Ledová tříšť (Treibeis, česky Hynek 2004) – Zasněná noc (Verklärte Nacht, 1996) – Závrať (Der Taumel, 2000). Svědčí o zlomu, který překonávala humorem. Při psaní první části Pavany přišla na geniální trik, s jehož pomocí se pokoušela překonat rozdělení Evropy – a také je překonala. Naplnila svět svých knih bloudícími Čechy, kteří se na cestě cizími krajinami bez ustání zabývají domovem a českými dějinami. Suverénně a s naprostou samozřejmostí vrátila Čechy do evropského kontextu. Že tam patří, o tom nepochybovala. Neobešla se však přitom bez kompromisu: chtěla-li vzbudit zájem německých čtenářů, musela přizpůsobit obraz Čechů a Čech jejich očekávání a klišé. Tím ovšem připustila i existenci rámcových podmínek rozdělené Evropy. To byla cena jejího úspěchu. Dalším ústupkem bylo, že se zřekla svého vlastního příběhu, příběhu mladé české intelektuálky v západním Německu a jejího potýkání se s okolním světem. Tím se takříkajíc vzdala svého osudu. Ke zlomu došlo v té části Pavany, kde Moníková začíná dál vyprávět příběh Barnabášovy rodiny z Kafkova Zámku, tedy jiný příběh, nikoli vlastní. Tímto způsobem je její subjekt přirozeně v díle přítomný, ale její vlastní příběh je suspendován a zastoupen jen nepřímo. Práce spisovatelky se tím pro ni ovšem stala, jak to sama mnohokrát vyjádřila, „vražedným povoláním“, protože suspenduje-li autor v díle svůj vlastní příběh, suspenduje tím nutně i osvobození se od tíhy vlastní existence. Psaní je pak jen dřinou, jíž obětuje všechno, ale na oplátku nedostává nic, v nejlepším případě jen hubené sousto úspěchu.

A zde je počátek tragédie Libuše Moníkové, která se začala naplňovat ve chvíli, kdy se roku 1989 náhle zhroutilo poválečné rozdělení Evropy. Zásadně se tím proměnily prostorové dispozice a tím i podmínky psaní. Bylo to radostné opojení, ale právě jen opojení. Aby člověk mohl žít a přežít v rozdělené Evropě, musel pro sebe najít rovnováhu, která určitým způsobem přihlížela k daným rámcovým podmínkám. Žil takříkajíc na „jedné noze“, zatímco druhá byla umrtvená, „mimo provoz“, i když si toho sám nebyl vědom. Koncem rozdělení Evropy, sametovou revolucí roku 1989, se tato situace prudce a neočekávaně změnila. Dosud umrtvená část těla začala přicházet k sobě, tak jako se začal obnovovat „krevní oběh“ mezi oběma částmi Evropy. To se neobešlo bez bolesti, tak jako když se do umrtvené nohy nahrne krev. Bylo potřeba se zase naučit chodit po dvou, a to vyžadovalo čas. Kdo nebyl známý, mohl odejít do ústraní a v klidu znovu najít sám sebe. Moníková tuto možnost neměla, na to byla příliš známá, příliš na očích. A na to také své dílo příliš spojila se situací rozdělené Evropy, tím víc, čím méně ji sama přijala. V tomto smyslu to měla opět zvlášť těžké, právě v okamžiku, kdy se jí otevřela možnost vrátit se i jako autorka do vytouženého kontextu domova, do něhož dosud nepatřila.

Ve Zjasněné noci se Moníková pokusila vrátit k suspendovanému vlastnímu příběhu. Podnikla první kroky k sobě samé – tento pokus se jí však podle kritiky nezdařil. Bude třeba ještě trochu času, aby bylo možné posoudit, zda je tomu opravdu tak nebo zda tu sehrála roli jen nepřiměřená očekávání.

Rozdělení Evropy, které už neexistovalo, však právě teď autorku „dohonilo“. Domov nebyl takový, jaký si jej Moníková vysnila, byl poznamenaný dlouholetou normalizační frustrací, a také její přijetí doma jako spisovatelky nebylo takové, jaké by si byla přála. Fragment Závrať ukazuje, že Moníková byla na nejlepší cestě najít při návratu k vlastnímu příběhu novou rovnováhu. Nebylo jí však dopřáno na této cestě dojít až do konce. V tom je ironie a tragédie jejího života.