Prozaik F. Scott Fitzgerald si roku 1938 v dopise své dceři posteskl, že si až po četbě Thoreaua uvědomil, co minul v životě, když z něj vynechal přírodu. Tato slova, domnívám se, znamenají více než pouhou lítost věhlasného autora příběhů z uspěchaného metropolitního života v jazzovém věku, když mu došlo, jak málo času strávil v lesích, na horách či na divoké vodě; v jeho slovech zaznívá i zklamání nad životem, který sám žil a o němž psal, nad hierarchií hodnot, kterou se řídil svět kolem něj i svět jeho literárních hrdinů. I Fitzgeraldův Gatsby mohl dojít k Thoreauovu závěru, že „na to, co potřebuje duše, není třeba peněz“, ale pokud tomu tak bylo, přišlo jeho poznání už příliš pozdě.

Henry David Thoreau o století dříve právě z přírody a ze života v její blízkosti či přímo v jejím lůně vyčetl mnohé, co nabídl svým současníkům jako poznatek, radu či varování a co z dnešního pohledu získalo mnohdy navíc rozměr prorocký. Tento bytostný ekolog již dlouho před vznikem ekologie šířil svou víru, že příroda je bližším přítelem lidské duše než společnost, že člověk je ve své podstatě tvorem více přírodním než společenským. Neznamenalo to, že Thoreau vyzýval současníky, aby žili jako přírodní národy či aby následovali jeho vlastního příkladu a uchylovali se do lesní samoty; šlo mu o to, aby příslušníci naši civilizace nezapomínali, odkud vývojově vyšli a kam svou podstatou nadále patří. „Necháme-li se vést jemným magnetismem existujícím v přírodě, půjdeme správným směrem,“ napsal v eseji Chůze (Walking, 1862), který vyšel v roce autorovy smrti a je možno jej i proto považovat za jakýsi ideový testament; právě v něm nacházíme též pregnantně formulované memento směřující k příštím generacím a důrazně připomínající, že „v divokosti je záchrana světa“.

Thoreau ovšem nebyl romantický snílek, nýbrž člověk spíše praktický; nebyl to divošský primitiv, ale vzdělaný intelektuál. Už v rodině, která sídlila v novoanglickém Concordu, kde se David Henry 12. července 1817 narodil, byla pevně zakotvena tradice zájmu o přírodu a vzdělání. Je vlastně symbolicky výmluvné, že se Thoreauovi zabývali a živili zemědělstvím a výrobou tužek, protože právě psaní o přírodě a inspiraci přírodou se mělo stát životním posláním Henryho Davida (k prohození pořadí jmen se sám rozhodl ve dvaceti letech). Jako zdroje poznání kombinoval Thoreau po celý život přímé pozorování přírody se studiem přírodovědných knih. Touha psát o tom, co viděl a žil a o čem přemýšlel, však vycházela nejen z osobních zkušeností s přírodou, ale též s literaturou. V letech harvardského studia jej hluboce zaujali klasičtí autoři řečtí a římští, a to jako umělci i myslitelé. Jako absolvent mohl po návratu do Concordu číst v originále nejen jejich díla, ale i literaturu prakticky všech moderních evropských národů. Henry David Thoreau se vlastně nadevše cítil být a pro nás především zůstává literátem – psaní pro něj bylo tím nejvyšším konáním, formou potvrzení a povznesení žité skutečnosti. Jeho dílo představuje přibližně třicet svazků, z nichž první řádky a stránky zápisků si začal vést už jako student. Psal i několik hodin denně, jako by se potřeboval propsat k sebeuvědomění, k poznání a pochopení světa a vesmíru.

Pohled na rukopis Waldenu naznačuje, že definitivní verzi předchází sedm pokusů; její výrazová dokonalost však není jen výsledkem formálního, ale i logického, myšlenkového tříbení. Thoreauův styl je diktován především hledáním „nejpřímější cesty k pravdě“. Autor jazykově vychází většinou z konkrétního, mnohdy přímo osobního prožitku či postřehu, takže ani abstraktní pasáže neztrácejí na přehlednosti a přesvědčivosti; čerpá sílu z idiomu přirozené novoanglické řeči i ze zálibného zvládnutí rétoriky antických mistrů, z biblických rytmů a formulací a z obrazné argumentace východních myslitelů. Navíc má Walden jako celek promyšlenou a procítěnou kompozici, jíž je podpořeno dynamické vnímání knihy jako rezonance mytického procesu individuálního probouzení v rámci ročního cyklu, který se odvíjí od starého léta k novému jaru. Právě z onoho důvodu, aby dosáhl smysluplné sevřenosti, stáhl autor v knize zážitky svých skutečných dvou let u Waldenského rybníka do roku jediného. Symbolická jistě měla být a byla volba 4. července, tedy Dne národní nezávislosti, jako momentu, kdy se autor rozhoduje osvobodit se od concordské a vůbec americké společnosti, kterou stále citelněji poznamenávalo „prokletí trhu“. Zvolil jako „druha nejdružnějšího“ samotu, aby mohl „žít chlapsky a spartánsky“ a aby „dokázal odmrštit všechno, co není životem“.

Dnes víme, že kniha, která vyšla pod názvem Walden aneb Život v lesích (Walden, or Life in the Woods) roku 1854, tedy celých sedm let po Thoreauově návratu z osamělé chatky u rybníka, není ani zdaleka pouhým záznamem autorovy zkušenosti; je zajímavou duchovní biografií a kontemplací nad vztahem člověka a přírody, nad smyslem života a existence. Moderní americký kritik Alfred Kazin nazval toto dílo „pečlivě vybudovaným oltářem“, čímž ocenil nejen jeho estetickou působivost, ale i rituálovou funkčnost. Čtenáři pragmatičtí čtou Walden jinak než filosofové, k ekologům může promlouvat jinak než k ekonomům, ale o jeho aktuálnosti mluví stále nová a nová vydání v angličtině i v překladech po celém světě. (Český překlad Zdeňka Franty z roku 1902 byl časově předstižen snad jen v Německu, ale i verze Miloše Seiferta z roku 1924 patřila ještě k ranější překladové vlně.)

Thoreau sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“. Už v jeho době měla být kniha varováním před rostoucími materiálními zájmy lidí, před honbou za penězi, před ochuzováním ducha, před nebezpečím, že shánění životních prostředků bude zaměněno za životní cíl a že zdání mohou lidé mylně považovat za skutečnost. Autor vyzýval k přirozenosti a prostotě, protože věřil, že „nadbytečné bohatství může si koupit jen věci nadbytečné“. Marnost Thoreauova volání bolí svět dnes možná více, než tomu mohlo být v polovině předminulého století. Zdá se, že zvláště naléhavého posouzení si vyžadují jeho myšlenky týkající se volného času, který na rozdíl od svých současníků nepovažoval za zahálku, nýbrž za skutečné naplnění lidského života. Je přirozené, že ve společnosti řízené principem protestantské pracovní morálky, jako byla ta jeho, či ve společnosti, která je hnána touhou po materiálních statcích, jako je ta naše, neměla podobná myšlenka moc naděje na obecné pochopení či přijetí.

Bylo Thoreauovou přirozeností, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Jeho výrazný individualismus mu někdy bránil plně pochopit problémy společenského života i cesty, které jiní navrhovali k jejich řešení. A tak se nelze divit, že se mu v Concordu nikdy nedostalo ocenění. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Když se po studiích vrátil domů, měl učit v místní škole, ale po několika dnech z ní odešel, jelikož nebyl ochoten děti fyzicky trestat, jak se tehdy vyžadovalo. Pracoval nějaký čas v otcově tužkařské dílně, zavedl do výroby efektivní zlepšovací návrh, ale brzy ztratil o tuto podnikatelskou činnost zájem. Úspěšný, ale krátkodobý byl jeho pokus o založení soukromé školy; celý projekt skončil s onemocněním bratra Johna, který mu pomáhal s vyučováním. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný. Nejlépe se cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout. Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali; novoanglická příroda pro něj byla nádherným domovem, laboratoří, studovnou i chrámem. Nikdy se neoženil a neměl mnoho blízkých přátel, ale ani pro ty, kteří mu blízcí byli, nebylo jednoduché vzájemný vztah udržovat. Je zřejmé, že způsob Thoreauova života by nebyl receptem pro každého, což ovšem neznamená, že by s ním sám Thoreau nebyl spokojen a že by si z něj skoro každý nemohl něco pro sebe vzít.

Jediná skupina lidí, která byla pro Thoreaua kromě jeho vlastní rodiny zajímavá, byli členové Transcendentálního klubu v Concordu, v jehož čele stál uznávaný kritik, esejista a básník Ralph Waldo Emerson, který je obecně považován též za Thoreauova mentora. Myšlenky transcendentalismu vzešly ze střetnutí idejí novoanglického puritanismu a evropského romantismu a znamenaly vlastně první vědomý pokus o kulturní sebeurčení Američanů jako národa; klíčovou úlohu v tomto procesu mělo mít chápání přírody jako výrazu duchovna, jako prostředí, v němž je možno realizovat rozhovor s Bohem i vlastní duší, kde je možno poznat i sama sebe. Emersonova knížečka Příroda (Nature), která vyšla v roce 1836, byla prvním impulsem novému kulturnímu hnutí a Thoreau v ní našel potvrzení toho, co sám cítil, ale nedovedl zatím formulovat. Emerson, vyzývající Ameriku i každého jedince k myšlenkové svébytnosti, měl u Thoreaua absolutní úspěch. Žák, inspirovaný svým o čtrnáct let starším učitelem, vykročil naznačeným směrem a brzy zcela samostatně zásady transcendentalismu prakticky realizoval. Své první verše a přírodní eseje uveřejnil ve skupinovém časopise The Dial (Sluneční hodiny), na popud Emersonův začal psát svůj celoživotní deník. Roku 1839 sjel Thoreau se svým bratrem Johnem dvě novoanglické řeky na člunu, který sami vyrobili, a poznámky z této cesty použil Henry za pozdějšího pobytu u Waldenu k napsání své první knihy Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849); vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. Stejně jako ostatní významní transcendentalisté, včetně Nathaniela Hawthorna a Hermana Melvilla, stál Thoreau v průběhu své autorské kariéry nejednou před dilematem, jak se vyhnout populárnějšímu způsobu psaní a přitom se nevzdat touhy oslovit a ovlivnit pokud možno co největší publikum. Být romanticky svůj a současně usilovat o společenský či dokonce komerční úspěch nebylo zdaleka snadné ani v době Thoreauově.

Emerson proto svému mladšímu příteli poskytoval nejen duchovní inspiraci, ale v době materiální nouze také pracovní příležitosti a střechu nad hlavou. Thoreau se staral o domácnost a dělal společnost též paní domu, o níž mluvil jako o starší sestře. U dětí Emersonova bratra na Staten Islandu měl Thoreau dělat učitele, ale v New Yorku se necítil dobře a brzy se vrátil opět do Concordu. Emersonovi patřila také lesní parcela u Waldenského rybníka, kde si Thoreau postavil srub, v němž prožil ony nejpamátnější dva roky svého života (4. 7. 1845 – 6. 9. 1847). U Emersonů měl možnost setkat se s řadou osobností tehdejšího literárního a kulturního života, mezi nimiž byl kromě Hawthorna také liberální duchovní (zakladatel unitářské církve) a abolicionista William Ellery Channing, údajně Thoreauův nejbližší přítel, který jej doprovázel na některých dlouhých pěších túrách. O všech si Thoreau vedl podrobné zápisy, ale po Waldenu mu už žádná z knih do jeho smrti nevyšla. Zemřel na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „Indián“. Právě o původních obyvatelích Ameriky chtěl Thoreau napsat velkou knihu, ale i když materiál k ní sbíral po mnoho let, nikdy ji nedokončil. Péčí autorových přátel byly publikovány tituly Lesy v Mainu (The Maine Woods, 1864), Výlety (Excursions, 1863), Mys Tresky (Cape Cod, 1865), Yankee v Kanadě (Yankee in Canada, 1866) a později ještě řada dalších.

Ti, kdo se zabývají historií přírodního eseje jako moderního žánru, se shodují v tom, že jeho počátek je nerozlučně spojen se jménem Thoreauovým. Už jeho první esej Přírodní dějiny Massachusetts (A Natural History of Massachusetts), otištěný v časopise The Dial roku 1842, ukázal na možnosti, jaké tato forma má, když staví na pravdivě zobrazeném vědeckém faktu a osobně viděném a cítěném poznatku či prožitku jako východiscích k filosofickému uchopení lidské zkušenosti. Skutečnost, že Thoreau ve svých přírodních prózách překonal tehdy stále ještě existující puritánské vidění přírody a civilizace jako dvou antagonistických pojmů a rozehnal představy divočiny jako něčeho temného a zlovolného, protože nepoznaného, otevřela nové pohledy na přírodu a zvýraznila význam její celistvosti, která zahrnuje i člověka a jeho společnost. Thoreau spolu s Johnem Muirem, Johnem Burroughsem a dalšími přírodními esejisty devatenáctého století silně ovlivnili americké smýšlení o přírodě a zcela jistě pomohli formulovat i konkrétní postoje a chování k ní. Byl to ostatně Thoreau, kdo spolu s věhlasným malířem amerických Indiánů Georgem Catlinem přišel roku 1858 s ideou vybraná přírodní teritoria chránit a zachovat jako národní rezervace. Jak se posunovalo „civilizační pomezí“ směrem na Západ, došlo jistě na území Spojených států i k necitlivému a přímo nelítostnému drancování přírody, současně je však třeba si připomenout, že historicky vůbec první národní parky byly ty americké. Yellowstonský byl založen již v roce 1872.

Je přirozené, že se přírodní esejistika od Thoreauových dob už v mnohém proměnila; narůstají požadavky na vědeckou erudici či alespoň odbornou přípravu autorů, zaměření textů se vyvíjí k větší specifičnosti a změny v obecné situaci ovlivňují i výslednou atmosféru. Tak třeba Joseph Wood Krutch, který sám napsal roku 1948 zajímavou Thoreauovu biografii, byl ve svých vlastních textech o mnoho pesimističtější než autor Waldenu. Jiní autoři, jako Rachel Carsonová, Wendell Berry nebo Ralph Nader, nasadili tak ostrý kritický tón vůči silám nepřátelským přírodě a člověku (např. užívání pesticidů), že jejich knihy přecházejí do kategorie politických polemik. Barry Lopez, autor renomovaných Arktických snů (Arctic Dreams) z roku 1986, je přesvědčen, že ekologicky zaměřená tvorba má velkou příležitost získat na významu nejen jako literatura, nýbrž i jako myšlenková síla schopná ovlivnit a formovat politické myšlení Američanů. A tak nepřekvapuje, že jeden současný, ekologicky uvažující politik dochází k názoru, že opravdová demokracie musí dávat hlasovací právo nejen všem občanům, ale i stromům, ptákům, broukům a červům, prostě všemu živému. A není pochyb, že by měl Thoreauovu plnou podporu.

Kalifornský básník a esejista Gary Snyder thoreauovskou myšlenku o síle naděje, již je možno vkládat do přírodní „divoké mysli“, obohacuje o dimenze etické a estetické. Z jeho představ o „nové přírodní poetice“ vychází báseň jako „ekologický návod k zachování života“. Snyder ke svému chápání poezie a ke svým varováním a doporučením adresovaným naší civilizaci došel studiem filosofií Orientu a „primitivních“ kultur původních obyvatel amerického kontinentu. Stejně jako Thoreau posílil své meditace dělným životem v divočině. A tak se nelze divit, když recenzenti jeho esejistické soubory Praxe divočiny (The Practice of the Wild, 1992) a Místo v prostoru (A Place in Space, 1995) vítali i jako novodobé reflexeWaldenu.

Ovšem Thoreauův odkaz žil a žije i v ryze společensko-politickém kontextu, a to zásluhou pamfletu Občanská neposlušnost (Civil Disobedience, 1849). Jak víme z Waldenu, občan Thoreau byl v červenci 1846 na jednu noc vsazen do concordského vězení, protože odmítl platit daně na protest proti tomu, že jeho vláda vedla válku v Mexiku a dále podporovala šíření otrokářského systému na americkém Jihu. Myšlenka, že lidské svědomí je instituce nad zákon či rozhodnutí státní moci, nebyla jen základem autorova morálně motivovaného nekonformismu, ale putovala jako jasný plamínek s jeho pamfletem do všech koutů světa. Radikálové v Anglii i jinde, a jak se naše století probouzelo, i v samotných Spojených státech považovali Thoreaua za jednoho ze svých vzorů a hrdinů. Britský reformista Henry Salt napsal již roku 1890 jeho biografii a po celé zemi se zakládaly waldenské kluby; Občanská neposlušnost se četla mezi fabiány i ranými členy Labour Party. Thoreaua si přivlastňovali též anarchisté od Kropotkina přes Goldmanovou k Proudhonovi, i když on sám by jistě byl pln podezření k jejich programu, už jen proto, že byl skeptický vlastně ke každé organizované politické platformě či organizaci. Nemluvě o tom, že by stěží souhlasil s užitím násilí; v tom udělal snad jedinou výjimku, když vystoupil na obranu Johna Browna po jeho neúspěšné revoltě proti otroctví a neúspěšném útoku na Harpers Ferry.

Právě Thoreauovy ideje nenásilného, ale rezolutního protestu zdůvodněného mravními, tedy vyššími než politickými a společenskými motivy, zapůsobily na řadu osobností i hnutí ve světě. Indický národní vůdce Mahátma Gándhí a americký černý aktivista a bojovník za lidská a občanská práva Martin Luther King se v minulém století sami prohlásili za Thoreauovy následovníky, i když on sám by v sobě asi stěží našel vůli a ochotu ztotožnit se či spojit svůj osud a protest s osudem a protestem velkých společenských skupin nebo dokonce celých národů. Bránil by mu v tom jeho individualismus i jeho neochota příliš rozlišovat mezi vládou a společností; a byl tu ještě fakt, na nějž upozornil kromě jiných i Theodore Dreiser, že Thoreau vlastně „člověka za společenský organismus ani za část společenského organismu nepovažoval“.

Lidé si brali a zřejmě budou brát ze Thoreauových slov, co sami potřebují; hledají v jeho próze, krásně vyjádřeno, co se v nich samých teprve nejasně formuje. Jistě si nikdy nemohl uvědomit, za kolik lidí promlouvá, když mluvil za sebe a k sobě. Na hnutí mladých Američanů v šedesátých letech minulého století zapůsobil svým životním stylem a slovy o právu každého jedince kráčet v tomto světě podle rytmu vlastního „bubeníka“. My bychom měli zvláště po zkušenostech z porevoluční transformace Thoreauovi naslouchat, když říká, že jen reformy vnitřní jsou opravdové a že skutečné a hluboké změny ve vztazích mezi lidmi mohou vyplynout jen ze změn v lidech samých. Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua ovšem bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány“. Ale hlavně je třeba takové knihy nepřestat číst.