(1547/52 – 17. 12. 1624 v Mantově)

Giacean sepolte in un profondo oblio
Le Muse, quando tu Flavio gentile
Le richiamasti,…

Pohřbené v hlubokém zapomnění odpočívaly
Múzy, když jsi je náhle ty, ušlechtilý Flavio,
Zavolal zpět,…

Pevných bodů ve Scalově biografii není mnoho, ale v jednom se kritikové shodují: byl to člověk, který se věnoval celý život tělem i duší divadlu, ať už jako herec, dramatik, dramaturg či ředitel divadelních společností.

Skládačka Scalova života byla sestavena z malého množství dochovaných a znovuobjevených dokumentů. Často však byli kritikové odkázáni na hypotetické úvahy. K dispozici máme úmrtní list z mantovského archívu (1624), závěť z benátského archívu (1616) a dosud ne zcela zpracovanou korespondenci. Scala herec ztvárňoval postavu zamilovaného a vystupoval pod uměleckým jménem Flavio. Nejspíše byl členem herecké společnosti Comici Uniti z Ferrary, dále pak mantovské společnosti Gelosi, kde měl za kolegy Francesca a Isabellu Andreiniovy, nejslavnější komiky dell’arte všech dob. Podle některých kritiků se stal i vedoucím této společnosti a spolu s ní otevřel roku 1577 první italské divadlo v Paříži (Théâtre Italien). Jiní tuto skutečnost popírají.

V létě 1600 Scala publikoval v Lyonu komedii Il Postumio, commedia del signor I. S. (Pohrobek, komedie o pánovi I. S.), v letech 1600-1601 působil jako herec společností Accesi a Desiosi ve Francii, roku 1606 se nacházel v Mantově na dvoře Gonzagů, kde upadl v nelibost u kardinála Caetaniho, jenž požadoval zákaz provozování komedií jistému Flaminiovi Scalovi. Roku 1611 odchází do Benátek a současně do služeb mecenáše Dona Giovanniho Medicejského jako hlavní herec a poté i ředitel společnosti Confidenti (1614-1615). S Giovannim Medicejským i jeho ženou Livií se dokonce přátelil. V roce 1618 vydal komedii Il marito (Manžel). Existují i hypotézy o tom, že se v Benátkách a Mantově živil také jako voňavkář. Vzhledem k časté nutnosti profesionálních herců provozovat kvůli stálému příjmu ještě další řemeslo nelze tuto domněnku na základě zmínky v testamentu vyloučit.

Na začátku 17. století měl Scala za sebou již nemálo zkušeností a úspěchů, aby mohl dostatečně jasně a přesvědčivě formulovat nezbytné aspekty improvizovaného divadla, které podle něho svou kvalitou předčí literáty sepsané a přísnými pravidly svázané divadlo klasické. Scala proklamuje nezávislost divadla na literatuře a definuje komedii dell’arte jako divadlo v akci (teatro in azione). Nejen že tedy nahradí abstraktní jazyk literární komedie konkrétními dialekty, které mění slovo v akci, ale důraz je kladen hlavně na tyto tzv. azioni, pod kterými se rozumí jednak kompozice případů či událostí v logicky promyšlené fabuli a zároveň improvizované bezprostřední vystupování herce na scéně. Nadřazenost „akce“ a „gesta“ nad „slovem“ je pro něj hlavním parametrem komedie.

Pod improvizací nesmíme rozumět absolutní nahodilost akcí, ale rozvinutí pevně stanovené kostry na základě intelektu a schopností herců. Mario Apollonio přirovnává Scalu k architektovi, který staví prázdné domy a teprve herci je vyplní, zabydlí a dodají jim jedinečný náboj. Jeho umění improvizovaného divadla spočívá v propojení rétorických, mimických a gestikulačních prvků s pevně danou osnovou. Jinými slovy je složeno z fabule a komického provedení.

Scala svou poetiku improvizovaného divadla nehlásá pouze teoreticky, ale dokazuje ji i ve svém díle. Kromě sbírky scénářů se dochovala i komedie, která jeho teorie dokládá. Jedná se o komedii Il marito, vydanou 1618 a inspirovanou slavným scénářem Il finto marito (Nepravý manžel) z jeho sbírky Il Teatro delle Favole rappresentative (Sbírka scénářů pro divadlo). Je rozdělená do pěti dějství a zapsaná (na rozdíl od scénářů) v dialogové formě tak, jak bylo zvykem psát literární komedie. Má dva historicky cenné prology, jeden určený k četbě, ve kterém formou dialogu cizince a komika konfrontuje divadlo literární a improvizované, druhý k hraní, kde brání komedii před obviněním z nemorálnosti. Autor v podobě této apologie nové dramaturgie vkládá do úst komika teze své nové poetiky a zdůrazňuje význam spontánního hereckého umění a jeho převahu nad elegantní, avšak strnulou a složitou formou psaného slova. Hlavním cílem snah Scaly a jeho kolegů je vytvoření nové dramaturgie, která bude natolik silná, aby se prosadila vedle stávajícího, z textu vycházejícího tradičního divadla a získala uznání akademických autorit.

Scalu však nejvíce proslavila slavná sbírka scénářů komedie dell’arte Il Teatro delle Favole rappresentative z roku 1611. Jedná se o první a zároveň nejkompaktnější dokument svého druhu vůbec. Jedinečnost této sbírky spočívá v kvalitním výběru, úplnosti a zastoupení všech aktuálních žánrů v rámci komedie dell’arte v poměru zrcadlícím svou dobu. Sbírka je rozdělena do padesáti kapitol – giornat (dnů – jakoby chtěla evokovat Boccacciův Dekameron). Čtyřicet z nich jsou komedie, zbylých deset reprezentuje výběr tragédií, pastorál, heroických a královských her, které byly vedle komedií rovněž populární, ač v menším měřítku.

Celá sbírka není náhodným výběrem, ale dává dojem pečlivě vybraných scénářů, těch nejlepších z každého žánru. Reprezentativní charakter této sbírky podtrhuje i Ferruccio Marotti, jenž zdůrazňuje její prostorový charakter. Pojem teatro v titulu podle něho odkazuje na imaginární budovu divadla, ve které jsou rozmístěny všechny modely uměleckého a kulturního světa. Scala nejspíš nebyl autorem textů sbírky v pravém slova smyslu, ale editorem; tím, kdo sesbíral s osobním nadšením a nasazením oblíbené zápletky posledních let, upravil je, obohatil a představil ve sbírce padesáti živých scénářů. Po formální stránce jde o scénáře věrné tradici komedie dell’arte a tudíž o pouhé náčrty či osnovy akcí (canovacci). Tento způsob zápisu podtrhuje Scalovo přesvědčení o primátu herecké akce před psaným slovem. Texty sloužily herci jen jako kostra. On je pak teprve podle svých schopností oblékl do krásných šatů hereckého umění. Scénáře jsou v podstatě pouze didaskalie s replikami v nepřímé řeči. Scalovi se podařilo v jeho díle zachytit paralelní koexistenci improvizovaného divadla a publikovaného textu.

V záhlaví je citována oslavná báseň Francesca Andreiniho použitá jako úvod ke sbírce scénářů, in: F. Scala, Il Teatro delle Favole rappresentative, B. Pulciani, Venezia 1611.

Bibliografie:
Scala, F.: Il Teatro delle Favole rappresentative. B. Pulciani, Venezia 1611.
Apollonio, M.: Storia della Commedia dell´arte, Sansoni, Firenze 1982.
Carandini, S.: Teatro e spettacolo nel Seicento, Laterza, Roma-Bari 1990.
Ferrone, S.: Attori mercanti corsari. La commedia dell´Arte in Europa tra Cinque e Seicento, Einaudi, Torino 1993.
Henke, R.: Performance and literature in the commedia dell´arte, Cambridge University Press, Cambridge 2002.
Marotti, F.: Introduzione, in: Scala, F.: Il Teatro delle Favole rappresentative, Edizioni Il Polifilo, Milano 1976.
Molinari, C.: La commedia dell’arte, Mondadori, Milano 1985.
Nicoll, A.: The World of Harlequin. The Critical Study of the Commedia dell’Arte, Cambridge University Press, Cambridge 1963.
Sanesi, I.: La Commedia dell’Arte: la storia interna, in: Storia dei Generi Letterari Italiani. La commedia, Vallardi, Milano 1954, sv. 2, kap. VII.
Tessari, R.: Commedia dell’Arte: la Maschera e l´Ombra, Mursia, Milano 1981-1984.
Tessari, R.: La commedia dell'arte nel Seicento. Industria e arte giocosa della civiltà barocca, Olschki, Firenze 1969.