Jen jedno přání
Jakob Arjouni: Idioten. Fünf Märchen, Diogenes, 2003, 153 stran

Umíte si představit, co byste si přáli, kdyby se před vámi objevila kouzelná víla a sdělila vám, že vám splní jedno přání? A k tomu by dodala, že jsou pochopitelně vyloučena přání, která nějak souvisejí se „zdravím, penězi, nesmrtelností a láskou“. O tom, že volba není jednoduchá, svědčí vílin poznatek, že přání typu „Ať nemají v Africe hlad!“, se dají dobře splnit tak, že se do dané oblasti vyexpeduje všechen hovězí dobytek nakažený BSE. Takže pozor! A když vás víla navíc požádá, abyste nebyl neomalený ve výběru, protože rozpočet je velmi omezený, nezačali byste vážně uvažovat o myčce na nádobí? Do takové situace staví Jakob Arjouni pět hrdinů (jednu ženu, čtyři muže) svých „pohádek pro dospělé“.

Skvěle vyprávěné příběhy, kterým neschází napětí, vtip včetně konečného – často hořkého (protože doslovného) – splněného přání. V prvním příběhu nazvaném Idioti se kouzelná víla zjeví Maxovi, který se chystá vážně si promluvit se svým přítelem a kolegou, s nímž před lety založili původně reklamní agenturu, zaměřenou na komerčně neatraktivní klienty. Teď je však všechno jinak. Agentura už dávno neziskový sektor opustila a navíc má v poslední době potíže. A právě o nich chce Max se svým kolegou Ronim mluvit. Na vílino naléhání nakonec pronese přání: „Aby idiot prohlédl svou idiocii a dál už nebyl idiotem!“ Ale přání je splněno doslovně. Roni prohlédne, ale s ním i spolupracovnice, která Maxe obviní, že je naprosto zbytečným článkem v reklamce Good Reason.

Happy-End je příběh o Manuelovi, novináři na volné noze, i když by bylo lepší říci – novináři bez práce, kterého živí manželka-klavíristka. Muž v domácnosti vysedává v noblesní restauraci, kam chodívá elita společenského a mediálního života. Když už se vše schyluje k tomu, že Manuel získá vytouženou práci, příšerně se opije, skončí na toaletě ve velmi ponižujícím stavu. V tu chvíli se před ním objeví kouzelná víla. Manuelovo přání: chci, aby mě ocenila vedoucí lokálu, je splněno. Problém spočívá ovšem v tom, že není oceněn pro své domnělé kvality, ale kvůli ukázce z románu svého šestnáctiletého syna – vycházející literární hvězdy – , kterou týž den uveřejní prestižní noviny. Syn se o otci v ukázce vyjadřuje jako o „tlučhubovi a trapně se snažícím podvodníčkovi“. Přání splněno, vedoucí podniku Manuela obdivuje, jenže kdyby to býval Manuel věděl, nepožádal by opravdu raději o myčku na nádobí, prý nejžádanější artikl, jak praví víla?

Zprvu úspěšný student režie Paul má pro změnu strach, že se mu už nikdy nepodaří natočit stejně dobré filmy, jako dělal dosud. Jeho přání je prosté: „Nemít strach ze ztroskotání.“ Přání je vyplněno: místo intelektuálně náročných filmů, za které si ho všichni cenili, najednou přichází s nápadem na nejbanálnější příběh o lásce.

Když Elke Heidenreichová v ZDF doporučovala tuto knihu Jakoba Arjouniho ukončila svůj chvalozpěv na autora slovy: „Takže si přečtěte pohádky Jakoba Arjouniho o přáních. Budete se nejen královsky bavit, ale především se dostatečně připravíte a obrníte na chvíli, kdy se před vámi objeví kouzelná víla. A budete si přát – to vám můžu odpřisáhnout – myčku na nádobí. Všechno ostatní je nesmyslné.“