Kó Mačida patří dnes – stejně jako Kazušige Abe, Seigó Suzuki, Mari Akasaka (Akasaková), Šú Fudžisawa, Masaja Nakahara a Tošihiko Miura a další – mezi moderní autory, které redaktoři oblíbeného literárního časopisu „Bungei Šundžú“ zařadili, snad aby zvýšili zájem mladých čtenářů a současně jim ukázali jakýsi záchytný bod v nepřehledné nabídce japonského knižního trhu, mezi představitele tzv. „J-bungaku“ (J-literatura). Ve snaze zdůraznit stylovou svébytnost a jazykovou unikátnost této skupiny autorů je nezřídka používán také neologismus „J-jazyk“. Inspiraci pro takové označení časopis zřejmě nalezl v dalších oblastech japonské masové kultury – pro moderní populární hudbu se běžně používá termín „J-pop“, pro současné komiksy zase označení „J-komiks“, přičemž písmeno „J“ znamená „japonský“.

Obecně bývá za J-literaturu považována často veškerá moderní japonská literatura posledních cca 10–15 let, avšak někdy je výše zmíněných několik autorů dáváno jakoby do protikladu k již zavedeným – a tedy komerčně nejúspěšnějším – autorům moderní japonské prózy, ke kterým se řadí například i z českých překladů již dobře známý Haruki Murakami, jeho jmenovec Rjú Murakami, předčasně zesnulý Kendži Nakagami nebo populární autorka Banana Jošimoto (Jošimotová), která byla českému čtenáři před několika lety představena sbírkou povídek Úplněk a jiné povídky.

Kó Mačida (nar. 1962) je umělcem vskutku všestranným. Svoji uměleckou dráhu zahájil v 70. letech minulého století pod jménem Mačizó Mačida jako vokalista a autor písní punk-rockové skupiny, začátkem 90. let propadl básnické tvorbě a nakonec v roce 1995 přijal dnešní umělecké jméno Kó Mačida a začal psát i prózu. Je nadále aktivním hudebníkem a věnuje se také filmovému herectví – objevil se například ve filmu Kuroi ie (Černý dům).

Jeho literární tvorba je silně ovlivněna tradicemi japonského umění mluveného slova – především stylem „rakugo“, komických divadelních monologů, a „naniwabuši“, epických příběhů přednášených za doprovodu strunného nástroje šamisen. Jeho experimentální styl je velice svébytný a těžko zařaditelný – někdy je označován termíny jako „avantpop“ či „postpunk“. Vychází ze zmíněných rytmických a jazykových technik „rakugo“ a „naniwabuši“, přičemž ósacký dialekt kombinuje se spisovnou japonštinou a vytváří tak melodický, zábavný a humorný jazyk. Je přitom výborným vypravěčem, který dokáže udržet pozornost čtenáře do poslední stránky.

Ústřední postavou jeho první prózy z roku 1996 – Kussun Daikoku (Plačící Daikoku) – je bývalý muzikant Kusunoki, který zanechal kariéry a propadl zahálčivému životu alkoholika. Když jej opustí žena, jediné, co mu zůstane, je soška Daikoku, božstva bohatství a farmářů. Přes veškerou snahu se nenáviděné sošky, která se na něho neustále usmívá, nedokáže zbavit. Touto knihou Mačida na osudu neproduktivního outsidera vyslovil nihilistickou kritiku současné japonské konzumní společnosti. Již za tento svůj debut obdržel literární cenu Noma Šó pro začínajícího autora a také nominaci na prestižní literární cenu Akutagawa Šó.

Zmíněnou cenu Akutagawa Šó pak získal již za svoji druhou prózu Kiregire (Cáry) z roku 2000, která obsahuje dvě novely – titulní Kiregire, která představuje těžko přehlednou a přitom působivou změť myšlenek a vzpomínek v hlavě vypravěče, a Džinsei no hidžiri (Asketický poutník lidským životem), bizarní příběh muže, který má vrchní část své lebky nahrazenu průhledným krytem a páchá teroristické činy, kamkoliv přijde.

Zatím poslední knihou, kterou Mačida napsal, je román Kokuhaku (Přiznání; Chuo Koron Shinsha, 2005). Hrdinou tohoto rozsáhlého díla je skutečná historická postava – notorický vrah Kumataró, který se v roce 1893 neblaze proslavil „deseti vraždami v Kawači“, části dnešní ósacké prefektury. Kniha sleduje jeho osud od dětství až po tragický konec, avšak v žádném případě se nejedná o běžnou historickou prózu. Ústředním tématem románu je v podstatě rozpor mezi tím, co si lidé myslí, a co ve skutečnosti říkají. Kumataró je vlastně mimořádně hloubavý člověk, který se narodil v chudé vesnické rodině a celý svůj život strádá neschopností nalézt slova, kterými by mohl vyjádřit své myšlenky. Mačida působivě experimentuje s rytmickým balancováním mezi místním dialektem z Kawači a stroze spisovným jazykem a předkládá čtenáři řadu vtipných, výstižných postřehů o lidech a jejich chování.

© Jan Levora, září 2005