Hra o manželství
JACK (S lítostí) Zažili jsme spolu i spoustu hezkejch věcí.
GILLIAN S tímhle nezačínej!
JACK Proč ne?
GILLIAN Nezačínej s tím!
JACK Třeba, vzpomínáš na naše první rande? To patří k tomu pěknýmu.
GILLIAN (Jakoby z dálky) Co na něm bylo pěknýho? Už si nevzpomínám.
JACK Bylo to pěkný. A neříkej, že si na ně nevzpomínáš.
GILLIAN Možná. To byla ta strašlivá orchidej?
JACK (S úsměvem) Jo. Ta strašlivá orchidej.
GILLIAN Jak jsme se my dva mohli dát dohromady? Ty se svou pověstí!
JACK Možná právě kvůli ní! Však jsme taky byli na tom rande čtyři.
GILLIAN Cože?
JACK Ty, já a ti dva, na který jsme si hráli. Narvaný v tom malým autě. Však tam bylo dost dusno.
GILLIAN Možná jsme si měli vzít spíš ty druhý dva. Ty, co hráli tu komedii.
JACK Anebo se měli vzít ty dva komedianti navzájem a nás mohli pustit k vodě. Možná že to dokonce udělali.
GILLIAN Zajímalo by mě, jak jim to vyšlo. Myslíš, že jim to začalo dobře a klapalo jim to i potom? Čím dál víc? Stal se z nich takovej ten tuctovej spokojenej párek? Anebo je to zkříslo: krach, vězení, rakovina a všecko to ostatní? Spíš měli asi kliku. Určitě tam nikdo nepřišel odpoledne domů a neřekl: „Ahoj. Odcházím od tebe.“
JACK Nebylo to tak špatný. (Gillian zavrčí) Nebylo. (Gillian zavrčí) Měli jsme i pár hezkejch období. (Gillian zavrčí) Vzpomínej na ty hezký chvíle. Párkrát jsme měli opravdu kliku. (Gillian zavrčí) Soustřeď se na to pěkný!
GILLIAN (Předstírá, že se soustřeďuje) Na ty pěkný chvíle?
JACK Hele!
GILLIAN Nějaký to hezký období?
JACK Prosím tě! Jih Francie!
GILLIAN No jasně! To bylo něco!
JACK Projeli jsme to městečko... myslím, že se to jmenovalo Usez. Na chodníku tam měli hlavičky česneku, který byly velký jako moje pěst, jako tvoje určitě. Projížděli jsme tudy...
GILLIAN ...po tom obědě s tím, jak se jmenoval? Bezva člověk!
JACK A jeli jsme... kam jsme to jeli?
GILLIAN (Chladně) Nesnáším ten tvůj ledovej klid. Často mám z něho hrůzu.
JACK Podotkla s úsměvem.
GILLIAN Podotkla s úsměvem.
JACK Zakřičela jsi: „Podívej!“ a skákala jsi na sedadle.
GILLIAN Blbost.
JACK „Podívej, podívej! Chřest!“
GILLIAN Nic takovýho. (Po pauze) Ty jseš hajzlík.
JACK A byly tam toho obrovský spousty na lískách a kolem samí rolníci.
GILLIAN Rolníci?
JACK (V rozpacích) Říká se jim přece rolníci. Nebo zemědělci, farmáři. Klobouky na hlavách, kožený kalhoty... Byla jich tam spousta.
GILLIAN Jak se jmenoval ten člověk? Ten bezva chlap, co jsme s ním obědvali? Zrubecki? Kružinski? Měl takový jako slovanský nebo polský jméno...
JACK A ležely tam jeden vedle druhýho v dlouhých řadách.
GILLIAN Rolníci? Rolníci leželi v dlouhých řadách?
JACK Ne, ten chřest. Ty štangle chřestu. Ležely jeden vedle druhýho. Tlustý. Vypadaly jako vibrátory. To jsi řekla ty, ale až dlouho potom, co jsme se vrátili.
GILLIAN Kowalski, Holubinski?
JACK Křičela jsi: „Chřest!“ Ležely v dlouhých řadách. Světle béžový – možná proto tě napadlo, že jsou jak vibrátory.
GILLIAN Pěstujou je pod zemí.
JACK Vibrátory?
GILLIAN (Suše) Ne. Chřest.
JACK (S tichým nesouhlasem) Ne.
GILLIAN Já vím, že ne. Nahrnou zem kolem nich, což je skoro totéž, jako kdyby je pěstovali pod zemí. Majakowski? Bukowski?
JACK „Chřest,“ zakřičela jsi znovu. Já leknutím dupnul na brzdu, až jsem dostal smyk, a ty jsi sjela ze sedadla jak žok a jen ses řehtala.
GILLIAN Možná nemám tolik strach – protože tě nenávidím. Kolinski. Že se jmenoval Kolinski?
JACK Ne. Vyvalila ses z auta a pádila jsi k těm lískám. Byl to nějakej zemědělskej velkoobchod nebo co. Takže nám nic nechtěli prodat.
GILLIAN (Smutně) Nechtěli. Rimski?
JACK Leda Korsakov. Nic nám nechtěli prodat. Ani jeden jedinej. Ne že by nám o to tak hrozně šlo. Vzpomínám, že jsi jeden vzala.
GILLIAN (Smutná vzpomínka) Byl tvrdej jako kámen.
JACK (Směje se) Jo. Vztekle jsi s ním udeřila o tu lísku, až to řachlo.
GILLIAN Spíš to křuplo. Byla jsem tak smutná. Chtěla jsem si nabrat plnou sukni... (Beze změny tónu) Na to jseš moc velkej srab, abys mě nechal.
JACK „No, no, madam,“ halekali a rvali ti ten vibrátor z ruky. „To je pro kupce.“ „A co jsme my?“ gestikulovala jsi na ně s očima vykulenýma. „Co jsme asi my?“ (Beze změny tónu) Nejsem. A už se stalo!
GILLIAN Pitinski? Grušinski? Žabinski? Blbost!
JACK Myslím, že to byly čtyři slabiky. Žádná blbost. Už je to hotový!
GILLIAN Babinski?
JACK Čtyři.
GILLIAN Kolomlinski.
JACK Říkal jsem čtyři slabiky, a ne dvě slova!
GILLIAN Jseš si jistej, že Kolomlinski jsou dvě slova?
JACK Jsem. Odcházím od tebe.
GILLIAN Já vím. Vzpomínáš na Benátky?
JACK Samozřejmě že vzpomínám na Benátky. Na ty nezapomene nikdo. To prostě nejde.
GILLIAN Ale na tu dobu, co já myslím.
JACK Poprvé? Když nám do gondoly sněžilo – když jsme měli v Benátkách sníh ve vlasech?
GILLIAN Ne, jindy.
JACK Gondoliér měl kapucu a mluvil jak ze sudu, jak Cháron.
GILLIAN Ne.
JACK Velký kanál vypadal jako řeka Styx. To mrtvé ticho...
GILLIAN Ne!
JACK Všechno bylo vzhůru nohama. Bylo to úžasný. Pořád jsem si říkal, jak je možné, že se sníh drží na domech, na palácích, ale na ulicích taje.
GILLIAN (Chichotá se) A na kanálech!
JACK Jo. Sotva dopadl na hladinu, roztál.
GILLIAN Jo. (Krátká pauza) Myslela jsem jindy.
JACK (Trochu smutně) Jindy? Jak jsme bydleli vedle Opery? Ty tapisérie na zdi.
GILLIAN Ne.
JACK Postel s nebesy?
GILLIAN Ne! Jindy!
JACK Když byly ty záplavy? Na podzim to bylo. Spustil se déšť a na náměstí svatého Marka jsme se brodili po kolena ve vodě. Najednou proti nám plave tác a na něm šálek s espresem a talířek s nedojedeným závinem.
GILLIAN Ne. Jindy.
JACK (V rozpacích) Žádný jindy už přece nebylo.
GILLIAN (Vesele) Samozřejmě že bylo.
JACK (Zmateně) Ne.
GILLIAN Bylo to v dubnu – než se navalí turisti a vyvalí všechen ten smrad. Bylo krásně, svěží vzduch, trochu foukalo, ale bylo moc pěkně.
JACK Nevzpomínám si.
GILLIAN (Vesele) Ale určitě ano.
JACK (Věcně) Ne. Vážně ne.
GILLIAN Přijela jsem dřív než ty. Nevím, kde jsi zrovna byl. A tam jsme se pak setkali.
JACK (Rezolutně, ale tiše) Ne, nic takovýho nebylo.
GILLIAN Tys přiletěl a já na tebe čekala v tom malým hotýlku, v pokoji. Už v posteli a jen v kalhotkách.
JACK Dvakrát jsme tam byli.
GILLIAN (Trpělivě) Ne.
JACK (Přísně) Dvakrát jsme tam byli. Jenom
dvakrát.
GILLIAN Čekala jsem na tebe – svlečená – s vínem a gorgonzolou. Bylo pozdní odpoledne. Pořád ještě krásně teplo. Zvony právě odbíjely.
JACK (Smutně) Ne.
GILLIAN (Slastně) Ano. Slyšela jsem tě dole v hale, jak se ptáš u recepce. Slyšela jsem tě, jak jdeš po schodech a vcházíš do pokoje. Dělala jsem, že spím. Slyšela jsem, jak jsi položil na zem kufr. Pak jak si rozepínáš košili, zip od kalhot...
JACK (Věcně) To jsem nebyl já.
GILLIAN Otevřela jsem oči, abych tě přivítala, a... no, jo... tos nebyl ty.
JACK Nebyl.
GILLIAN (Pauza) Promiň. Byla bych přísahala...
JACK Říkal jsem ti, že ne.
Dlouhá pauza.
GILLIAN No... (Věcně) Faux pas, jak se říká.
JACK Mlč.
GILLIAN A já si na to vždycky vzpomínala, jako žes to byl ty. Možná bych bejvala chtěla, abys to byl ty. Bejvala bych si to přála. Víš?
JACK Tím to nevylepšíš.
Otočí se a jde pryč.
GILLIAN (Zcela prostě) Promiň.
JACK (Pauza) Někdy to člověka raní, jindy na tom ani nesejde.
GILLIAN Bože můj! Zrovna ty si budeš hrát na ublíženýho!