Americký spisovatel William Wharton (vlastním jménem Albert Duaime) patří k těm nemnoho americkým prozaikům, kteří u nás prakticky nejsou známi. Lépe řečeno, jsou známi jen díky filmovým verzích svých knih, takže Argu opět patří dík za to, že tuto citelnou mezeru v oblasti překladové literatury vyplnilo.

Životní osudy tohoto autora halí mnohá tajemství (a dokonce se kdysi objevila fáma, že on je ve skutečnosti J. D. Salinger), a i to málo, co se o něm ví, je zahaleno rouškou tajemství: některé zdroje uvádějí jako rok narození 1927 (tak i na záložce knihy), jiné datum dřívější – které je pravděpodobnější, máme-li věřit tomu, že autor sloužil v americké armádě za druhé světové války. Po skončení války údajně vystudoval v Los Angeles malířství a na sklonku padesátých let přesídlil do Francie, kde se usadil nedaleko Paříže. Až do poloviny sedmdesátých let byl Wharton literárnímu světu zcela neznámý; v roce 1978 však oslnil kritiku i čtenáře svou prvotinou Birdy. Kromě významných ocenění se románu z druhé světové války dostalo i zajímavého zfilmování, byť v případě filmu šlo spíše o volnou inspiraci. Děj byl totiž přesazen z druhé světové války do Vietnamu. Díky filmu znají někteří čtenáři možná i neméně zajímavý příběh Hlídky v Ardenách – tuto knihu zfilmoval v roce 1992 Keith Gordon pod původním názvem románu A Midnight Clear.

Úspěch Whartonových knih je dán hlavně originálním zpracováním válečné tematiky a jedinečným protiválečným sdělením. Nezaměřuje se výhradně na líčení hrůz války, na popisy zpustošené krajiny a zubožených těl, ani se nevyčerpává rozvleklými meditacemi o nesmyslnosti všeho, co se děje kolem. Jeho pohled je velice konkrétní, zaměřuje se na úzkou skupinku vojáků, prožívá s nimi jejich každodenní strasti a radosti a úžasně používá komediálních prvků – ty zde děj neodlehčují, ba právě naopak, ukazují válčení ve vší absurdnosti.

Hrdinové Hlídky v Ardenách jsou zvláštní průzkumníci. Náleží k jednotce, jež byla sestavena z vojáků disponujících značně vysokým IQ a vyslaných do oblasti Ardenského lesa, kde se odehrála jedna z největších ofenziv druhé světové války. To oni ovšem ještě nevědí. Jsou průzkumníci, ale nevědí, kde jsou, co se kolem nich děje a co je čeká. Na francouzsko-německém rozhraní jsou vysláni, aby se zmocnili opuštěného zámečku a odtud podávali hlášení, zda se kolem náhodou něco neděje. Absurdnost úkolu, kdy vlastně vojáci čekají, až se ukáže nepřítel, přilákán ruchem v zámečku, ještě zvyšují příhody, které zažijí po příjezdu na místo. Tak předně narazí na několik mrtvých německých vojáků, naaranžovaných v tuhém mraze jako strašáci. Pak jsou dokonce na obhlídce překvapeni německou hlídkou, která, až může, nestřílí. Když pak jeden z Američanů postaví sněhuláka připomínajícího Hitlera, Němci odpovídají sérií figurín, přičemž dávají svým nepřátelům najevo, že i oni si o svém vůdci nemyslí nic dobrého. Je to jen past? Nervozita v průzkumném oddíle vzrůstá ještě víc poté, co je zjevné, že se s nimi Němci pokoušejí navázat kontakt. Celému příběhu dodává na neobvyklosti vánoční koulování nebo setkání u vánočního stromečku a společné zpívání koled.

Prozradit, jak to všechno dopadne, by bylo porušení ženevských konvencí, nicméně většině čtenářů bude jasné, že moc dobře asi ne. Inu, válka je krutá a William Wharton dokáže toto sdělení podat se značnou naléhavostí. Hlídka v Ardenách je velmi dobře vystavěný příběh, jež nechá chladným málokoho, k čemuž jistě přispívá i čtivý překlad.