Filoponovu dílu byla v průběhu 20.století věnována značná pozornost. Přesto se v knihách o antické nebo středověké filosofii, které v České republice vycházejí o Filoponovi téměř nic nedozvíme. Kdo tedy byl Jan Filoponos, který sám sebe označoval jako Gramatika?

O křesťanu Janu Filoponovi (š490-575) nemáme mnoho zpráv. Působil v Alexandrii, kde se zpočátku zabýval filologií a teprve později se začal věnovat filosofii. Proto jej Simplikios označuje jako člověka, který začal studovat příliš pozdě. Byl žákem Ammoniovým, který vedl v Musaiu školu. Současně zastával funkci redaktora a editora Ammoniových prací a prací, které vzešly ze školního prostředí. Pokud jde o Janova filosofická díla a názory v nich obsažené, můžeme je schematicky rozdělit na dvě období.

První období, r. 517-529 – především komentáře k Aristotelovi, kterých se dochovalo sedm (in Analytica Priora, in Analytica Posteriora, in de Anima, in de Generatione et Corruptione, in Categorias, in Physica, in Meteorologica). Z nich první čtyři nesou označení „z Ammoniova semináře“ a také „s vlastními názory“.

Druhé období, r. 529-570 – polemická díla, jež obsahují kritiku názorů dvou významných osobností a autorit: Prokla (de Aeternitate Mundi contra Proclum r.529) a Aristotela (de Aeternitate Mundi contra Aristotelem přibližně 533). Dále je nutné zmínit významné filosoficko-teologické dílo proti přívržencům Theodora z Mopsuestie, v němž nalezneme aplikaci konceptu vtištěné síly na otázku po stvoření světa, de Opificio Mundi (r.572).

Čím se vyznačovalo myšlení Jana Filopona v těchto dvou obdobích? Myšlení prvního období má novoplatónský charakter. Filoponos vidí svět hierarchizovaně. Nejvyššími principy jsou jedno nebo dobro. Stvoření, vznik světa nepovažuje za něco, co bylo možné, ale nahlíží na ně jako na nutný proces. Dále zastává názor, že Aristotelův bůh je nejen finální příčinou pohybu, ale především účinnou a finální příčinou světa, což bylo typické pro školu v Alexandrii. Jak ukazuje Verrycken, Aristotelova účinná příčina je pojímána tak, že pracuje prostřednictvím přítomnosti tvořivých logoi (platónských idejí) v intelektu demiurga. Bytí je hierarchií substancí, jejichž postavení je dáno např. blízkostí k čisté formě, stupni uskutečnění a jednoty. Struktura skutečnosti je tedy následující: demiurgův intelekt, transcendentní intelekty, racionální duše, nebe (nebeské sféry mají racionální duši - in de Anima 260.18-25), život v sublunární sféře (racionální, iracionální, vegetativní), čtyři elementy, třídimenzionální extenzivní substance, tvar a látka. Jedno je mimo skutečnost. O takovémto svět je rovněž možné říct, že nemá časový počátek a je věčný.

Druhé období Janova myšlení znamená rozchod se všemi těmito názory v podstatných bodech. Skutečnost není hierarchizovaná, ale má duální strukturu. Nejvyšší instancí již není tvořivý intelekt ale personální bůh stvořitel. Stvoření, vznik světa nevidí jako nutný proces ale jako něco, co pramení ze svobodné vůle boha (contra Proclum 366.4-10). Svět už není božský a věčný, ale je z hlediska času konečný, což platí o všech jeho částech. S tímto obrazem světa je spjata kritika názorů Prokla a především Aristotela. Jan kritizuje Aristotelovy důkazy věčnosti pohybu a času (contra Aristotelem VI. kniha), pátého elementu, který tvoří nebe (contra Aristotelem I.-V. kniha), a Proklův důkaz věčnosti látky (contra Proclum XI. kniha). Dále napadá Aristotelovu koncepci přirozených míst a přichází s koncepcí prostoru jako třídimenzionální extenze (Corollarium de loco). Rovněž vyvrací Aristotelovu teorii vrhu, podle níž vržený předmět udržuje v pohybu prostředí, jež dostalo impuls od hybatele. Na otázku proč se vržený předmět pohybuje, odpovídá, že se tak děje díky vtištěné síle, kterou hybatel udělil vrženému tělesu. Tato síla se s časem vyčerpává. Pokud tedy koncepci vtištěné síly aplikujeme na jakoukoli skutečnost včetně nebe, je jasné, že její síla se někdy vyčerpá a dojde k jejímu zániku (in Physica, de Opificio Mundi).

Čím byla Filoponova kritika významná a proč s ní vystoupil? Filoponos zničil pilíře Aristotelovy kosmologie a fyziky. Popřel věčnost pohybu a času, tím pádem i věčnost světa. Odmítl tvrzení o látkové odlišnosti supralunární a sublunární oblasti, a tak odstranil aithér. Povedlo se mu rozložit Aristotelův model zevnitř alternativním řešením otázek, na které Aristotelés a komentátoři podali odpověď. Filoponova metoda spočívala v hledání a odhalování rozporů v Aristotelově díle. Nelze souhlasit s al-Farábím, že spis contra Aristotelem má pouze destruktivní charakter. Ve spisu je možné nalézt Filoponovo pojetí vzniku a náznak eschatologické koncepce.

Motivace Filoponovy kritiky a důvod jeho vystoupení není zcela jasný. Filoponos byl sice křesanem, ale pohyboval se v novoplatónském prostředí, vzdělával se na antických textech, byl editorem prací Alexandrijské školy. Přesto se neidentifikoval s antickou tradicí. S ohledem na jeho vystoupení můžeme říci, že ji chápal jako protikladnou tomu, v co věřil. Částečně shodně si Filoponovo vystoupení vysvětluje i al-Fárábí v díle Proti Filoponovi. Upozorňuje však ještě na jeden možný motiv. Al-Fárábí odmítá Filoponovu kritiku jako chybnou a spočívající na mělké znalosti Aristotela, přesněji řečeno na nepochopení Aristotela. Snaží se vysvětlit, proč se Filoponova kritika naprosto míjí cíle. Říká, že se Filoponos buď snažil obhájit názory na svět, které zastává jeho náboženství, nebo se od sebe snažil odvrátit podezření, že nezastává stejné názory jako jeho souvěrci a jejich vůdci. Jinými slovy se snažil vyhnout Sókratově osudu. Je třeba dodat, že al-Farábího pohled je zcestný minimálně v ednom bodu. Filoponovo dílo svědčí naopak o dobré znalosti a chápání Aristotela. Teorie, že šlo o čin s politickým pozadím(vzhledem k situaci v Alexandrii ve třicátých letech šestého století), mi nepřipadá pravděpodobná, protože v tom případě by asi dílo contra Aristotelem nebylo tak propracované a podnětné. Proti této teorii by mohlo svědčit i to, že Filoponos se znovu podobně vyjádřil ve spisu de Opificio mundi o mnoho let později. Tedy za pravděpodobnější považuji, že Filoponos se snažil obhájit názory na svět, které zastávalo jeho náboženství. Ještě jiný úhel pohledu na věc zastává Simplikios, jak je patrné z prologu ke contra Aristotelem. Zde hodnotí Filopona jednoznačně jako „lovce slávy“, kariéristu, který svůj úspěch založil na psaní objemných knih proti autoritám. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, považuji i tento názor za mylný. Musím ale poznamenat, že otázku motivace nelze s jistotou rozhodnout.

Kritika Aristotela, která je obsažena ve spisu contra Aristotelem, ovlivnila nejprve arabské muslimské autory. V dějinách středověké islámské filozofie jsou patrné dvě pozice. Jsou to jednak autoři, kteří Filoponovu kritiku přijímají a považují ji za oprávněnou (al-Kindí, ar-Rází, al-Ghazálí, Abulbarakat al-Baghdadí) a autoři, kteří zastávají přesně opačný názor (al-Fárábí, Avicenna, Avempace a Averroes). Samotný al-Fárábí napsal nejméně čtyři práce, které kritizují Filopona. Fárábí paradoxně tvrdil, že Filoponos se mýlí, když připisuje Aristotelovi přesvědčení o věčnosti univerza. „Fárábího interpretace Aristotela byla odvozena z pochybné Aristotelovy teologie, což byla arabská verze textu Alexandra z Afrodisiady, Plotina a Prokla, která deformovala texty těchto autorů tak, aby ukázala boha jako stvořitele světa z ničeho a činitele, který dal univerzu počátek.“ Na latinském západě byl Filoponovým contra Aristotelem asi ovlivněn Bonaventura. Tomáš Akvinský rovněž věnoval Filoponovi pozornost (in de Caelo et Mundo I.6 3/9 a I.6 6/47 etc.) Z židovských myslitelů Gersonides (1288-1344) hájil ve své práci Milhamot Hashem ideu počátku univerza argumenty, které prozrazují vliv contra Aristotelem. Gemisthos Plethón znal Filopona jako myslitele, který tvrdil, že nebe se skládá z ohně, a nikoli z éteru. Ještě v roce 1616 hájil aristotelský model univerza mj. proti Filoponovi Cesare Cremonini. Skutečného uznání se Filoponos dočkal u myslitelů renesance. Závažnost jeho kritiky a to, co z ní vyplývá jako první docenil Gianfrancesco Pico della Mirandola. Filopona ve svých raných pracích velmi často citoval Galileo (Zkoumal jeho dynamickou koncepci a kritiku Aristotela, s jehož názory se sám musel obtížně vyrovnávat.).

Na závěr malou poznámku ke sporu Simplikios versus Filoponos. Simplikios rozšířil řady myslitelů v dějinách filozofie, kteří nebyli schopni udržet kultivovanou a věcnou debatu. Filoponovu kritiku nazýval špínou, hnojem a šplechty. Tato vulgární hodnocení ovšem neodpovídala závažnosti a podnětnosti zmíněné kritiky. Proč Simplikios reagoval tak ostře? V komentáři k de Caelo nalezneme následující: „Kvůli těmto filozofům, způsobilejší posluchačům a také proto, že Aristotelův spis O nebi a v něm obsažená úctyhodná koncepce světa by měly podržet dávnou slávu nedotčenu, rozhodl jsem se shrnout tyto námitky a co nejlépe je vyvrátit.“ Simplikios tedy považoval Aristotelovu kosmologii za vrcholné dílo starého světa a Aristotela za „vzor nebo lépe otce inteligence samé“. Nekritický obdiv k Aristotelovi je tedy možné pozorovat již na sklonku antiky.

Filoponův spis O věčnosti světa proti Aristotelovi (contra Aristotelem) se nedochoval. Přesto není ani pro dnešního čtenáře ztracen zcela. Rozsáhlé zlomky tohoto díla nalezneme u Simplikia, Symeona Setha a arabských autorů al-Farabího a as-Sijistáního. Tyto zlomky shromáždil a do angličtiny přeložil Christian Wildberg. Jeho rekonstrukce byla určující i pro tento překlad.