Kanárský spisovatel José Luis Correa Santana (Las Palmas, 1962) vyučuje didaktiku jazyka a literatury na Univerzitě v Las Palmas de Gran Canaria. Současně píše úspěšné povídky a romány, za něž obdržel řadu literárních cen. Detektivní novela Čtrnáct dní v listopadu (Quince días de noviembre) vyšla v září 2003 a je zatím jeho posledním dílem.

Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je čtyřicetiletý soukromý detektiv Ricardo Blanco, který provozuje kancelář v Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Ricarda si najme krásná dívka z lepší společnosti, María Arancha, aby vyšetřil údajnou sebevraždu jejího snoubence. Záhy je zřejmé, že se ve skutečnosti jedná o vraždu, a okruh podezřelých se zúží na skupinu přátel Maríi Aranchy a zavražděného snoubence – tři manželské páry a jednoho homosexuála, samé úspěšné děti z bohatých rodin. Ricardo se mezi ně vetře a proniká do povrchního a pokryteckého životního stylu vyšších vrstev v Las Palmas. V průběhu vyšetřování se Ricardo sbližuje se svou krásnou klientkou a zároveň si uvědomuje nebezpečnost svého nepřítele – uzavřené společnosti lidí, kteří se neštítí ani vraždy, aby si uhájili svůj nedotknutelný svět. Postupně odhaluje, že vraždě předcházela smrt tajemné kubánské prostitutky, zjišťuje, že nikdo neříká úplnou pravdu a všichni se vzájemně chrání, Maríu Aranchu, s níž Ricardo naváže krátký milostný poměr, nevyjímaje. Ricardo pomalu hledá cestu skrze lži, skrývání a předstírání, musí překonat osobní zaujetí i neschopnost policie, aby se dopátral pravdy, kterou v klasické závěrečné odhalující scéně předestře shromážděným podezřelým.

Novela Čtrnáct dní v listopadu je psána v duchu detektivek americké „drsné školy“ a používá některé typické prvky tohoto žánru: výraznou postavu detektiva – osamělého muže, který se často pohybuje na hranici zákona a opakovaně se ocitá v přímém ohrožení, nesentimentálního drsňáka, který si však ve chvílích odpočinku čte poezii a poslouchá jazz; krásnou, svůdnou a zároveň nebezpečnou klientku; nutné a nutně beznadějné milostné vzplanutí mezi ní a detektivem; oddanou sekretářku, která detektiva zachraňuje svým smyslem pro realitu a skvělou kávou; neschopnou policii, která svou amatérskou prací detektivovi v pátrání spíše brání, než pomáhá; diskrepanci mezi psanou legislativou a hlubšími mravními zákony. Autor však s těmito klasickými motivy nepracuje mechanicky, ale přizpůsobuje si je svým potřebám a svému stylu. Svých vzorů si je plně vědom a explicitně je v knize reflektuje: Ricardo se neustále vztahuje k literárním a filmovým detektivům a drsným mužům (Phil Marlowe, Humphrey Bogart, Garry Cooper) a srovnává se s nimi (často sebeironicky). Intertextové vztahy a s nimi související vědomí žánru a literárnosti vlastního textu nenápadně procházejí celou novelou a obohacují prostou detektivku o další kvality aniž by narušovaly děj nebo kladly na čtenáře nepřiměřené intelektuální nároky. Jazyk novely odpovídá stylu „drsné školy“ a stylu vypravěče-detektiva – je hovorový, s oblibou používá slangové a vulgární výrazy, různá úsloví, celkově je relativně strohý a věcný. V

Významnou roli hraje v novele prostředí, tedy město Las Palmas na ostrově Gran Canaria, potažmo ostrov sám – jeho uzavřenost, izolovanost, všudypřítomné moře. Místo na první pohled nevhodné pro detektivku (jak nás autor přímo upozorňuje ústy policejního komisaře, tohle není Chicago, v Las Palmas se takové věci nedějí) se stává prostorem, jenž do velké míry určuje chování i charaktery postav a tvoří neodmyslitelnou kulisu celého děje. Českému čtenáři, v jehož povědomí jsou Kanárské ostrovy především poklidným a vlídným cílem pro dovolenou, nabízí kniha poněkud nezvyklý pohled na toto místo. Novela Čtrnáct dní v listopadu nepatří mezi vrcholná díla hispánské detektivní prózy – žánru, který má jak ve Španělsku, tak v Latinské Americe dlouhou a bohatou tradici, – je však jeho reprezentativní ukázkou.