Ingmar Bergman (1918), nejslavnější švédský režisér a jeden z posledních žijících klasiků světové kinematografie a divadla, je tvůrce, kterého u nás snad není třeba představovat. Většina filmů se u nás promítala, česky vyšlo i několik jeho knih, dobře se ví, že je také velkým režisérem divadelním; snad jen obsáhlejší a důkladnější publikace o něm v češtině bohužel stále chybí. Bergman, který mnoho svých filmů přepsal do čtivé podoby tzv. filmových povídek, je též autorem dvou autobiografií: zatímco Laterna magica (1987, č.1991) byla věnována zejména jeho dětství a soukromému životu, Obrázky (Bilder, 1990) věnoval autor především přímo svým filmům; obě knihy však vynikají neobvyklou otevřeností, sebekritikou a sebeironií.

Je jasné, že v tak obsáhlé filmografii – více než čtyřicet filmů – najdeme díla slabá, slabší, skvělá i mistrovská. Dobrá polovina z těchto filmů je skoro neznámá či pozapomenutá asi právem, v druhé půlce však najdeme taková díla jako Sedmá pečeť, Lesní jahody, Pramen panny, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Hodina vlků, Hanba, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Tváří v tvář, Podzimní sonáta a Fanny a Alexandr nebo filmovou adaptaci Mozartovy Kouzelné flétny. A přinejmenším polovina z jmenovaných filmů patří do zlatého fondu světové kinematografie.

Bergman se k vlastní tvorbě staví v této knize snad až příliš kriticky, leckdy překvapí drsnými soudy o některých filmech, jiné bere na milost, mnohé vidí poprvé po mnoha letech a diví se, co že to natočil. „Natočil jsem špatné filmy, které jsou mému srdci blízké. Natočil jsem, objektivně vzato, dobré filmy, které mi jsou lhostejné. Jiné jsou komickým způsobem podrobovány změnám mých vlastních postojů,“ shrnuje Bergman lapidárně svůj postoj k vlastnímu dílu (s.116).

Kniha je rozdělena do šesti kapitol a Bergman ve vyprávění o svých filmech nepostupuje chronologicky, ale spíše tematicky. Přibližuje nám pozadí vzniku děl s tematikou snů a psychologie, prvních filmů, pak filmů o kejklířích, o problémech víry či nevíry, filmů s různou tematikou od komedií po dusná psychodramata a končí s vyprávěním vlastně tam, kde skončila i jeho filmařská dráha, u „veseloher“ s pozitivním náhledem na lidské problémy, jak je shrnuje mistrovská rodinná freska Fanny a Alexandr z roku 1982, což je poslední Bergmanův film pro kina (po něm točil už jen pro televizi a to ještě zřídka a věnoval se psaní scénářů a autobiografií). Bergman cituje ze svých zápisků, vzniklých v době vzniku jednotlivých děl, rozpomíná se na problémy s natáčením, na herce a další spolupracovníky, letmo připomene i svou práci v divadle či soukromý život.

Tvůrce tak velkého formátu, jakým Bergman bezesporu je, vždy vzbuzuje rozporuplné reakce. A Bergman se tomu nevyhýbá ani ve své mimořádně čtivé a zajímavými informacemi a postřehy nabité knize, kterou do češtiny přeložil neúnavný bergmanovský překladatel, propagátor a znalec Zbyněk Černík. Bergman je kritický k sobě, ale milý ke kolegům; nádhernou a přitom prostou poklonu např. složil svému stálému kameramanovi Svenu Nykvistovi: „Sven je Sven. Pokud mi někdy bude chybět filmařina, bude mi chybět jenom spolupráce se Svenem.“ (s.119)

Bergman nezastírá ani své tvůrčí pochybnosti a nevyhýbá se kritickým úvahám o světě filmu i divadla, plném kompromisů, hledání a nenaplněných snů a představ. Konfrontuje výsledný tvar svých děl s původními záměry a zamýšlí se, jak by dnes postupoval jinak, co by natočil odlišným způsobem nebo vystříhal apod. Udiví nás, jak rychle dokázal Bergman psát i natáčet, a co všechno dalšího ještě stihnul v divadle, to jen tušíme. Zmíní se i o tvůrcích, které obdivuje (Tarkovskij, Fellini či Kurosawa, ale i náš Gustav Machatý), a které naopak ne (Buňuel). Sklání hold svým stálým hercům (Max von Sydow, Erland Josephson či Gunnar Björnstrand) a herečkám (Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová, Bibi Anderssonová, Harriet Anderssonová či Ingrid Bergmanová, s níž se mu podařilo natočit bohužel jen jediný film), z nichž některé byly i jeho životními partnerkami. Mnohé jeho filmy jsou ostatně silně autobiografické nebo jsou o tom, že „lidé se mohou milovat, přestože spolu nemohou žít“ (s.186)

Svůj postoj k filmařině i k psaní objasňuje Bergman mj. takto: „Na filmech je strašné to, že nemilosrdně odhalují lidskou a uměleckou situaci, ve které se nacházíme v době jejich vzniku. Knihy v tomhle ohledu zdaleka tolik neprozrazují. Slova jsou víceznačnější než obrázky.“ (s.133) O tom svědčí i tato pozoruhodná kniha, která v mnohém přispěje k Bergmanovu portrétu; kdo navíc zná jeho filmy a předchozí knihy nebo také vzpomínky Liv Ullmannové Proměny a Svena Nykvista Úcta ke světlu (obě vyšly i česky), bude obohacen dvojnásob. I těm, kteří je příliš neznají, lze však knihu doporučit jako skvělý vstup do Bergmanova světa obrázků, doplněný mnoha fotografiemi a podrobnou filmografií se stručným obsahem nejdůležitějších filmů.