V Evropě je Nelson Algren znám především jako americký „levičák“, s nímž s přestávkami udržovala sedmnáctiletý poměr Simone de Beauvoir (viz kupř. její deníky, autobiografie a dopisy). V samotných Spojených státech zas spisovatele spíše než vlastní tvorba proslavil film natočený podle jeho stejnojmenného románu – v Muži se zlatou rukou z roku 1956 totiž zazářil v hlavní roli poté, co stejnou nabídku odmítl Marlon Brando, Frank Sinatra. A na obou kontinentech se pak dodnes hraje píseň Lou Reeda nazvaná A Walk on the Wild Side, která je složena na motivy dalšího Algrenova titulu. Třebaže tedy Špacír po divokejch končinách vychází v prvním českém vydání, jakési povědomí o něm a o autorovi máme. Není to však povědomí literární, a jelikož nakladatelství Argo tentokrát knihu nevybavilo doslovem, musíme si nejprve připomenout základní fakta.

Básník slumů
Nelson Algren se narodil 28.3.1909 v Detroitu, když mu však byly tři, rodina se přestěhovala do Chicaga, kde také v imigrantských komunitách, slumech a levných hospodách strávil většinu života. Nejvýraznější postavou jeho mládí byl patrně vlastní otec, obyčejný automechanik, který ovšem konvertoval k judaismu – byl přímo posedlý Starým zákonem a chápal jej jako doslovnou pravdu. Samotný Nelson roku 1931 vystudoval žurnalistiku na Illinoiské univerzitě a další čtyři léta se potloukal po americkém Jihu a Jihozápadě, kde se živil příležitostnými pracemi (zkusil tu i povolání podomního obchodníka). Na spisovatelskou dráhu se vydal roku 1933, kdy na opuštěné benzínové pumpě v Texasu napsal svou první povídku, jež poté vyšla v časopise Story, nicméně nebyla to cesta bez zákrut – hned následujícího roku si odseděl čtyři měsíce ve vězení, neboť ukradl psací stroj. Ke konci 2. světové války sloužil ve Francii u zdravotníků a roku 1947 ho pak Mary Guggenheimová seznámila s výše zmíněnou francouzskou filozofkou a feministkou, ale ani toto silné pouto ho nedokázalo uchránit před sebezničujícímu vášněmi jako hráčství a alkohol. Třikrát rozvedený, osamělý Algren umírá 9.5.1981 na Long Islandu na selhání srdce.

Nelson Algren se sice věnoval též básnické a esejistické tvorbě, proslul však zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat. Navazuje tu na tzv. chicagskou realistickou školu zastoupenou kupříkladu Uptonem Sinclairem či Theodorem Dreiserem, jíž se ne nadarmo barvitě přezdívalo „škola přehrabovačů hnoje“ (anglickým termínem muck-raking fiction), zároveň se ovšem dokáže vyhnout naturalistickým stereotypům. Jeho styl je založen nejen na přesném pozorování, ale i na naléhavém rytmu, a ne náhodou ho proto slavný kritik Malcolm Cowley nazval básníkem chicagských slumů. Dobu tedy předběhl nejen tím, že se jako jeden z prvních amerických spisovatelů zabýval závislostí na drogách, sexem a světem malého zločinu plného násilí vůbec, avšak také svým vypravěčským stylem. Zakrátko se totiž dokázal vyhnout přímému dokumentárnímu stylu 30. let, o čemž svědčí jak ty nejlepší z více než padesáti povídek, které se dodnes objevují v prestižních antologiích (viz Mistrovské kousky editora Roberta Penna Warrena či Příběhy moderní Ameriky Herberta Golda), tak vrcholný román Špacír po divokejch končinách, v němž místy dosáhl až jednoduchosti bluesového songu. Měl-li by se tudíž s někým srovnat, spíše než klasici společenského protestu velké hospodářské krize (tragicky vážný a místy až sentimentální John Steinbeck nebo předvídatelně groteskní Erskine Caldwell) vyvstane na mysli raný Nathanael West.

Šelmy mezi šelmami
Špacír po divokejch končinách se na první pohled klamně zdá být „odlehčeným“ románem – valná část děje se totiž odehrává v New Orleansu, městě pověstném svou energií, uvolněnou atmosférou a francouzsko-španělským dědictvím, které nám tak nesmrtelně přiblížili kupř. Tennessee Williams (Tramvaj do stranice Touha) či John Kennedy Toole (Spolčení hlupců). Dále je to dílo, které nese četné autobiografické prvky – otec protagonisty Dova Linkhorna je poblázněný kazatel a samotný hlavní hrdina také na americkém Jihu okusí nejedno „povolání“ (včetně epizody za mřížemi), přičemž ho stále pohání svého druhu literární vášeň: přání naučit se číst a utéci tak chudobě, a vůbec začít žít jakousi smysluplnou existenci. Na rozdíl od autora však svíravému tlaku okolního prostředí neunikne – veškeré snaze navzdory se vrací do rodného texaského Arroya jako slepá a zmrzačená lidská troska. Jeho problém spočívá v tom, že se v boji o přežití nedokáže chovat jako šelma mezi šelmami (viz scéna z návštěvy ZOO nebo zabíjení želv). Bere ohled na druhé a dokonce se zamiluje, a za svou naivitu je tedy v hospodské rvačce krutě potrestán.

Nelson Algren patří mezi tragické spisovatele v tom slova smyslu, že jeho nešťastné postavy marně vzdorují svému osudu. Nedokáže to prostitutka Hallie, bývalá učitelka, jejíž manžel zjistil, že není běloška, nýbrž mulatka, a nepovede se to ani těm, kterým bílí říkají „umouněnci“ a černí „bílí šmejdi“, tj. věčně hladovým tulákům, kteří si o pěkném statečku a farmaření tak, jak je kdysi popsal americký prezident Thomas Jefferson, mohou nechat pouze zdát. Přesto je text přímo prošpikován nejrůznějšími komicky groteskními výjevy, jež by nejspíše spadaly do kategorie černého, cynického humoru: skvěle jsou zachyceny výjevy, kdy Dove vyrábí barevné kondomy několika typů (Velký taťka, Rozjetí flamendři, Lechtáčci atd.), a nádherně je vykreslený nevěstinec, v němž je nakonec mladý Linkhorn placený za to, že rádoby defloruje údajné panny v ubohé peep-show. Ostře se střídají též historické přehledy, výčty a komentáře o dobové politice či postavení ras (tj. společenské fragmenty) s lidovými popěvky a šlágry z barových a bordelových hracích skříní, a nezřídka se míhají i představy („Dove trochu zatáhl za opratě, aby ho lidé lépe viděli. Přání a naděje ve snu modravého oparu….“). Zdá se tak, že nejslabší stránkou románu je rozkolísaná struktura s náhlými bezdůvodnými skoky, čímž posléze trpí i celé vyprávění – působí roztříštěným dojmem, jako by nemělo svou vnitřní logiku.

V originálu vše zachraňuje rytmus jazyka a spád, obdobně silného efektu lze ovšem v češtině dosáhnout jen stěží. Překladatel sice zručně pracuje s hovorovým jazykem i slangem kriminálníků, který občas přechází až v argot a zároveň si udržuje nádech 30. let (kdo by dnes třeba věděl, že „prát medvěda“ znamená „bejt na samotce“, jak protagonistovi vysvětlí protřelejší kolegyně), avšak zvukové kvality již zcela zachytit nedokázal. Což ale hodnotu edičního počinu, jenž nám přiblížil pozapomenutého klasika, nikterak nesnižuje.