Díla Jacqueline Harpmanové jsou jakousi sondou do ženské duše. Jsou pečlivě sestavená, velmi autentická, ale přesto jim nechybí určitý odstup. Hned v padesátých letech, v době, kdy začala vydávat svá díla, se u Harpmanové objevuje téma, ke kterému se často vrací - hledání ženské identity, obohacené úvahami o sobě samé, někdy s nádechem psychologie, především psychoanalýzy.

Stará dáma a já nepatří mezi typická díla Jacqueline Harpmanové. Netroufám si říct, o jaký literární žánr se v tomto případě jedná, ale román to není. Jde spíše o směs vyprávění a úvah, jako v deníku, navíc s kapkou tajemna...

V tomto díle se Jacqueline Harpmanová drží nastoleného směřování, vyhýbá se tematickým odbočkám. Najdeme v něm pouze dvě dějové linie, vzájemně propojené úvahami. V té první sedí hlavní hrdinka, spisovatelka, na terase svého domu a pracuje, znenadání ji překvapí příchod staré dámy. Druhou linii představuje současná situace staré dámy - stojí na prahu smrti. Kdo je tato stará dáma, která figuruje už v názvu díla? Odpověď přichází již s prvními stránkami, ale pro hlavní hrdinku zůstává totožnost dámy velkou neznámou. Někdy to, co je všem úplně zřejmé, zůstává nepochopitelné právě pro ty, kterých se to nejvíce týká. Neočekávané setkání s dámou, její tajuplná přítomnost a nezdvořilé až hrubé poznámky, to vše přimělo hrdinku pustit se s ní do rozhovoru...

Mohli bychom Jacqueline Harpmanové vytýkat záhadnost, kterou do díla vložila. Ale je třeba říct, že tajemný příchod staré dámy není samoúčelný. Autorka měla dobré důvody ohraničit děj tímto způsobem. Hádanka kolem staré dámy a její nečekané přítomnosti je v díle opodstatněná: vystihuje totiž charakter sebereflexí. Také ony přicházejí nečekaně jako stará dáma. "Pozvala jste mě, i když předstíráte opak." (s. 13)
To vysvětluje, proč neskutečné události v díle nevnímáme jako vymyšlené nebo cizorodé. Přestože jsou nadpřirozené, jejich přítomnost nám připadá samozřejmá.

V této útlé šedesátistránkové knížce Jacqueline Harpmanová detailně a věrohodně popisuje konverzaci dvou postav. Vypráví v první osobě, jako by chtěla naznačit, že hlavní hrdinka-spisovatelka je ona sama ve věku sedmdesáti let. Autor ale může snadno lhát, aniž by se odhalil. Toto téma je, kromě jiných, předmětem rozhovoru dvou spisovatelek. Celý dialog je v podstatě úvahou o práci spisovatele a o sobě.

Proč autor zveřejňuje svá díla? Nedělá to jen kvůli sebevyjádření, píše také pro slávu! Vždycky je za tím trochu narcismu. Romány jsou pro něj jako zrcadla, ve kterých se líbí sám sobě. Analýza práce spisovatele je velmi komplexní, dá se proto aplikovat na veškerou lidskou činnost. Je tak hluboká, že přesahuje sama sebe, sahá až k rozboru osobnosti a dotýká se tématu smrti. Jakým způsobem si tvoříme náš vnitřní sebeobraz? Je to pokrytectví, že ho druhým neukazujeme přímo? Proč potřebujeme masky, když vystupujeme na veřejnosti? "Je tak nudné být sám sebou a nutí nás to žít v tak špatné společnosti, že se horlivě snažíme stát se někým jiným, příjemnějším a někým, koho bychom přestali nenávidět." (s. 20)

Všichni si hrajeme na někoho jiného, skrýváme se za dobré způsoby, lžeme sami sobě. Ani spisovatel není výjimkou a může to navíc dělat i prostřednictvím svých děl.

Jacqueline Harpmanová nám nabízí hutný a na myšlenky bohatý text. Stará dáma a já je kniha malá rozsahem, ale velmi podnětná svým obsahem. Autorka v ní nastínila množství zajímavých témat, týkajících se zejména identity, teď už je na každém z nás popřemýšlet nad nimi a posléze dospět k vlastním závěrům.