Eribon se do povědomí francouzské veřejnosti zapsal především svými biografiemi, zejména portrétem Michela Foucaulta z roku 1989, který byl přeložen do 17 jazyků. Jeho pozornost však dlouhodobě poutá téma homosexuality a postavení homosexuálně orientovaných lidí ve většinově heterosexuální společnosti. Velký zájem vzbudila už jeho kniha Zamyšlení nad otázkou homosexuality (Réflexions sur la question gay, 1999). V knize se zabývá vývojem homosexuality, načrtává nejdůležitější body formování moderní identity homosexuálů od 19. století s četnými odkazy na kulturní dění a především na literaturu. To vše doprovází komentáře textů M. Foucaulta.

Morálka menšiny na tuto knihu svým způsobem navazuje. Jako jakási záminka či odrazový můstek nyní slouží texty Jeana Geneta. Pro knihu je typický autorův angažovaný postoj, bojovný, až útočný tón, odsuzující konformní názor heterosexuální většiny, která se přes nepopiratelný pokrok stále ještě nedokázala vypořádat s postavením sexuálně odlišně orientované menšiny. Eribon v souvislosti s ní mluví o přetrvávající marginalizaci, odsuzování až prokletí, o obtížné realizaci vlastních tužeb a přání. Život gayů obecně, Jeana Geneta obzvlášť, přirovnává k souboji, ne nepodobnému tomu, který podstupovali černoši uprostřed bílé většiny.

Jean Genet však podle Eribona z této "condition gay", z "údělu gayů" udělal předmět okázalé chlouby až pýchy, na tomto převrácení hodnotových znamének vybudoval svou osobní mytologii. Sociální stigma se stalo základem jeho tvorby, ale i prostředkem osvobození. Podle Eribona byl u Geneta klíčový bolestný pocit nepřiměřenosti toho, jak je těžké být sám sebou: "Tento "stud" z touhy, z milování něčeho, co nesmíme milovat, strach vyjevit tuto touhu, tuto lásku někomu, koho vyděsí - a strach z jeho možných prudkých reakcí - to všechno přetrvává celý život, samozřejmě kromě prostoru uvnitř homosexuálního společenství."

Eribon Geneta srovnává s jinými autory, Wildem, Proustem, Gidem či Julienem Greenem a zkoumá, do jaké míry je jim společná analýza témat jako je zlo, stud či vědomí příslušnosti k menšině. Čtenáři se tak nabízí pestrá paleta zkušeností, postojů a pocitů (od Greenova pocitu křesťanské provinilosti po Carcovu "zpustlost"), z nichž především vyzařuje velká citlivost k odlišnosti.

Eribonova kniha obsahuje ještě jednu rovinu či naladění - naprosté odmítnutí psychoanalýzy v oblasti mužské homosexuality, především té, jejíž představitelem je Jacques Lacan. Lacan totiž homosexualitu přisuzoval krizi rodiny, činil za ni zodpovědné ženy a jejich "virilní", "maskulinní" požadavky. Eribon psychoanalýzu považuje za "homofóbní", "hluboce sexistickou a heterocentrickou", která staví na "mužské a heterosexuální dominanci".

Kritika o knize mluví jako o strhující četbě, ovšem přesto poukazuje na sporný moment, zda právě dílo Jeana Geneta bylo vždy ovlivněno problémem mužské homosexuality a může tak sloužit jako východisko pro všeobecné úvahy na toto téma.