Opěvovat argovské historické řady, ať už Historické myšlení, či Každodenní život, by dnes působilo jako pleonasmus. Obě si za poměrně krátkou dobu dokázaly vybudovat úžasnou reputaci a plody práce redaktora Martina Nodla, který obě edice řídí, mluví za sebe: obě řady do češtiny uvádí mistrovská díla světové historiografie, ale nezapomínají ani na české historiky. V argovských překladech jsme tak měli možnost číst Ginzburga, Le Goffa, Ariese a také Georgese Dubyho, jehož první překlad vyšel roku 1996, kdy Martin Nodl sáhl po krátkém, leč brilantním a vlivném spisku Neděle u Bouvines, 27. července 1214 a sám jej doprovodil výborným doslovem.

Nyní vychází ve stejně řadě autorova podstatně objemnější kniha Věk katedrál. Umění a společnost 980-1420. Vydavatel ji na záložce charakterizuje jako "velkolepou fresku" a staví vedle Le Goffovy (též česky vydané práce) Kultura středověké Evropy. Přesto už samotný název knihy vzbudí ve čtenáři pochybnosti. A právem. Zatímco práce jako Neděle u Bouvines či životopis rytíře Viléma le Maréchal (Guillaume le Maréchal ou le meilleur chevalieur du monde) vycházejí z určitého archivu pramenů, někdy - jako v prvním jmenovaném díle - dokonce přejímají jejich narativní strategii a zaměřují se na popis jednoho segmentu středověké společnosti, ve Věku katedrál se autor staví před svou látku jako před krajinu a pokouší se namalovat rozměrné plátno. To sice vypadá naprosto úchvatně z dálky, zblízka však jsou vidět trhliny. Nicméně takové je riziko obsažené inherentně v každém podniku takového druhu.

Nejprve k pohledu zdálky. Před očima nám vyvstává krajina středověkého světa, jíž dominuje nejprve klášter, později katedrála. Jelikož Věk katedrál je freska zapsaná v souvislém textu, musel Duby použít jisté narativní schéma - a to jej nutí kreslit svou fresku jako více či méně souvislý příběh procházející třemi místy: od temné románské baziliky, jež je se svými temnými prostorami a příšerami jakousi "přípravkou" na středověk, přes první kláštery, katedrály k palácům. Určujícím vektorem tohoto pohybu je světlo - Duby rafinovaně kopíruje koncepci záhadného Dionýsa Areopagity, z níž vycházela většina středověkého umění a která ztotožňuje boha se světlem. Věk katedrál tak lze pojmout i jako dějiny světla. Nebo spíš prosvětlování společnosti. Duby na Dionýsa ovšem ještě jemně navazuje, a to tím, že se světlem neztotožňuje jen Boha, mystické osvícení, nýbrž i klasickou vzdělanost - a její nositelé jsou skutečnými hrdiny tohoto dobrodružného příběhu.

Dalším strhujícím aspektem knihy je její styl. Věk katedrál je úžasně napsaná kniha a čtenáře strhne od první věty: "Lidí je velmi málo - na západ, na sever i na východ, kam až oko dohlédne, se sice táhnou neobydlené pustiny, avšak lidé postupně všechno pohlcují…" S tím je spojen i další aspekt: ohromný autorův záběr. Věk katedrál je jakýsi řez napříč středověkou kulturou - architekturou, religiózním myšlením, filosofií, na jejichž pozadí se - jakoby vzdáleně - odvíjejí "historické události". Hlavně díky živému a svěžímu stylu je kniha čtivá.

Ale teď k dani. První věcí, jež českého čtenáře zarazí, je jistá apodiktičnost. Geoges Duby velebí Anselma z Canterbury za nedůvěru vůči pravdám předkládaným k věření, leč sám nepředkládá nic jiného. Neobtěžuje se s vysvětlováním, dokazováním, odkazováním na své předchůdce. Jednoduše konstatuje. Na druhé straně lze jen stěží čekat, že se s tím současný čtenář spokojí. Přitom mnohé z toho, co Duby na stránkách své knihy vehementně tvrdí, lze najít už ve starších pracích (např. Huizinga, Focillon), z nichž ani jedna není citována. Ostatně kniha není ani žádnou bibliografií vybavena. Stručný, a v mnohém zjednodušený výtažek, jenž krátce nato vydala Paseka pod názvem Umění a společnost ve středověku, bibliografii vskutku obsahuje, přesto zde stejně nenajdeme ani Focillona, ani Huizingu a ani Panofskyho, z nichž Duby zjevně čerpá - nebo aspoň dochází ke stejným závěrům.

Dalším negativem, plně patrným teprve zblízka, je jistá povrchnost, přičemž i ona je obětí obrovského záběru. Duby volně přechází od architektury k sochařství, malířství a filosofii, ale ani v jednom oboru není schopen nabídnou skutečně hluboký záběr: v tomto ohledu tak jeho kniha bledne ve srovnání s tituly, které ve stejné argovské edici už vyšly, jmenovitě Středověká imaginace Jacquese Le Goffa či Krása a umění ve středověké estetice Umberta Eca. A necitované práce Erwina Panofského Dubyho analýzy přesahují několikanásobně. To ovšem není hlavní problém: tím je něco úplně jiného. Umění, architektura, ale i literatura jsou zde vnímány zcela jako "dokumenty" vypovídající o své době. Fajn, ale pak by mělo být jasně řečeno, proč a jaký význam má takto úzké spojení společnosti a umění - a jaké oprávnění má historik 20. století tyto dva fenomény spojovat. To Duby nikde neříká, pouze zkraje knihy upozorní, že gotické umění je do značné míry závislé na donátorech, a tudíž na bohaté třídě.

Věk katedrál se z velké části věnuje umění - jenže vnímání umění je zde značně povrchní a neúnosně zjednodušené. Totéž platí o filosofii. Kniha neskýtá autorovi prostor objevit jednoho zajímavého filosofa, architekta, malíře či sochaře - jsou to stále ti stejní lidé, které historik nahlíží prizmatem učebnicových textů. A to je ohromná škoda, poněvadž zejména výtvarná stránka středověku nabízí obrovský potenciál.

Dalším problém jej "děj", zápletka. Samozřejmě, obraz vrcholného středověku jako doby plné radosti působí zajímavě, ba přímo převratně, jenže ještě před Dubym přišel s takovýmto pojetím Huizinga, který si v textu nevysloužil ani krátkou zmínku v poznámce pod čarou. Navíc celkový pohled nutí Dubyho zakrývat ony diskontinuity, jejichž zvýrazňováním nová historie tak proslula.

A znepokojující je i autorův šovinismus. Kromě Itálie - jejíž středověké dějiny tak důkladně prozkoumal Dubyho kolega Fernand Braudel - nemá autor příliš pochopení pro ne-francouzský středověk. Anglii ignoruje úplně, Španělsko je jen výspou křesťanstva vzdorující islámu a Německo není než zemí hlubokých hvozdů, v nichž žijí primitivové jako třeba Hildegarda z Bingenu: "Při psaní traktátu o Božím díle se Hildegarda z Bingenu inspirovala alegorickou básní, kterou krátce předtím složil jistý učitel z Chartres; látka této básně se však v jejím vědomí proměňuje v sled zmatených vizí, tonoucích ve fantasmagorické atmosféře Beatova komentáře". Španělé na tom nejsou lépe: "A když si kalábrijský opat Jáchym z Fiore vypůjčuje některé prvky ze Sugerovy teologie, aby mohl meditovat nad konkordancemi, Sugerovo učení se v jeho rukou promění v mesiášskou utopii. Máme tedy co do činění s odporem mentálně zaostalého univerza." Vnímat okolní země jako "mentálně zaostalé univerzum" je sice sporné, leč budiž (i když nejednoho českého čtenáře asi pořádně namíchne letmá a nepřesná zmínka o Husovi). Nicméně knize by pomohlo, kdyby Duby znal podrobněji dějiny těchto "mentálně zaostalých" zemí. Takto působí jeho kniha - bohužel - dost nafoukaně.

Jak tedy hodnotit Věk katedrál? Především jako dobrý úvod do studia mediavelistiky. Nic víc, nic míň. Je to populární kniha, plná chyb a povrchností, kniha snad příliš symptomatická - katedrály, stejně jako učení Tomáše Akvinského jsou zde chápány jako symptomy nemoci jménem středověk - nicméně přesto podnětná. A je dobře, že vyšla v českém překladu.