H. C. Artmann (12. 6. 1921 – 4. 12. 2000) byl nejvýraznějším představitelem moderní rakouské poezie poválečné doby. Jeho lyriku, zčásti psanou vídeňským dialektem, inspiroval surrealismus, avantgardistické směry evropské moderny, nemalý vliv na něj měla rakouská barokní tradice a vídeňská lidová fraška. Byl autorem četných knih. Tři důležité soubory jeho děl vyšly v rozmezí let 1969–70 a tvoří páteř jeho díla. Rozsáhlou lyrickou produkci 50. a 60. let shrnul do pětisetstránkového svazku Liliově bílý dopis z Lincolnshiru – Básně za 21 let, dramatické práce z let 1952–66 pak do svazku Plavba k ostrovu Nantucket. Trilogii završil výbor To nejlepší z H. C. Artmanna, který uspořádal Klaus Reichert. Zařadil do něj epigramy, básně ve vídeňském dialektu, divadelní hry, prózy i lyriku a doplnil ho proklamacemi a manifesty. Český čtenář se s Artmannovým dílem mohl setkat (po několika drobnostech ve Světové literatuře koncem 60. let) až v roce 1992 v reprezentativním výběru Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové s názvem dracula dracula. Při uvedení českého překladu tehdy Artmann Prahu navštívil a společně s oběma překladateli četl ze svých básní v pražské Viole.

Milý člověk a veselý společník byl mistrem převleků. Takto se kdysi představil svému publiku: „Můj domov je Rakousko, má vlast Evropa, mé bydliště Malmö; barva pleti bílá, oči modré, odvaha kolísavá, nálady náladové, vzplanutí opravdová, výdrž velká, touhy jak korouhvička; jsem přítel radovánek, v hloubi smutný, dívkám nakloněný, pilný návštěvník kina, milovník twistu, neplavec, při hře v karty nepozorný, v šachu nula; za války rozstřílen, za míru rozsekán; nenávidím policii, pohrdám vrchností; pro několik dětí jsem otec, pro jejich matky Jidáš, věrný jak Pilát, něžný jak Puccini, každý večer žíznivý, na koncertech znuděný, u krejčího šťastný; četl jsem Mickey Spillanea, zavrhl Goetha, psal básně, kecal nesmysly, hrál divadlo, přicházel a odcházel... Všecko, co jsem si předsevzal, dopadlo jinak, než jsem doufal...“ (překlad Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala).