Básně jsou tu jen doplňujícím materiálem, praktickou ukázkou, která dokresluje teorii, neboť Ajgi zde vystupuje především jako estetik (v doslovném překladu z ruštiny jako estetický myslitel, což je možná výstižnější). V souvislosti s koncepcí knihy stojí literatura na jedné úrovni s hudbou (některé Ajgiho básně jsou "redukovány" na notový zápis, jakoby ad absurdum je dovedeno tvrzení o živelné hudebnosti poezie) a výtvarným uměním (nejedná se pouze o vlastní Ajgiho kresby doplňující knihu, ale především o význam, který je přikládán grafické podobě básně). A tak aniž by na to autor musel zvlášť poukazovat, rýsuje se před čtenářem zřetelná spojitost s ruskou avantgardou počátku dvacátého století s jejím tíhnutím k propojenosti jednotlivých oblastí umění. Čtenář se nemůže zmýlit, Ajgi záhy jeho domněnky potvrzuje vlastními slovy - básněmi i celými statěmi, které avantgardě, jejíž dědicem se v jistém smyslu cítí být, věnuje. Zaznívají jména Velemír Chlebnikov či Vladimír Majakovskij a postupně se ukazuje, že daleko podstatnější než vzájemná propojenost jednotlivých umění je samotný prostor slova, který počátek století v jeho avantgardní podobě jako by znovu stvořil. Pro tento prostor je příznačná téměř absolutní míra svobody v avantgardě vyjádřená zaumným jazykem. Ajgi se podle vlastních slov ve své tvorbě vydává touto cestou svobody slova, jež je především zbaveno pout pevného metrického systému a rýmů a jedině tak je schopno vyjádřit ticho a mlčení - to, co se Ajgimu v jeho duchovní poezii zdá nejpodstatnější.

Odkaz avantgardy je jen jednou ze stránek Ajgiho tvorby. Jako nadšený epigon Majakovského se mladý Ajgi, student moskevského Literárního institutu, setkal v roce 1956 s Borisem Pasternakem, Majakovského současníkem a zároveň protipólem, který nevkročil ani do jednoho z proudů první poloviny dvacátého století. Pasternak se začínajícímu básníkovi z provincie stal božstvem, nikoli však nedotknutelným, naopak rozmlouvajícím s ním a naslouchajícím. Pasternak je Ajgiho (příslušníka "genrace vyrůstající bez otců") usilovně hledaným inspirátorem a učitelem. Na jeho podnět začal Ajgi definitivně psát básně v ruštině. Přesto si ponechal hluboký vztah ke svému rodišti, nikoli na úrovni jazyka, nýbrž tématu a atmosféry, přenesl ho do obrazů širokých polí, na která se díval z okna, a lesů rozprostírajících se za domem.

Do Rozhovoru na dálku je zařazeno mnoho dalších skutečností, které Ajgi považoval za neoddělitelné od vlastního života a tvorby, ve všech se však opakuje stále totéž, protože vším prostupuj Ajgiho pojetí světa, které se skrývá ve slovech "život je ticho a poezie je mlčení".