Gonzalo Torrente Ballester (1910-1999) vydal svůj román Větrná růžice v roce 1985, tedy ve stejném roce, v jakém získal jedno z nejprestižnějších literárních ocenění ve Španělsku, Cenu Miguela Cervantese, a kdy byl už dlouhou dobu považován za jednoho z nejvýznamnějších španělských spisovatelů XX. století. Kritikou je uznáván jako vynikající vypravěč, který čtenáře upoutá nejen líčením jednotlivých postav a situací s nadhledem a jemnou ironií, ale také hlubokou psychologickou propracovaností jednotlivých hrdinů a především krásným jazykem. Možná právě proto byly některé jeho romány přirovnávány k dílům hispanoamerického magického realismu, i když Torrente Ballester sám tvrdil, že "nikdy pořádně nevěděl, co tím kritici chtějí říci". A možná právě proto autor v úvodních slovech k románu sám předběhne kritiky s jejich "hnidopišstvím několika možných úhlů četby" a nabízí jediný klíč k Větrné růžici, který vyloučí všechny historické, sociologické nebo magické interpretace. Jeho román má být čten jako "pouhý" příběh lásky. Avšak není to zrovna jednoduché čtení, jak by se mohlo na první pohled zdát, jelikož autor nabízí čtenářům rovnou několik druhů lásky.

Historie jednoho malého velkovévodství kdesi na severu Evropy, které přijde o svého panovníka Ferdinanda Ludvíka, se odvíjí ve dvou prolínajících se rovinách: jedna realisticky a s ironií podává okolnosti, jež předcházely a velkovévodovu sesazení z trůnu následovaly po něm. Druhá bere logickému sledu příčin a následků půdu pod nohama, protože čtenáři odhaluje, že vše, co se v Ludvíkově velkovévodství odehrává, je dílem nadpřirozených sil. To všemocné čarodějnice rozhodují o budoucnosti evropských království, vodí krále a císaře na drátkách jako loutky a pohrávají si s osudem velkovévodství zazátkovaným v obyčejné lahvi vhozené kdysi velkovévodou do vln. Toto míšení omezeného racionálního vnímání skutečnosti s neuvěřitelnými možnostmi nadpřirozena umožňuje čtenáři sledovat lehce ironickou hru protikladů: statečnost slabých a zbabělost mocných, čistý cit a morální zásady u volnomyšlenkářů a frivolnost a pokrytectví u zastánců tradičních hodnot, výjimečnost obyčejného a nízkost vznešeného, stáří a falešná přemoudřelost mladíka a junácká svěžest starce. Právě ve světle takovýchto protikladů je pochopitelný postoj velkovévody Ferdinanda Ludvíka, který je vypuzen ze své milované severské zemičky bratrancem Karlem Bedřichem Vilémem zvaným Orel z Východu (a notně připomínajícím rakousko-uherského vládce druhé poloviny XIX. století). Je vypuzen proto, že jeho malé velkovévodství je bezbranné a po ruce ve chvíli, kdy bratrancovy mocenské snahy nedošly naplnění a Orel z Východu potřebuje nabrat sebevědomí záborem nějakého (jakéhokoliv) území. Ferdinand Ludvík má svou zemi obklopenou mořem velice rád; ví však, že nic nezmůže proti oplechované a chocholaté vojenské mašinérii svého bratrance ani proti tiché propagandě, která lidi ve velkovévodství přesvědčuje o jeho neschopnosti a o nutnosti a výhodách příchodu vlády pevné ruky císaře Karla Bedřicha Viléma. A tak svou zemi opouští (podle některých zbaběle). Zanechává v ní svou dceru Rosannu, i když ví, že bude přinucena k doživotní potupě ve vynuceném sňatku z nutnosti s dalším z řady bratranců a la Orel z Východu. Zanechává v ní své přátele, dvorního stratéga a starého admirála, i když je mu jasné, že budou pronásledováni a možná i zahubeni Orlovou policejní mocí. Zanechává v ní svůj palác plný vzpomínek na vroucně milovanou nevlastní dceru Myriam i na živelnou císařovnu Uršulu Kristinu. Zanechává v ní své město zahalené neustávajícím deštěm a čas od času přiváděné k úžasu nádhernými západy slunce. Odchází do vyhnanství, kde osamocen tráví čas tříděním své korespondence a skládáním jednotlivých příběhů v konečnou mozaiku celé historie.

Vraťme se ale k autorovu návodu číst Větrnou růžici jako příběh několika druhů lásky. První, co čtenář z textu vycítí, je autorova láska k moři. Gonzalo Torrente Ballester chtěl být až do svých jedenácti let námořníkem. Jeho velikým vzorem byl otec, "osvícený námořník", od něhož získal náklonnost k oceánu a lodím... a také k literatuře, pro kterou se rozhodl, když mu v jedenácti letech silná krátkozrakost zabránila v cestě k námořnické kariéře. Moře znamená pro Torrente Ballestera jednoznačné dobro. Proto je velkovévodství Ferdinanda Ludvíka obklopeno mořem a lodními stožáry téměř ze všech stran, je klidné a harmonické. Déšť se v něm mísí s mírnou melancholií a nostalgií po vzácných nádherných západech slunce, které uvádějí obyvatele do vytržení. Vzduch je v něm čistý, prosycený solí a křikem mořských racků. Mírumilovnost a vyrovnanost velkovévodových poddaných i samotného panovníka ostře kontrastuje s nesnášenlivostí a roztahovačností vnitrozemského Orla z Východu.
Od náklonnosti k moři a harmonii můžeme pokračovat k lásce mezi mužem a ženou, mezi Ferdinandem Ludvíkem a jeho nevlastní dcerou Myriam. I zde se projevuje autorova jemná ironie. Oba protagonisté jsou totiž na hony vzdáleni obvyklé představě romantických milenců. Na jedné straně je neobratný, smířlivý a skeptický milenec, který je se smutným humorem vždy připraven na porážku a uchovává si ironický odstup od svého postavení velkovévody a důležitosti svého malého panství. A vedle něj stojí krásná žena s romantickým původem, které však krása i původ vadí, a jež se poněkud neromanticky zajímá o biologii. Jejich láska je čistá, nesobecká a skrytě vášnivá.
Kdo jiný může být protikladem velkovévody, nežli jeho bratranec zvučného jména, Karel Bedřich Vilém alias Orel z východu. S ním přichází láska k moci, zpupnost, panovačnost a pocit nadřazenosti. To vše jako náplast na komplex méněcennosti vyplývající z nemanželského původu, z tupé mysli a z nezkrotné manželky. Uniformy, přilby s chocholy, šiky vojáků a břinkot vojenské kapely poskytují Orlovi útočiště před neuvěřitelným strachem ze všeho, co jej obklopuje. On sám, maličký, zranitelný a nešťastný, je postaven proti nesmírnosti světa a neproniknutelnosti ženy. Nejlepší obranou je útok a nejpevnějším štítem moc. Proto miluje moc jako milenku, která mu poskytuje zadostiučinění, i jako matku, která ho chrání.

Zbývá nám ještě zmínit se o lásce k životu, která se v románu objevuje prostřednictvím majestátní, ale zároveň nespoutané a živelné císařovny Uršuly Kristiny. Miluje život s jeho radostmi, zvraty i nejistotami a její věčné cestování vyjadřuje touhu po změně, překvapení a dobrodružství. Kromě nezkrotné mladistvé energie a radosti z ní však vyzařuje i moudrost a nadhled spolu s trpkým vědomím, že existují situace, ve kterých, na rozdíl od pohádek, nemůže dobro vyhrát nad zlem, protože je to nad jeho síly. A tímto poselstvím také končí román Gonzala Torrente Ballestera.

Zda si čtenář vezme autorovu radu na srdce a bude číst Větrnou růžici jako příběh lásky, záleží čistě na něm. Možná by však na závěr bylo vhodné podotknout, že osudy malého severského velkovévodství a situace, do kterých se jeho obyvatelé dostávají, se budou zdát důvěrně blízké právě českému čtenáři, který v románu nalezne mnohé paralely k nedávné české historii. Napomůže mu k tomu zajisté i velmi krásný překlad Jany a Dory Novotných.