Hranice je v jistém smyslu privilegovaným místem lidských dějin - dochází zde k setkávání lidí, jazyků, náboženství, výměně názorů, zboží a v neposledním případě se zde taky válčí. A právě tato rozmanitost zvýhodňuje hranici oproti centru - zatímco v centru panuje rigoróznost, hranice je uvolněnější, namísto jednolité sevřenosti středu nabízí pestrost a s ní spojené veselí a smích. S trochou nadsázky by šlo říct, že humoru se nejvíce líbí právě na hranici.

Není tedy náhodou, že na hranici umístil Thomas Brussig svou groteskní novelu Na kratším konci ulice. Nutno jedním dechem dodat, že to je hranice absurdní - je totiž mrtvá. Pásmo oddělující východní Berlín od západního je pásmem smrti. Na druhé straně hranice nikdy nemůže být úplně tak mrtvá: sice se zde neobchoduje, leč alespoň v malém pašuje. A o humorné scény zde také není nouze. Pravda, humor je to absurdní, jenže absurdní je i realita východního bloku.

Novela, jež je knižní verzí filmového scénáře, zachycuje epizodu z dospívání mladého Mikiho - tak trochu rebela, jehož hlavní zbraní proti mašinérii totalitní blbosti je humor, neotřesitelná jistota, že se všeho se lze "vykecat", a s ní spojená výmluvnost. Příběh hrdiny, jeho přátel a první lásky je Brussigovi nástrojem umožňujícím v plné "kráse" zachytit absurditu a hloupost totalitního zřízení. Už zrození bizarního uspořádání poválečného Berlína, hlavně pak Sluneční třídy, je v Brussigově podání navýsost absurdní - Stalin připálil Churchillovi vyhaslý doutník a ten mu z vděčnosti přiřkl část třídy - na dlouhých čtyřicet let tak od sebe byly odtrženy rodiny žijící na opačných koncích jedné ulice.

Východní část Sluneční třídy je zónou uniformity - lidé bydlí ve stejných bytech, mají stejný, totiž skoro žádný majetek a musí, alespoň na veřejnosti, dávat najevo stejné názory předepsané z centra. Samozřejmě, že tak "dokonale" to nikdy fungovat nemůže: předně je zde humor, stále silnější snaha se systému vysmát, nejprve stranou, mezi blízkými, kamarády a pak i otevřeně přímo v tvář. A nepřehlédnutelnou podvratnou roli hraje i rocková hudba, která se ze své podstaty (tedy alespoň ta nejlepší) vzpírá jakékoli uniformitě, věčně zpochybňuje autoritu a touží objevovat nové zkušenosti. Jako taková je i skvělým nástrojem komunikace - na diskursivní rovině by mohly být mezi lidmi z Východu a Západu problémy, moderní hudba je pochopitelná všem a nese týž náboj. Netřeba dodávat, že Brussig zde popisuje situaci, kterou až moc dobře známe z vlastní zkušenosti.

Přestože jde "jen" o verzi scénáře, je po mém soudu Na kratším konci ulice zdařilým literárním dílem. Mezi nejsilnější autorovy zbraně patří hlavně umění zkratky - v miniatuře dokáže vystihnout celou komplexnost jistých společenských fenoménů nebo vládnoucího způsobu myšlení. Navíc to dělá s úžasným smyslem pro humor a po většinu četby se neubráníme smíchu. Smíchu, který je čímsi velice zvláštní, hlavně pro nás, čtenáře z bývalého východního bloku. Uvažování, jednání a nařízení aparátu totalitního státu jsou natolik absurdní, že by ve čtenáři vyvolávaly záchvaty smíchu, v který propukáme nad situacemi, jež překvapí i naši fantazii. Zde jsou ovšem tlumeny bolestným povědomím, že to, co Brussig v knize popisuje, je až příliš pravdivou dějinnou realitou. Autor tedy není groteskní fabulátor, ale spíš bystrý pozorovatel, který si dokáže z nepřehledné a rozplizlé reality vybrat několik klíčových prvků a nabídnout křišťálově jasný, avšak rozhodně ne méně pravdivý plastický obraz skutečnosti.

Kratší konec ulice je zajímavý a humorný obraz pochmurné reality totalitního Berlína. Město, jehož západní část tak dobře zachytil Wim Wenders ve filmu Nebe nad Berlínem, tak dostalo svůj druhý portrét. Pravda, v Brussigově novele nejsou žádní andělé, ale zase tu deska Rolling Stones zachrání život mladému fanouškovi nebo Rus záhadně zastaví déšť a ujme se role porodní báby (v trabantu). Sečteno a podtrženo: zajímavá knížka, kterou jistě stojí za to číst, na čemž má svůj podíl i česky velmi hezký překlad Jany Zoubkové a zajímavý doslov Tomáše Kafky.