Román Vířící bludiště britského prozaika a básníka Adama Fouldse patří k těm komorním a jemně konstruovaným prózám, kterým se vyplatí dát čas. Je třeba nechat na sebe nejprve působit atmosféru a křehký poetický jazyk, všímat si nenápadných detailů a pak zase poodstoupit a vnímat literární obraz v jeho celku. Konstrukci Vířícího bludiště totiž netvoří strhující dramatický příběh, ale drobná momentka vycházející z historické skutečnosti, kdy se v polovině 19. století potkali v psychiatrickém ústavu High Beach Asylum dva literáti – romantický básník John Clare oslavující ve verších krásu a klid venkovské přírody a Alfred Tennyson, básník postromantického viktoriánského období. Vlastně se ani tak nepotkávají, ale spíš míjejí, podobně jako jejich tvorba a jako éra mizející tradiční společnosti a éra industriální, která se právě počíná.

Clare se sem uchýlil po psychickém zhroucení, navíc se u něj rozmáhá porucha osobnosti, kdy se pokládá třeba za básníka Byrona. Tennyson je naopak plně zdráv, doprovází sem bratra Edwarda trpícího „melancholií“. Jejich osudy se o sebe otřou jen nepatrně, když Tennyson o Clarovi pronese: „John Clare, ten vesnický básník? Ach tak.“ Nikdy se ale nepotkají a do jejich osudů namísto toho prorůstají příběhy dalších postav – majitele ústavu Matthewa Allena a jeho dcery Hany nebo chovanců. Líčení osudů se střídá v poklidném tempu, poutavě se přes sebe vrství v harmonické kompozici.

Fouldsovi jde tedy ještě o něco jiného než jen o zachycení historicky atraktivní náhody. Co postavy spojuje, je vnitřní neklid a nespokojenost s vlastním životem. Clarova paranoia se prohlubuje, básník postrádá svobodné procházky po domovské krajině v okolí Northamptonu, Tennysonovy verše zasype vlna kritiky, Allenův nápad průmyslově vyrábět nábytek troskotá a jeho dcera Hana trpí nešťastnou láskou. Všichni se ocitli v podivném mezičasí, ambivalenci, kterou s sebou přelom dvou epoch nese.

Vířící bludiště by se dalo vyložit jako příběh postupné eroze – psychické, společenské, politické. Stírá se tu i hranice mezi normalitou a šílenstvím a Foulds není v závěrech optimistický. Jeho labyrint života „nemá cestu ven, prošlé cesty, navštívená místa“. Většina postav nekončí dobře, jistou naději lze najít jen v sentenci Allenovy dcery Hany: „Mít ráda život, jehož lze dosáhnout, i to je svoboda. Možná jediná lidská svoboda.“ Je to možná trochu banální závěr, ale Foulds pro svůj příběh nachází originální kulisy a umí vyprávět s neobvyklou citlivostí.