Američan Robert Silverberg (nar. 1935) je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů žánru sci-fi druhé poloviny dvacátého století. Bohužel se žádný z jeho románů anebo povídek nedočkal adaptace ve filmu nebo počítačových hrách, a jeho jméno tak trochu upadá v zapomnění. Nakladatelství Laser se jej u českých čtenářů pokouší oživit rozsáhlým povídkovým souborem, který vedle samotných povídek přináší také autorovy komentáře k nim, a je tak i dobrým průvodcem po světě americké sci-fi té doby.

Silverberg začal publikovat již jako velmi mladý. V roce 1955, kdy mu bylo dvacet let, mu vyšel román Vzpoura na Alfa C. Následovalo množství časopiseckých povídek v tehdejších pulpových magazínech, které vysokoškolskému studentovi přinesly finance i slávu a také touhu tvořit dál. Zejména v padesátých letech psal Silverberg desítky povídek ročně, tempo si držel ještě v šedesátých letech, kdy se spolu s dalšími žánrovými autory odklonil od nenáročných dějů a zkoušel to s přemýšlivější, čtenářsky náročnější sci-fi. V sedmdesátých letech však v psaní beletrie výrazně zvolnil, načež se v osmdesátých vrátil zpět k přímočarým příběhům a také se přiklonil k tehdy populárnějšímu žánru fantasy. Po celou kariéru přitom sbíral žánrová ocenění Hugo, Nebula a Locus; celkem jich převážně právě za povídkovou tvorbu získal dohromady třináct, poslední v roce 1990 (Hugo za povídku Vstoupí voják. Později: vstoupí další), a pak v roce 2003 získal ještě čestnou cenu „velmistr žánru“. Nominací měl více než šest desítek.

V souboru šestadvaceti povídek, který Silverberg sestavil pro vydání v roce 2012, samozřejmě žádná z oceněných nechybí. Kolekce se snaží relativně rovnoměrně zahrnout autorovu tvorbu v průběhu desetiletí (po dekádách je také členěna), což se jí daří; snad jen pětice povídek z první dekády jednadvacátého století budí dojem, že autor chtěl aktuálním „best of“ hlavně upozornit, že stále píše. Důležité jsou také předmluvy ke každé povídce, zejména ty z padesátých a šedesátých let dobře dokumentují vývoj americké sci-fi. Zprvu se dočítáme o pestrém prostředí laciných časopisů, kde si ale publikováním šlo slušně vydělat (a pilný Silverberg toho byl skvělým příkladem), s nástupem televize pak sledujeme jejich postupné zanikání a transformaci. V šedesátých letech se autoři sci-fi (stejně jako ti píšící takzvaně „vážnou“ literaturu) houfně inspirovali drogami, později Silverberg píše o rozčarování z toho, že podle jeho názoru skvělé, ale možná příliš komplikované texty ztrácely čtenářskou přízeň a žánroví autoři se museli vrátit k jednoduchosti a přímočarosti, pokud se chtěli psaním ještě živit.

Co se týče samotných povídek, i To nejlepší ze Silverberga, podobně jako loni vydaný reprezentativní výbor z díla jeho vrstevníka a přítele Harlana Ellisona Vrchol vulkánu, ukazuje, že sci-fi nemusí být takzvané oddechové čtení, byť se k tomu (v poslední době pod vlivem filmu a počítačových her) opakovaně vrací. Silverberg samozřejmě není tak jiskrným, experimentujícím a místy až podvratným autorem jako Ellison, ale i tak nabízejí shromážděné povídky mnoho námětů k přemýšlení nad peripetiemi lidské existence. Až na výjimky autor nepotřebuje vesmírné rekvizity, vystačí si s podivuhodnými úkazy či výzkumy na naší planetě v blízké i vzdálenější budoucnosti. Jeho nejoblíbenějším (soudě z výskytu ve sbírce) motivem je cestování v čase – ať už hrdinové cestují z budoucnosti do minulosti, anebo, což bývá mnohem zajímavější (povídky Plout do Byzance a Vstoupí voják. Později: vstoupí další, obě z osmdesátých let), jsou postavy z minulosti vtaženy coby předmět výzkumu či zábavy do budoucnosti. Zároveň je dobré poznamenat, že cestování časem je sice v žánru sci-fi evergreen, ale zároveň jde o jeden z nejtěžších a nejproblematičtějších prvků, zvláště když hrdinové nejsou pouze přihlížejícími turisty, ale sami mohou dění v minulosti ovlivňovat. A občas čtenář musí vypnout logické myšlení, aby si mohl užít pointu (zde třeba Na druhé straně Gaussovy křivky nebo Jehla v kupce sena). Silverberg je rozhodně skvělý psycholog: své hrdiny dokáže pozvolna (a tudíž dostatečně věrohodně) dostat až za hranu příčetnosti a ti se tak – jakkoliv třeba s ušlechtilými úmysly – ženou do záhuby (v povídkách Sluneční tanec a hororové S mrtvými narozeni). Povídka Křídla noci je poněkud neuspokojivá, zvláště když z předmluvy víme, že ji autor později rozepsal do románu – skutečně působí pouze jako první část čehosi většího a navzdory pokusu o pointu samostatně úplně neobstojí. Ve sbírce si nejspíš každý fanoušek sci-fi (snad kromě těch, kteří preferují akční varianty) najde něco, co ho uspokojí: od chytré hříčky s robotickým papežem v povídce Dobré zprávy z Vatikánu až po sugestivní rekonstrukci vzniku náboženství v laboratorní komunitě šimpanzů Papež šimpanzů.

Silverbergovy povídky za ta léta překvapivě málo zestárly. Jistě je to i tím, že autor moc nepracuje s technologickými vymoženostmi. Ale svědčí to o nadčasových nápadech i o skvělém zvládnutí spisovatelského řemesla.