Islanďan Hallgrímur Helgason (nar. 1959) se českému publiku představil už před několika lety neotřelým pseudogangsterským románem 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr, v němž se černý humor snoubil s vážným tématem války v Jugoslávii. Už z této knihy bylo jasné, že jde o výrazného autora, který rád provokuje a pohrává si s literárním popem i hranicemi žánrů.

V nejnovějším českém překladu s názvem Ženská na 1000 stupňů (islandsky Konan við 1000° 2011, česky 2021) zachází tento spisovatel, překladatel a malíř ještě dál a je to bez přehánění jízda – literární i lidská. Příběh osmdesátileté Hery, která bilancuje svůj život, od prvních slov naznačuje, že rozhodně nepůjde o tradiční vzpomínání. Hlavní hrdinka totiž leží na smrtelné posteli v jedné studené reykjavické garáži, u sebe má ruční granát z druhé světové války a na klíně drží stále zapnutý „kompjůtr“. Na něm čile komunikuje se světem prostřednictvím několika falešných účtů na sociálních sítích, kde navazuje vztahy nejrůznějšího charakteru a tu a tam i stalkuje. Pokud o někom platí, že mu nic není svaté, je to Hera, která se rozhodně nesnaží své činy nijak omluvit. Zkoušky, které jí ale osud postavil do cesty a které se před čtenáři postupně odkrývají, by udělaly cynika z každého z nás, pokud bychom to tedy vůbec přežili.

Prezidentská děvka
Ona osmdesátiletá hrdinka není jen tak někdo. Hallgrímur Helgason se inspiroval osudem vnučky prvního islandského prezidenta Sveinna Björnssona (s tou se seznámil osobně, když se zapojil do jedné předvolební kampaně jako dobrovolník, a na telefonu s ní strávil několik desítek minut), jehož syn – a tedy otec hlavní hrdinky – byl jedním z několika málo islandských nacistů.

Třebaže román je fikce, má reálné základy a tento fakt vyvolal u domácího publika kontroverze. Hallgrímur ústy své protagonistky totiž sarkasticky reflektuje paradoxy islandských dějin a dělá to ostrým perem, které míří do všech stran. Dvanáctiletá Hera nejdříve prochází opuštěna otcem i matkou hrůzami druhé světové války a následně se vyrovnává s postavením potomka vlastizrádce a současně vnučky prezidenta, což je v Evropě dost netradiční kombinace.

Vyprávění osciluje mezi syrovými scénami plnými násilí a osamění, lyrickými pasážemi popisujícími lásku k matce či zemřelé dceři a ironickými úvahami, v nichž Hera nevybíravě mluví o sobě, o vztazích k dlouhé řadě mužů nebo o svých třech nevydařených synech. S Herou procestujeme nejen kus světa od Německa po Argentinu, ale také všechny záhyby lidské duše, včetně těch, které zrovna nezáří čistotou. Nabízí se srovnání s Grassovým Plechovým bubínkem, ale Hallgrímurův tón je výrazně ironičtější. Mimochodem oněch tisíc stupňů v názvu je jeden z mnoha podařených vtípků; Hera plánuje svůj konec velmi detailně, na minuty času i stupně žehu.

Necudná islandská vlajka
Hallgrímur se z Heřiny postele trefuje i do současnosti, vyjadřuje znechucení z politických i byznysových elit (neboli „sakonosičů“), jimž máme tendenci „spolknout každý blábol“ a kteří způsobili finanční krach Islandu a zničili jeho reputaci. Minulost i přítomnost vedou autora k břitkým úvahám nad islandskou národní povahou založenou na tradici mlčení: „My Islanďané jsme jediný národ, který svou mateřštinu uctívá natolik, že se rozhodl ji používat co nejméně, aby si ji uchoval jako jakési svaté, nesmrtelné národní panenství.“

Vrcholnou scénou knihy je potom pasáž, v níž vypravěčka glosuje vzhled vlajky nového státu, ustaveného v roce 1944. Ta by se dala popsat jistě všelijak, ovšem příměr „velká krvavá pička, rozpíglovaná do kříže a pocákaná spermatem, obstoupená čtyřmi modřinami: dánskou, norskou, anglickou a americkou“ zarazí asi každého čtenáře a nemusí jít ani o Islanďana.

Literární stand-up
Hallgrímur byl za román v roce 2013 nominován na Cenu Severské rady za literaturu. Tu nakonec nezískal, ale potvrdil, že jeho vypravěčský talent nelze přehlédnout. Autorův styl dle jeho vlastních slov inspirovaly i americké stand-upy, které se této knihy otiskly zcela jasně. Hera sice u svého vystoupení leží, ale jinak není k zastavení, rychle se střídající anekdotické zážitky a stovky epizodních postav se na čtenáře sypou jako kulometná palba nebývalé intenzity, hraničící mnohdy s nesnesitelností. Romantický obraz země sopek a ság dostává zabrat.

Hlas ženy protřelé osmi desítkami let je tak silný, že je jí klasická škatulka feministky malá. Syrové, neučesané vyprávění vtáhne upřímností, drzostí i nevybíravým humorem. Jde o literární jízdu napříč žánry a styly, ale není to jednoduché ani prvoplánové čtení. Autor na vlnu zábavy jenom naláká a humor používá jako nástroj k nebývale přesnému vystižení lidského údělu. Stand-up bývá chvílemi k nevydržení, podobně jako život sám, ale v tom spočívá podstata obou.