Leží na zádech v nenaškrobeném povlečení, nepoznává strop ani stěny kolem. Ještě před chvílí byl ponořený do klidného, umělého spánku, ale teď jsou jeho neurony rozpálené doběla ve snaze vypořádat se se všemi informacemi najednou.

Kde to jsem? Proč mě všechno bolí? Kdy už to přestane?

Toby se rozhlíží, hledá okno s výhledem, nějaký záchytný bod. Jeho pohled ale stále sklouzává doprostřed postele. Tam by měly být jeho nohy a chodidla, avšak peřina, která Tobyho přikrývá, je rovná.

Toby má pocit, že blouzní – to se člověku občas stává, když se víc napije. Chce si protřít víčka, zvedá ruce k očím. Jenže od levého lokte dolů nic není. Podívá se napravo. To, co zbylo z druhé ruky, je omotané silnou vrstvou obvazů.

„Počkat! Kam se poděly moje nohy? A co jste to, sakra, udělali s mýma rukama?!“

Nad lůžkem se sklání žena v bílém.
„Jsem tak ráda, že ses probral! Nevěděli jsme, jestli to vyjde. Toby, jsme v nemocnici v St. John’s, v hlavním městě Newfoundlandu a Labradoru. Už je březen. Nedávno jsi měl dvacáté druhé narozeniny. Řeknu ti, že máš vážně co oslavovat!“

Ale Tobymu se vůbec nelíbí ani březen, ani jeho nové, ořezané tělo. Nevzpomíná si, že by s ním tyto změny kdokoli konzultoval. Poslední, na co si vzpomíná, byl večírek v Happy Valley-Goose Bay, víc než tisíc šest set kilometrů severně od jeho lůžka, které mu bude od této chvíle už navždy připadat zbytečně dlouhé.

* * *

Goose, jak se mu běžně říká, je městečko na poloostrově Labrador – v té části Kanady, která sahá současně na východ, k Atlantiku, i na sever, směrem k Arktidě. Dnes tady žije přes osm tisíc lidí. Goose vzniklo spojením dvou lokalit, Šťastného údolí a Husího zálivu. Ačkoli idylický název je zavádějící. Důvodem jeho existence byla totiž válka.

Noviny ve čtyřicátých letech psaly, že se v Labradorském moři objevují velitelské věže německých U-Bootů. Když se do války přidaly Spojené státy, bylo evidentní, že v této oblasti musí co nejrychleji vzniknout silná vojenská základna, která by bránila americký kontinent. Do Goose se kvůli její stavbě sjížděli muži z vesnic rozesetých po celé labradorské zemi. Pracovali na několik směn. Zásobáři spočítali, že muži za den spotřebovali od čtyř do pěti tisíc krabiček cigaret.

Dělníci dostávali jen zlomek toho, co vydělávali lidé pracující ve vnitrozemí, ale nestěžovali si. Nadávali na jediné – aby mohli odejít za prací na stavbě, museli opustit domovy. A to znamenalo pozabíjet psy.

V roce 1943 bylo Goose považováno za největší letiště na světě. Po válce se stalo důležitou křižovatkou, jíž procházejí letecké, pozemní i námořní trasy přes Labrador. V dobách míru tady cvičily jednotky NATO a celá vojenská oblast se měla stát záložní přistávací plochou pro raketoplány NASA.

Jenže Goose zůstalo záložním městem už napořád. Válka se mu vyhnula, nepřistál tu ani jeden raketoplán a oddíly NATO se stáhly v roce 2010. Dnes se do města jezdí pro satelitní telefony – chce-li člověk prozkoumat okolí, může si je zadarmo půjčit, což má usnadnit práci policii a pátracím týmům, kdyby se nějaký turista ztratil. Při dlouhé cestě napříč Labradorem můžeme do Goose zaskočit na klobásu z karibu nebo smažené tresčí jazýčky. Dřív to bylo jídlo pro chudé, dnes vybraná pochoutka v ceně třinácti dolarů za porci. […]

Ano, to je Labrador, Velká země. Místní říkají, že je tady slyšet, jak se hýbe svět.

Ale městečko s názvem Šťastné údolí a Husí záliv Tobymu Obedovi štěstí nepřineslo. Právě zde zemřel Toby pošestadvacáté. Stalo se to těsně před jeho dvacátými druhými narozeninami, osmnáct let po první smrti.

* * *

Když člověk bydlí v maličké velrybářské osadě daleko na Labradoru, je pro něj výprava do Goose velkou odměnou. Toby se tam vydal navštívit bratrance. Dlouho se neviděli, otevřeli lahvinku. Potom přišel kamarád:

„Co nového? No tak se napijeme.“

Napili se.

Zbytek dopoví sestřička.

„Policie tě našla ve sněhu až druhý den. Byli přesvědčení, že jsi mrtvý.“

Toby se dostal do Miller Center, nemocnice pro válečné veterány, kde chirurgové, fyzioterapeuti, psychologové a protetici vrací invalidy do života. Doktoři udržovali Tobyho dva měsíce v umělém spánku, aby ho dostali z těžkého podchlazení.

„Povedlo se, ale museli jsme ti něco amputovat,“ řekne u lůžka sestřička.

„Ženská, já nechápu, co mi to tu vykládáš. Vraťte mi moje nohy! A okamžitě mi vrať moji ruku!“

„Jsi dítě štěstěny, Toby. Je mi to opravdu líto.“

* * *

Od oné noci uplynulo čtvrt století. Na jaře 2018 je Tobymu Obedovi čtyřicet sedm a jeho zrcadlem je pět set Inuitů z Osady naděje.

Před příchodem Evropanů (tedy i portugalských pánů, čili lavradorů) v těchto oblastech žili domorodí obyvatelé, například Inuité či Innu. Navzájem si říkali Eskymáci: eskimo je ten, kdo jí syrové maso. Termín převzali bílí antropologové a archeologové, pro něž byli Eskymáci souhrnným, obecným pojmenováním pro všechny obyvatele Severu – od Labradoru přes kanadskou část Arktidy a Aljašku až po Kamčatku. V Evropě se to říká dodnes. Zato v Kanadě už tento výraz nepoužívají, protože je vnucený, diskriminační, urážlivý. Obyvatelé severních provincií jsou nazýváni tak, jak si sami přejí. V jejich jazyku, inuktitutštině, označuje Inuk člověka, lidskou bytost, a inuit lidské společenství. A právě tak vidí je i sebe samého Toby Obed – ne jako exponáty, nýbrž jako lidi. Táhne ho to k nim, neboť jsou současně jeho zrcadlem i dokladem totožnosti, podstatnějším než kanadský pas. […]

Zbožňuje, když mu říkají, jak vypadá, protože to znamená, že se nevzal jen tak odnikud. […]

„Protože to znamená, že oni existovali – a teď jsem tu po nich zůstal já.“

Nejdůležitější jsou pro Tobyho slova: „Toby, ty jsi celá máma.“

Když chce Toby vidět maminku, sahá si pravou rukou na tvář. Hladká, napnutá pleť bez pórů, bez sebemenší vrásky. Vysoké, silné lícní kosti. Nad nimi hluboko posazené, uzoučké oči, schované pod hustým, černým obočím. Tobyho vlasy jsou jako pepř a sůl. Černé a sněhobílé, nic mezi tím. Husté a nepoddajné, dlouhé až po drobnou, ostře řezanou bradu.

Měla stejně silné, drsné vlasy i maminka? Nebo stejné oči, malé a černé, až se téměř nedala rozlišit zornička od duhovky? Toby neví. „Nemám žádnou fotku. Nepamatuju si, jak vypadala. Takže ani nevím, odkud jsem a proč.“

* * *

Jméno Tobijahu znamená v hebrejštině „Hospodin je mým dobrem“. Jsou to slova útěchy pro někoho, kdo přišel o všechno a nemá už naději. Podle Starého zákona Tobiáš oslepne a znaven prosí Boha o smrt. Jenže Bůh s ním má jiné plány. Písmo svaté nás učí, že Tobiášovo nesmírné utrpení pro něj nebylo trestem, ale zkouškou z milosti. Milující Bůh nejprve sesílá na zem utrpení, ovšem za poslušnost a oddanost poté ve správný čas odměňuje. Jde o příběh poznání – rány osudu je třeba chápat jako znamení milosrdného Boha.

Prorocké jméno dala Tobymu jeho matka.

Měla celkem pět dětí a všem se doma žilo těžko. Rodiče se o ně nijak zvlášť nestarali. Pili. Emily a Sonny (neboli Synek) byli zhruba o deset let starší než ostatní děti. Právě oni se starali o prcky Saru, Eliase a Tobiase. Kde se v odlehlé velrybářské osadě vzala taková jména?

To místo se kdysi jmenovalo Arvertok, což v jazyku Inuitů znamená Místo velryb. Velryby se tady lovily v zimních měsících – Inuité tehdy žili v domech zahloubených do surové, nehostinné půdy, jen zčásti vyrůstajících nad povrch. Schovávali se v nich před ostrým větrem. Na jaře, kdy končila sezona velryb a tuleňů, se stěhovali do vnitrozemí. Brali si s sebou stany z tulení kůže a vydávali se lovit karibu kvůli masu. Shýbali se pro skromné plody, kterými tundra nikdy nepřekypovala, a připravovali se na přežití další zimy. Jejich životní rytmus narušili obyvatelé Starého světa, němečtí mennonité – misionáři s protestantskou etikou práce, pocházející z Moravy. Ke břehům Kanady přirazili s vidinou hromadění majetku a zaplnění prázdných míst v kostelních sborech. Lidem, kteří beze spěchu následovali koloběh přírody, nerozuměli. Ve jménu obchodu urputně toužili po dřině v obtížných podmínkách – Evropa byla lačná po přírodních, teploučkých kožešinách. Takový obchod dal vzniknout rodinným majetkům, kterým se dnes v Kanadě říká old money, „staré peníze“. Moravští osadníci byli nadšeni mělkými vodami plnými tuleňů a hustými lesy plnými lišek. V roce 1782 přejmenovali Místo velryb na německé Hoffenthal, Údolí naděje. Přivezli totéž, co si s sebou obvykle brali ti, kteří o sobě tvrdili, že objevují nová území – Boží slovo, náčiní, zbraně, zeleninu a nemoci. […] Cukrovka, kornatění tepen, rakovina – i to byly dary, které přivezli bílí osadníci. Labrador se z toho dodnes nevzpamatoval. […]

Mennonité dobývali tato území lesním rohem a pozounem. Věřili, že pokud z Haydna a Bacha učiní své spojence, Inuité se nadchnou barokními mšemi a otevřou své duše cizímu Bohu. Ostatně dodnes může člověk i v té sebemenší osadě narazit na dechovou kapelu, která v divoké kanadské tundře vyhrává Bachovy kantáty.

Misionáři se s radostí dělili o noty, ale tvrdili, že se jejich Bohu nelíbí, jak spolu místní lidé spí – bez svátosti manželské, vedle sebe, poblíž dětí. Jenže podle místních tradic představovali životní partner nebo partnerka právě to – druha, osobu, díky níž byl život snesitelnější, ba dokonce vůbec možný. Rodina byla jednotkou, která pomáhala přežít – a lidé se chtěli milovat s těmi, kteří se jim líbili, ne pouze s těmi, s nimiž spolupracovali na přežití. Někdy žilo pod jednou střechou více rodin, pro teplo a sex nebylo nutné chodit daleko.

Moravští misionáři připluli, aby místním zvěstovali, že žijí v hříchu a haní Boha, který ve výhni vedl svůj národ pouští. Obyvatelé těchto území nechápali, co znamená hřích, a poušť nikdy neviděli.

Dnes už jsou němečtí osadníci pryč – prohráli válku o kožešiny s obchodním impériem Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company, HBC) a opustili Velkou zemi. Zůstaly po nich kamenné náhrobky, pozůstatky dřevěných budov mennonických misionářů a zvyk dávat inuitským dětem biblická jména. Když pak tuto část světa ovládla britská monarchie, z Hoffenthalu se stalo Hopedale.

Zbytek se moc nezměnil. […] Je rok 1975 a malí Obedové stojí po lékařské prohlídce, bez rodičů a bez možnosti klást otázky, každý před jedněmi dveřmi, za nimiž zůstanou zavřeni na příštích pět let.

„Samozřejmě že nás rozdělili, moji sourozenci byli v jiné věkové kategorii. Nechápal jsem to. Ještě ráno jsem měl rodinu, a najednou jsem zůstal sám, přestože mi byly jen čtyři. Všecko, co vím o životě, jsem se naučil tam, v internátu pro nejmladší v North West River. Byly to povinné hodiny, o které jsem nestál. Aritmetika nebo gramatika byly nejmíň důležité, hlavní bylo co nejrychleji se naučit, kdo je váš přítel a komu se raději vyhnout. Kam a kterou cestou chodit a do kterých dveří rozhodně nikdy nenahlížet. Co se může říkat a o čem se nikdy nezmínit. Byl jsem předškolák, když jsem pochopil, že stejně jako nevědomky a automaticky dýchám, musím se neustále a podvědomě ujišťovat, že jsem v bezpečí. Neustále jsem zjišťoval, jestli mi nic nehrozí. V takových podmínkách zní člověku v hlavě celou dobu siréna.“

Toby Obed, Kanaďan z Labradoru, o sobě neříká, že je absolventem školy Yale, kterou v North West River provozuje charitativní organizace Grenfell.

Říká: „Jsem tím, kdo přežil. Zůstal jsem naživu.“

* * *

O tom, co se dělo ve škole, Toby vypráví, jako když povolí nějaká pružina, jako když se rychle vysune šuplík se složkami přecpanými policejními dokumenty. Mluví a mluví, klidně, systematicky, jako by referoval o tom, co se stalo někomu jinému. Neustává téměř dvě hodiny.

V předškolních a školních vzpomínkách Tobyho Obeda není příliš hodin kaligrafie, stavění lodí nebo snad povinných prací v kravíně. Zato se opakují následující klíčová slova:

hvízd, písk, prásk (tak švihal bič);

jazyk, přízvuk, bití (za mluvení v inuktitutštině dostávaly děti výprask);

komora, tma, hlad (triáda, která bez výjimky zpacifikuje každé dítě).

Od Tobyho se dozvídám, že počůrat se strachem není žádná metafora. V jeho vzpomínkách výrazně vystupuje jedna žena – učitelka, Miss Devil, slečna Satan. „Přikazovala nám dívat se,“ říká Toby. „Nechtěl jsem se dívat, ale žádné dítě nesmělo odvrátit tvář.“

Svá školní léta Toby shrnuje následovně: „Dospělí venku to věděli. Nic s tím neudělali.“

Joanna Gierak-Onoszko: 27 śmierci Toby’ego Obeda. Dowody na Istnienie, Warszawa, 2019, 340 s. Ukázku přeložil Tadeáš Dohňanský.