Úhoř odpradávna vzbuzuje úctu, odpor i zvědavost. Obdivovali ho staří Římané, fascinoval Aristotela, děsil mladého Sigmunda Freuda. Uhranul i Patrika Svenssona, švédského novináře, který se jednou po napsání vánočního zamyšlení na téma úhořího mystéria rozhodl tomuto jedinečnému tvoru věnovat celou knihu. Pojmenoval ji Ålevangeliet (Úhoří evangelium, 2019).

Naučné pojednání o Anguilla anguilla, zástupci paprskoploutvých ryb z čeledi úhořovitých, nezní jako typický bestseller. Přesto Svenssonův text zaznamenal mezinárodní ohlas a patří mezi nejúspěšnější švédské debuty. V roce 2019 za něj Svensson získal Augustovu cenu za literaturu faktu a kniha vyšla ve více než 30 světových jazycích. Pro české čtenáře ji přeložil Martin Severýn a v loňském roce vyšla pod názvem Tajný život úhořů.

Obyvatelé vzdáleného mikronéského ostrova Pohnpei úhoře dodnes uctívají jako posvátná stvoření, vypravují o nich legendy a považují je za předky lidí. Neloví je. Věří totiž, že vlnící se úhoří těla probouzejí říční proud.

Vlnění vody v řece připomíná také Svenssonův spletitý text. Spisovatel svou pozornost dělí mezi úhoře samotné, proslulé osobnosti dějin úhořího bádání i zcela obyčejné lidi, kteří v dobách jeho dětství trávili večery u řeky, aby si zajistili živobytí. Lov úhořů představoval jakýsi rituál, utužující jejich sounáležitost. K těmto nadšencům patřil i autorův otec, skånský dělník, jehož kůže čpěla asfaltem. Patrika s ním odmalička spojovalo právě líčení na úhoře a zamlklé čekání ve skrytu šumící vrby.

Vzpomínky na otce, který úhoře miloval, ctil a věřil, že se v nich skrývá víc než jen svíjející se maso, utvářejí spodní vypravěčský proud, který meandruje autorovým dětstvím a přináší k hlavní vypravěčské linii přemítavý komentář. Ta unáší čtenáře na dobrodružnou vědeckou expedici, začínající v Sargasovém moři, v místě úhořího početí i zániku. Tato oblast, částečně se překrývající s bermudským trojúhelníkem, je výchozím, zdánlivě pevným bodem napínavé výpravy za odkrýváním úhořího tajemství. Čtenář však záhy pochopí, že v případě úhoře se člověk neustále pohybuje v nevyzpytatelných vodách, odkázán více na víru než na vědecká fakta. Jisté není vůbec nic, dokonce ani samotné území úhořího stvoření.

Autor popisuje neuvěřitelnou pouť křehkých lephtocephalů, připomínajících vrbové lístky, které mocný Golfský proud unáší k břehům Evropy. Nepatrná stvoření se v brakických vodách proměňují v průhledná háďata. Takzvaní sklovití úhoři se pouštějí dále proti proudu do vnitrozemí, aby nalezli nový, sladkovodní domov, dokud je neslyšný hlas nezavolá zpět do tajemných hlubin Atlantiku. I autor se mezitím vydává na objevitelskou plavbu, míří nazpět do krajiny dětství, k otci a k sobě samému.

Svenssonův román byl sice oceněn jako literatura faktu, žánrová očekávání však výrazně překračuje. Podobně jako například v Knize o moři norského spisovatele Mortena A. Strøksnese třímáme v rukou mnohovrstevnatý, těžko zařaditelný text, vystavěný na důkladně prostudovaném, obsáhlém materiálu z rozmanitých oblastí lidského poznání. Na rozdíl od Strøksnesova díla, které by bylo možné popsat jako rozsáhlou, divoce se vlnící lyrickou esej o věčném a nerovném vztahu člověka a chladně lhostejného moře, má Tajný život úhořů zcela zřetelnou kompozici s jasným rytmem. Pro teoreticky zaměřené kapitoly je příznačné živé, svižné tempo vyprávění a dynamický jazyk. Spisovatel vynáší na světlo málo známé, avšak nečekaně napínavé a svým způsobem i úsměvné příběhy z dějin úhořího výzkumu, příběhy plné tápání, přešlapů a zklamání slavných vědců, filozofů i umělců světového renomé. Čtenář se například dozvídá, že i Aristotelés se přes pečlivá pozorování nechal úhořem ošálit a uvěřil, že se „kluzký tajuplný zázrak“ rodí z bláta. V jiné kapitole nechává spisovatel nahlédnout do deníku mladého frustrovaného Sigmunda Freuda, který po měsíci marného hledání úhořích testes ztratil trpělivost, překřtil úhoře na „las bestias“, odvrátil se od čistě exaktních věd a napříště svůj zájem zaměřil na zkoumání lidského nitra. Zároveň autor vyzdvihuje nevyčerpatelné úsilí a trpělivé zanícení výjimečných, pro obyčejného čtenáře zcela anonymních jedinců, jakým byl například Ernst J. Schmidt, který hledání úhořího trdliště zasvětil celý svůj život.

V autobiografických částech knihy jako by tok textu zpomalil. Svensson se obrací k vlastním zkušenostem, nabytým díky otci rybáři. Ani otec po celý život nepřestával vyhledávat podivuhodnou úhoří přítomnost, také jeho podněcoval úhoř ke zkoušení stále nových a prapodivnějších technik lovu. I pro něj zůstával nevyřešitelnou záhadou, která „jako by […] vyplňovala jakousi prázdnotu“. Souběžně s rozkrýváním palčivých vědeckých otázek narůstá i autorovo pochopení pro málomluvného otce. Nejen úhoří život je totiž opředen tajemstvím.

Zatímco páteř Strøksnesovy Knihy o moři utvářejí epizody z lovu žraloka grónského, které ukotvují těkající úvahy na téma vzniku světa, oceánografie, výtvarného umění, literatury i stavu naší planety do pevnější formy reportáže, působí Tajný život úhořů více jako jasně uspořádaná sbírka textů. Kniha je sestavena ze samostatných pojednání, deníkových záznamů, informací z naučných knih, posbíraných vyprávění a vlastních vzpomínek, propojených motivem úhoře a utříděných do kompaktního tvaru. Akcentuje navíc alarmující situaci úhořích stavů, která je odrazem fatálních změn v ekosystému naší planety, a v kontextu současné enviromentální katastrofy působí jako tíživá připomínka tenké hranice mezi existencí a zánikem, smrtí, s níž se spisovatel samotným aktem psaní snaží v několika rovinách vyrovnat. Právě to jsou důvody, proč by měl čtenář po Svenssonově evangeliu o úhořích a lidech sáhnout. Tajný život úhořů totiž přináší neutěšenou zprávu především o nás samotných. Kdo jsme? Kdo jsou naši nejbližší? Kolik toho vlastně víme o světě? A uvědomujeme si, kam společně míříme?