První věc, která čtenáře na sbírce Noční četba Ewalda Murrera (*1964) patrně zaujme, je její úctyhodná tloušťka, což je o to pozoruhodnější, že nedlouho po ní vyšla v témže nakladatelství Murrerovi sbírka další (Tajný sběrač levandule) a chystá se ještě další kniha, Čtení z ohně, zamýšlená jako pokračování Noční četby. A čtenáři osmého čísla letošního Tvaru z rozhovoru s autorem vědí, že to není zdaleka poslední autorův právě vznikající literární projekt. Vedle toho při krátkém pohledu do minulosti vidíme v roce 2018 sbírku Tma se mě dotýkala a nové vydání Zápisníku pana Pinkeho v nakladatelství Paper Jam. Tyto dva „výstřely“ jako by předznamenávaly právě Noční četbu.

Jak v nakladatelské anotaci, tak v „posudku“ Magnesie Litery se o Noční četbě mluví jako o souboru sta epických básní (textů). Tutéž informaci přebírá i jinak skvělé prezentační video nominovaných, aby hned poté zazněla recitace vybraného textu, u nějž se divák po právu zarazí, jelikož avizovanou epičnost nenalezne. Je to samozřejmě dáno i formátem: těžko by se do půlminutového videa vměstnávaly některé Murrerovy několikastránkové příběhy. Ovšem poukazuje to i na fakt, že zdaleka ne všechny texty z Noční četby by označení „básnické fantastické povídky“ (jak o nich mluví anotace, posudek i video) splňovaly: především v závěrečném ze čtyř oddílů sbírky se čtenář setká s texty, které lze naopak označovat jako lyrické a které upomínají spíše na poetiku sbírky Tma se mě dotýkala. Převažující epické fantastické texty (byť i z fantastičnosti tu jsou výjimky, srov. např. texty Kazatel, Nikotinista v kavárně plné dívek a další) pak navazují zase na poetiku oblíbeného Zápisníku pana Pinkeho. Je ale pravda, že právě epičnem a fantastičnem ve verši se Murrer na současné básnické scéně nejvíce vyjímá.

Rozšiřování světa jednotlivostmi
Jaký je smysl těch textů Noční četby, které bychom mohli odlehčeně nazvat „fantasy poezií“? (V této souvislosti zdůrazňuji, že mezi různými bytostmi jako koboldi, andělé či obři se ve sbírce objevují i dnes populární nemrtví, konkrétně v textu Veliká zima na s. 252.) Čtenáře by mohlo nejprve napadnout, že jde o „únik“ z tohoto, tj. „našeho“, nefikčního světa: „Grandiózní parník odváží mě pryč od břehů. / Jsem na útěku, na všechno tam, kde býval jsem doma, chci zapomenout.“ „Náš parník tím směrem na můj pokyn míří, / vplouváme do měsíčních vod, do jiného světa. / Do říše lunatických snů, / v jejíchž vodách chci se plavit věčně, / snít tam a z výšin dívat se dolů na básníky. / A naslouchat veršům, které vzhůru posílají…“ (báseň O cestě pryč, s. 141 a 143) Též by jej mohlo napadnout, že by mohlo jít o únik do světa svým způsobem idylického, kde si básník snadno poradí s kdejakou nesnází: „‚Kdo má člun, pluje na něm. / A my si člun vybásníme.‘ / Tak za chvilku na vodě houpal se člun / pěkně veršovaný, / jambická pramice pevné konstrukce, / a my v něm řeku překonali.“ (Bili jsme se mužně, ale marně, s. 92) Pravda je nicméně taková, že o žádnou idylu se v Murrerových textech mnohdy nejedná – např. v básni Pokusy se zvířaty sám lyrický subjekt provádí přímo mengeleovské experimenty, texty ze začátku druhého oddílu sbírky budou zase až šokovat mírou misogynie či mužského šovinismu: „A především, nevoď svou dívku na trh, / pokud jsi předtím na její stravu řádně nedohlédl, / bylo by kruté, nechat ji tam stát hladovou, / až budeš její cenu vyvolávat…“ (Bezohledné zhasínání svíce, s. 114)

Zdá se, že Murrer „tento“ náš svět neodmítá, naopak, přijímá jej plně, i s jeho odvrácenými stránkami, a vychází z něj. Smysl fantaskního snění vidím jinde: tento svět není k zamítnutí, ba naopak ve střetu protikladů je krásný (můžeme pozorovat, že básnění o světě je rámováno dvěma základními protipóly: ve sbírce najdeme jak báseň Úvaha o stvoření, tak báseň Sen o posledním soudu). A literatura nám může pomoci tuto krásu zintenzivnit a všechna fantasknost pak udělat náš svět ještě pestřejším. Ewald Murrer vymýšlí zcela nové děje a věci, přidává do našeho současného světa jednotlivosti a tím rozšiřuje jeho hranice. Originální je ovšem v tom, že nevytváří nějaký vlastní fantasy svět, nýbrž proměňuje ten každodenní a známý, vždy z nějakého konkrétního stanoviště v něm, vždy z nějakého úhlu pohledu. Charakteristickým příkladem rozšiřování světa je např. báseň O mnohosti světů obývaných (s. 165–171), ve které Murrer vymýšlí nové obyvatele planet Sluneční soustavy: „Ale Smrtonošané v té pustině žijí s lehkostí, / jsou červení, ošlehaní a zlí. / Ti by se s námi silně rvali / a jménu své planety čest jistě by dělali“ (s. 168). Věc ovšem nahlíží už ze stanoviště člověka éry moderní vědy a našeho současného poznání o jednotlivých planetách: „Další je Kralomoc neb Jupiterus, obrovská koule, / byť proti Slunci menší. / Tahle planeta spolkla by 1414 našich Zemí. / Ale je to koule málo hmotná, jest plynatá.“ (s. 168) Mimochodem, vybásněný svět tu má i svoji odvrácenou stranu, a to když básník přemýšlí o tom, jak bychom si ve válce s obyvateli jiných planet vedli my, pozemšťané.

Charakterizovat, jak Murrer rozšiřuje náš svět, znamená charakterizovat jeho poetiku. Ta se ovšem na tolika stranách projevuje velmi rozmanitými způsoby (to je ostatně jedna z hlavních předností Murrerovy sbírky: přestože si některé texty jsou podobné, autorovi se ve většině případů stále daří být nový a originální). Vyjmenovat a charakterizovat všechny tyto způsoby by byla práce přinejmenším na dlouhou studii, zaměřím se proto alespoň na ten, který považuji za konstitutivní, a tím je navození pocitu dávnosti. Murrerovy texty mají působit, jako by byly napsány ve vzdálené minulosti, třebaže mluví o současnosti.

Poetika dávnosti
Murrerovy texty na čtenáře dýchají dojmem dávnosti, přestože nezapírají výchozí hledisko dnešního člověka, ba dokonce odkazují ke konkrétním současným událostem (v básni Veliké dílo lze vyčíst aluzi na požár katedrály Notre Dame, v básni Návrat z pouště zase na nový výskyt pouští v České republice). Pocit dávnosti se výrazně zakládá již na jazykové úrovni – Murrer evokuje starobylost zejména slovosledem, např.: „Ve starých hrobkách a v dutinách starých rovů / totiž žijí troglobionti jacísi, / macaráti, ve které se mrtví proměnili.“ (Život na hřbitově, s. 24) „Nezbývalo, než aby ji přímo na své hlavě nožem podřezal, / přičemž mnohá nečekaně hluboká kousnutí od ní utržil.“ (Lovci veverek, s. 32) Murrer používá archaické podoby slov: „bylať“, „neb“, „jest“ apod.; často jsou zmiňovány postavy z dob dávno minulých: František z Assisi, Nicolas Flamel a další. Připomínají se staré rituály jako upuštění kapesníčku dívkou, aby jí jej mohl muž podat (Nábřeží v dešti). Tajemný nádech některých básní (např. Stráž u mrtvé princezny, Živá moudrost) vyvolává ve čtenáři podobný dojem jako např. renesanční rozprávky o Faustovi. Francouzsky mluvící obr v básni Vladykovy starosti s topinambury evokuje další vyprávění z téže epochy, totiž Gargantuu a Pantagruela. Příznačné je např., že v básni Hořčice z Bautzenu se vypravěč opírá přímo o starého knižního průvodce Karla Baedekera a nikoliv o „bedekr“, jak bychom přeneseně řekli dnes. Dávnost, či dokonce pradávnost, se nakonec někdy zračí i v jistém archaicky fatalistickém způsobu vnímání dějů, např. milostného vztahu: „‚Jsi hloupá a krutá, ale jsi krásná. / Kéž bys umřela. / Kdybys nežila, já bych byl svobodný, / už nemusel bych za tebou chodit.‘“ (Jak chodil jsem za hloupou a zlou kráskou, s. 133)

A přece skrze tento háv na čtenáře vykoukne současný či alespoň současnější svět: ať už třeba v podobě literárního čtení (Nábřeží v dešti), či revolveru (Nechoď do noční zahrady bez fakule!), nebo magistrátního úředníka, který však provádí také staré slovanské rituály (V manželství pohanském). Současný svět je díky „dávnověkému“ odstupu hodnocen s jistou dávkou naivismu, ale i ironie: v básni Bludné balvany nalézá vypravěč historická umělecká díla v puklých kamenech – například Rembrandtův autoportrét. Chce-li ovšem nalézt moderní výjevy, je mu doporučeno, aby je hledal v bludných balvanech.

Ironie a komika jsou ostatně Murrerovou silnou stránkou: báseň Je těžké být synem velikého člověka ironizuje nesnáze dětí významných osobností – které platí obzvláště i pro Murrera samotného – tím, že velikost coby společenský či historický význam převádí na velikost fyzickou. Ironickým vyjádřením k dnešní stále vyšší specializace je například postava profesorky ručních prací v básni Pokusy se zvířaty.

Náhlé zestárnutí
Zmíněné charakteristiky ale neplatí pro čtvrtý oddíl: texty se zkracují a připomínají záznamy z básnického deníku (za povšimnutí stojí už názvy některých básní z tohoto oddílu: Píši na papír slova, Cestou domů, Na řeku padá mlha a zvláště pak za sebou jdoucí Nastala noc, Nemohu spát, Neklid časných rán). Z tajemna se stává spíše temno, básník (mnohdy stylizovaný jako poutník) jako by se z přepestrého labyrintu světa vrátil do srdce. Místo ráje zde však nalézá pochybnosti a skepsi a ve čtenáři to náhle zanechává tíživý dojem. Jako by mladý vypravěč náhle zestárnul a stal se básníkem meditujícím na konci své pouti o životě a o Bohu: „Ach, strašný, zlý bože, / tolik jsi nám ublížil. / Náš život kniha je, v níž nikdy sis nečetl…“ (Je dopoledne, s. 300) I vztah k dávnému získává jednu novou barvu: „Bolest mě uchopila naprosto a úplně, / a přivedla s sebou smutek. / Smutek dávný a hluboký, / primitivní pravěký smutek.“ (Zima, ve které ztrácejí se všechna laskavá slova, s. 265) Ale ve skeptických tónech se setkáme i s pozoruhodnou metaforikou: „V náruči insomnie vzpomínám na poslední spánek / před věčným probuzením. / Noc je ve mně zasuta jako pravda. / Bdím, jako bych si brousil dýku.“ (Nemohu spát, s. 295)

Skeptické je nakonec i Murrerovo rozloučení se čtenářem v básni O psaní slov do básní: „Na stolech vrší se stohy básní. / Co znamenají všechna jejich slova? / Ta slova neznamenají nic, / jen práci pro pacholky v palírnách knih.“ (s. 317) Pro čtenáře – třebas nedůvěřivé a pochybující –, kteří stojí o nové zkušenosti a nové představy, však Murrerova slova neznamenají pouhé nic, ale přeci jenom něco víc. Alespoň za sebe to tvrdím, protože neznám dalšího současného českého básníka, který by podobné zkušenosti a představy nabízel, třebaže sám Murrer nějakou zásadní proměnou poetiky nepřekvapil. Nominace na Literu je však v jeho případě každopádně naprosto na místě.