Překlady polských knih pro děti jsou v Česku bestsellery, ale vyhrávají také prestižní mezinárodní soutěže. Ilustrace pro děti v Polsku zažívá jedno z nejlepších období. O její tradici, současnosti a své vlastní tvorbě hovoří ilustrátor Piotr Socha, autor knih Včely a Stromy, vydaných nedávno v Nakladatelství Slovart. Autor měl být hostem zrušeného veletrhu Svět knihy 2020.

iLiteratura: Včelaříte?
Piotr Socha: Nejsem odborník na včelařství, jsem jen syn včelaře a autor dětské knížky o životě včel, takže moje znalosti jsou omezené. Můj otec měl spolu s matkou včelařství na venkově, u babičky na statku. Občas jsem jim pomáhal, ale měl jsem včely dlouho spojené jen s medem a s bolestivým bodnutím. Dnes už vím, že med je jen sladký bonus k něčemu mnohem důležitějšímu. Včely a jiný hmyz opylují květiny, z nichž vzniká většina ovoce a zeleniny, které jíme. Činnost tohoto nenápadného hmyzu je velice užitečná. A o tom je moje kniha Včely. Kdysi někdo řekl, že kdyby včely zmizely ze zemského povrchu, pak by během pár let vyhynuli lidé i zvířata, protože bychom neměli co jíst. Proto musíme o tento křehký hmyz dobře pečovat. V moderním zemědělství, zaměřeném na výrobu co největšího množství potravin, se bohužel používá hodně insekticidů, které včelám škodí a zabíjejí je. Už několik let můžeme na mnoha místech na světě pozorovat masový úhyn včel. Bez včel nebude zemědělství, ale současné zemědělství zároveň včelám škodí. To je takový paradox. Včely na světě žily dlouho předtím, než se objevili lidé, nejméně před 100 miliony lety. Žily už v dobách dinosaurů. Naše civilizace včelám škodí, i když v jejím vývoji hrály velmi důležitou roli.

iLiteratura: Co je pro vás na včelách tak fascinující, že jste jim věnoval několik let svého života?
Piotr Socha: Včely jsou vzrušující, tajemné, důležité a nesmírně užitečné. Jejich práce má hodnotu desítek a stovek miliard dolarů ročně. Bez nich by náš osud na Zemi byl neslavný. Bez nich by nebyly hrušky, jablka, jahody, pomeranče, citrony, broskve, káva, víno, rajčata, mrkev, okurky, papriky a mnoho dalšího ovoce a zeleniny, bez kterých si dnes neumíme život vůbec představit. Nebyly by ani naše džíny a trička, protože včely opylují i bavlnu. Opylují také u krav oblíbený jetel a vojtěšku, takže nepřímo produkují i krmivo pro krávy, které nám poskytují mléko a sýry. Ne náhodou římský básník Vergilius přirovnával včely k mytickým obrům Kyklopům, kteří vykovali blesky pro Dia. Staří Egypťané zase faraona nazývali včelím králem a Napoleon si je vybral jako symbol svého císařství. Včely byly vášní mého otce a důležitou součástí jeho života. Kdyby nebylo mých rodičů, nikdy by tato kniha nevznikla. Sledoval jsem rodiče při sbírání medu. Je to velmi těžká fyzická práce. Velice si jich vážím a chtěl jsem jim touto knihou udělat radost, věnoval jsem ji právě rodičům. Samozřejmě jsem také chtěl napsat zajímavou knihu a vydělat na ní hodně peněz. Práce na té knize mi trvala skoro dva roky, pracoval jsem pilně jako včelička. Tedy skoro, protože včely z přepracování umírají a mně se zatím daří dobře.

iLiteratura: Ve vašich knihách kromě skvělých informací najdeme také texty Wojciecha Grajkowského. Jak vypadá vaše spolupráce?
Piotr Socha: Nápad napsat knihu o včelách nebyl můj. Spolu s vydavatelstvím Dwie Siostry jsme chtěli vydat nějakou knihu. Poslal jsem jim ilustraci, která představovala stránku botanického atlasu o mnou vymyšleném hmyzu. Styl mé ilustrace se vydavatelství zalíbil. Ale řekli, že nevydají knihu o neexistujícím hmyzu jen proto, že je hezká. Zmínil jsem se jim o tom, že můj otec je včelař. „Tak udělej knihu o včelách.“ Ten nápad se mi hned zalíbil. Začal jsem číst a shromažďovat informace, zajímavosti, vymýšlel jsem témata, ke kterým by se hodila zajímavá ilustrace. Nejdřív jsem chtěl text napsat sám, ale rychle jsem došel k závěru, že to někdo jiný udělá lépe. Vydavatelství navrhlo, aby texty napsal biolog a autor školních učebnic Wojtek Grajkowski. Napsal jich několik na zkoušku a mně se zalíbily. Využíval moje materiály, doplnil své a především ověřil pravdivost informací shromážděných z jiných zdrojů. Jako vědec vyřadil třeba i velmi zajímavé informace, pokud k nim nenašel věrohodný zdroj. Mimo jiné tak z knihy vypadla zajímavost o archeolozích, kteří ve starověkých řeckých a egyptských hrobkách starých tři nebo čtyři tisíce let našli hliněné nádoby s medem, který navzdory takovému stáří byl ještě jedlý.

Důležitost tradice
iLiteratura: Na veletrhu Svět knihy měla být představena také výstava Kapitáni polské ilustrace, kde jsou zastoupena díla klasiků jako Józef Wilkoń nebo Bohdan Butenko. Kdo vás osobně nejvíce ovlivnil?
Piotr Socha: Jedním z mých vzorů byl Bohdan Butenko, který před několika měsíci zemřel. Na jeho knihách jsem vyrostl. Obdivoval jsem jeho smysl pro humor a úsporný styl. Jediným tahem dokázal vyjádřit tak mnoho! Zemřel v 88 letech a tvořil až do konce. Na knižním veletrhu jsem nikdy neměl odvahu k němu přijít, protože jsem nevěděl, co bych mu mohl říct kromě toho, že bych vzdal poctu tomu, co dělal. Byl duchem mladší, odvážnější a avantgardnější, než já kdy budu. V tom, co dělal, nebyl nikomu podobný, a to dokážou jen ti největší. Józefa Wilkoně, skvělého ilustrátora a absolutního klasika polské ilustrace, obdivuji asi nejvíc, a to ne pro jeho znamenité ilustrace, ale pro sochy, které dělal pomocí řetězové pily a sekery. Pan Józef je velký umělec a navzdory svému věku 90 let neobyčejně mladý. Umění vám umožní zachovat si mládí bez ohledu na věk. Je to pro mě velké vyznamenání a čest, že v tom nádherném katalogu k výstavě jsou i moje obrázky vedle prací mnoha skvělých umělců.

iLiteratura: Vy jste studoval v ateliéru legendárního profesora Janusze Stanného. Jaká je tradice polské ilustrace?
Piotr Socha: Velmi si vážím starých i moderních mistrů ilustrace. Profesor Stanny byl jedním z nich. Znamenitý polský ilustrátor Jan Marcin Szancer o sobě říkal, že byl žákem Jana Matejky (žil v letech 1838–1893, pozn. P. S.), asi nejslavnějšího polského malíře, autora mimo jiné slavného obrazu Bitva u Grunwaldu. Nebyl jím ale přímo. Studoval u Matejkova žáka Józefa Mehoffera. A Janusz Stanny byl zase Szancerovým žákem. Proto i já o sobě říkám, že jsem byl Matejkovým žákem, protože jsem byl žákem Stanného, který byl žákem Szancera, který byl žákem Mehoffera, který byl žákem Matejky. Jen tak mimochodem, Matejko byl po otci Čech. František Xaver Matějka se totiž narodil v Hradci Králové.

iLiteratura: Takže důležitá je také kontinuita v předávání zkušeností a znalostí.
Piotr Socha: Někteří mladí polští ilustrátoři dnes tvůrčím způsobem přepracovávají styl starých mistrů, polských ilustrátorů, kteří dosáhli největších úspěchů v šedesátých letech minulého století. Mám moc rád knihy profesora Stanného z té doby. To, že je dnes následují mladí, nejlépe svědčí o tom, jak mimořádné věci před mnoha lety dělali, jak jsou stále moderní a avantgardní. A přitom měli k dispozici jen jednoduché nástroje: tužky, pera, pastelky, štětce a barvy, nůžky. Tvořili ještě v době „předpočítačové“. Protože neměli k dispozici tak technicky vyspělé a dokonalé nástroje jako my dnes, paradoxně používali kreativněji svou představivost. Práce Henriho Matisse, které na sklonku svého života vystřihoval z barevného papíru, jsou z mého pohledu dodnes velmi moderní, odvážné a avantgardní. Sleduji práce jiných umělců a sbírám dětské knihy jiných autorů, obdivuji jejich styl. Čím více se to, co dělají, liší od mých prací, tím raději si je prohlížím. Je to důležitá součást mé práce. Inspirujeme se navzájem a není na tom nic špatného.

Ilustrátorská velmoc
iLiteratura: Polské knihy pro děti jsou v Česku – a nejen tam, ale také na celém světě – bestsellery. Jak si ten úspěch vysvětlujete? Objevila se vedle polské školy reportáže také svébytná škola polské ilustrace?
Piotr Socha: Celá léta jsem měl nejraději knihy francouzských ilustrátorů. Francie je v této oblasti velmi silná. Ale posledních asi deset let si kupuji zejména dětské knihy vydané v Polsku, knihy polských autorů nebo polská vydání knih zahraničních autorů. Posledních pět deset let je pro polské dětské knihy skvělé období. Po smutných devadesátých letech a prvních letech nového století zažíváme v této oblasti skutečnou renesanci. Vznikla nová vydavatelství, která vedou většinou ženy. Jsou schopné, odvážné a skvěle se orientují ve světových trendech a publikační módě. Vydavatelství Dwie Siostry, s nímž spolupracuji, bylo na nejdůležitějším veletrhu dětských knih v Bologni oceněno jako nejlepší vydavatel dětských knih v Evropě za rok 2018. V rámci tohoto obrovského trhu je to velké ocenění. Je fajn být v dnešní době dítětem, je na výběr tolik krásných knížek, skvěle vydaných. Negativní stránkou takové úrody ale je, že nevíte, co si vybrat. Kdybychom si i v jiných oblastech vedli tak dobře jako polští ilustrátoři a vydavatelé knih, byli bychom světovou velmocí. I když jsem studoval u profesora Stanného, léta jsem se ilustrováním knih nezabýval. Dělal jsem hlavně ilustrace do časopisů. Nikdy jsem se netajil tím, že mě k návratu k ilustrování knih přesvědčil úspěch knihy Mapy Aleksandry a Daniela Mizielińských. Na světě se prodaly asi tři miliony exemplářů této skvělé knihy. Trochu jsem jim začal závidět úspěch a uvěřil jsem tomu, že to stojí za pokus.

iLiteratura: Zmínil jste „strašná devadesátá léta“, jaká byla situace na knižním trhu? Česko zaplavily levné knihy se špatnými ilustracemi…
Piotr Socha: V Polsku to bylo podobné. Devadesátá léta nebyla pro tento obor nejlepším obdobím. Knih se vydávalo hodně, ale úroveň redakce se přizpůsobila knihám ze západní Evropy. Bylo to období, kdy jsme hltali západní kulturu v přesvědčení, že je lepší a zajímavější než naše. Na trhu dětských knih vládly knihy „disneyovského“ typu. Zdá se mi, že přelom nastal po našem vstupu do Evropské unie. Objevilo se mnoho malých, ale velmi ambiciózních a zajímavých vydavatelství, která vycítila, že u nás existuje poptávka po jiných knihách. Jedním z těchto vydavatelství bylo právě vydavatelství Dwie Siostry.

Na počátku byli Rumcajs s Hrabalem
iLiteratura: Netajíte se tím, že máte rád českou kulturu a literaturu. Odkud se tato láska bere?
Piotr Socha: To je dlouhý příběh. Jako dítě jsem se díval na české animované filmy pro děti: Krteček, Rumcajs, Maková panenka, Pat a Mat a další. Krtečka vymyslel Zdeněk Miler v roce 1957, ale přitom vůbec nestárne. Později jsem se díval na české seriály a televizní filmy. Dobrý voják Švejk, jedinečně originální western Limonádový Joe a mnoho dalších. Cítil jsem, že český smysl pro humor je unikátní a mně velmi blízký. Mnohým Polákům se český jazyk zdá zábavný, rád ho poslouchám. A Češi prý vnímají náš jazyk podobně. Když jsem byl na gymnáziu, zamiloval jsem si prózu Bohumila Hrabala a Oty Pavla. Dokonce v žertu říkám, že moje děti Maria a Jan jsou na světě díky české literatuře, protože svoji budoucí ženu Marii jsem poznal na výstavě svých studentských ilustrací k Hrabalovým Postřižinám. S těmito ilustracemi jsem potom s kamarádkou Grażynou Lange, která ilustrovala Ostře sledované vlaky, jel do Prahy, abychom se setkali s Bohumilem Hrabalem a ukázali mu naše práce. V hospodě U Zlatého tygra jsme šli ke stolu, u kterého seděl se svými přáteli, a v jakémsi divném polsko-ruském jazyce jsem se mu pokusil představit účel naší návštěvy. Choval se k nám jako k obtížnému hmyzu. Řekl jen „Solidarita“, „Lech Wałęsa“ a když viděl, že se nám nechce odejít, nakonec nám podal ruku, nechal nás vzdát mu čest, a tím celá schůzka skončila. Zpočátku jsme byli smutní, že neměl zájem prohlédnout si naše nádherné ilustrace, že neskákal radostí, že jsme za ním přijeli z takové dálky, že s ním nepohnulo naše odhodlání. Rychle jsme ale došli k závěru, že naše cesta byla úspěšná a velmi „hrabalovská“. Uznal jsem, že kdyby nás už tehdy dost starý Hrabal rád viděl, nebyl by to jeho styl. Že to zkrátka tak muselo být a hotovo. Tak či tak, podal jsem ruku Hrabalovi, který mi tehdy U Tygra vzhledem připomínal papeže Jana Pavla II. Samozřejmě mám moc rád filmy Jiřího Menzela, rané i pozdější filmy Miloše Formana, sochy Davida Černého a rovněž současné české filmy. Miluji přístup Čechů k realitě, jejich pragmatismus. No a samozřejmě české pivo. Poláci si Čechy zamilovali ještě víc díky knihám Mariusze Szczygieła: už třeba jeho geniální reportáž o historii obuvnické firmy Baťa!

iLiteratura: Češi jsou v Polsku obecně oblíbeným národem a někdy nás to až překvapuje. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Piotr Socha: Vynikající pivo, jistý odstup a jedinečný smysl pro humor, jiný než náš. I bez znalosti češtiny jsme schopni se dorozumět v polštině. Češi, to jsou takoví skoro Poláci. Možná by se nám hodilo trochu českého pragmatismu. Vzpomínám si na takový fragment knihy Obłęd 44 (o Varšavském povstání v roce 1944 – pozn. překl.) polského historika Piotra Zychowicze, ve kterém porovnává naše (polské a české) válečné a poválečné události. Zychowicz kritizuje vůdce povstání, kteří zároveň se zahájením povstání lehkomyslně poslali na jistou a nesmyslnou smrt tisíce neozbrojených mladých lidí, paradoxně přispěli ke smrti téměř 200 tisíc obyvatel, zničení města, jeho kultury, majetku mnoha generací. Důsledky tohoto rozhodnutí pociťujeme dodnes. Srovnává Poláky s Čechy, kteří dovedli Prahu a její obyvatele zachránit bez tak velkých ztrát. A k osvobození od sovětské okupace došlo stejně jako v Polsku v roce 1989. Toto srovnání českého pragmatismu a polského romantismu je důvod k zamyšlení.