Blíže neurčená budoucnost. Planeta je zdevastovaná vleklou válkou proti Mašinérii – oživlému společenství strojů. Lidé s jakýmikoliv implantáty, kdysi běžnou součástí života, jsou opovrhováni, případně lynčováni. Přesně to poslední se stane i Rustovi, hrobařovi v malé vesničce jak vystřižené ze spaghetti westernů. Jenže Rust nemá jen jednoduchý implantát. Rust je jeden z mála kompletně vylepšených vojáků, kteří podle oficiální verze před lety nakopali Mašinérii její obvodový zadek. Škoda, že nemá dost energie, aby udělal cokoliv jiného, než se jen bavil trapným pokusem svých nedávných známých o profesionální popravu. Dvojnásobná škoda proto, že zrovna během jeho věšení se ukáží zvěsti o porážce Mašinérie jako značně problematické. Přes řadu značně barvitých a makabrózních scén se Rust z oprátky, mělkého hrobu a několika výzkumných zařízení podívá až do vesmíru a zase zpátky…

Vilém Koubek na sebe poprvé výrazněji upozornil internetovým stripem Korektor, kde spolu s kreslířkou Janou Kilianovou (ta mu mimochodem kreslí obálky i k jeho románům) zpracovali zkušenosti z přípravy textů z dob, kdy se zabýval videoherní žurnalistikou. Minulý rok mu pak vyšel v brněnském nakladatelství Host román Čepel entropie a začalo se o něm mluvit vedle Oskara Fuchse jako o nejzajímavějším nastupujícím autorovi české akční fantastiky.

Ta začala vznikat v druhé polovině osmdesátých let minulého století nejprve pod vlivem dobrodružně laděných příběhů Ondřeje Neffa a posléze jeho nástupce Jiřího Walkera Procházky. V devadesátých letech se obohatila o impulzy brakově, ale především cynicky laděných příběhů, plných odkazů na popkulturu, členů spolku Rigor Mortis a prvního vrcholu dosáhla v tvorbě Jiřího Kulhánka. Na přelomu století se její vývoj ovšem poněkud zastavil a domácí scéna objevovala městskou fantasy a jiné tehdy populární subžánry. Obroda a další vývoj jsou spojené až s osobami Františka Kotlety a Štěpána Kopřivy. Zatímco první jmenovaný si vybudoval jméno nejprve na bravurně zvládnutých kulhánkovských pastiších, Štěpán Kopřiva, kdysi zakládající člen Rigor Mortis, zkoumal hranice obraznosti žánru (v asi nejlepším zástupci akční sci-fi, románu Asfalt) a limity jeho typických hrdinů, kteří sice nikdy nemají daleko k nějaké zábavné hlášce, ale zároveň ztrácejí svou nezranitelností na uvěřitelnosti a jen těžko vzbuzují ve čtenářích empatii.

Vilém Koubek spadá spíše do kopřivovské linie. Jeho příběhy nečerpají aluze pouze z popkultury, ale i filozofie a vyšší kultury, které ovšem autor stále roubuje na ryze brakovou zápletku. Tu pak obohacuje o vytříbenou vizualitu, díky které může být jako jeden z mála domácích spisovatelů označen za autora splatterpunku. Tak bývá někdy mylně nazývána česká akční fantastika kompletně, protože onen „splatterpunk“ bývá spojován čistě s přepáleným násilím a krvavými akčními scénami. V díle Štěpána Kopřivy a právě Viléma Koubka však násilí naplňuje svůj transformační potenciál a spojení akce a tělesnosti vede oba autory k výrazným makabrózním vizím. V Kopřivově Asfaltu to bylo peklo využívající lidské duše jako univerzální stavební materiál, v Koubkově Organické oprátce nekontrolovatelné propojování strojů a organiky, v lecčems připomínající bizarní průniky obou zmíněných množin z japonských anime typu Akira.

A jsou to právě tyto transformace, které na sebe v knize strhávají pozornost více než akční scény – a v konečném důsledku bohužel i více než postavy a jejich příběh. Celý fikční svět je bohužel jen letmo nahozený a slouží čistě jako pozadí pro Koubkovy rozmáchlé obrazy. Jejich megalomanské vyznění pak odhaluje hlavní slabinu obou linií subžánru – s výjimkou několika málo děl (zmiňovaný Asfalt) je nelze brát jinak než jako zábavu. Nejde o absenci takzvaných mytických velkých témat, ale čistě o emoční účinek na čtenáře. Hrdinové jsou pouze generátory hlášek a průvodci atrakcemi, není možné si k nim vytvořit hlubší vztah. A to jak v pozitivním, tak vzhledem k přepálené morbiditě a cynismu (od Kulhánka přes Kotletu po Koubka) ani v negativním slova smyslu.

Je to škoda, protože v prvních kapitolách, které se drží relativně při zemi, Koubek ukazuje, že jeho příběhy by se mohly zarýt čtenářům pod kůži svým do postapokalyptického světa perfektně pasujícím nihilismem korporátního věku. Ostatně, Kopřiva v posledních letech přesedlal na kriminální romány ze současné Prahy. Podobný žánrový krok stranou by byl vrcholně zajímavý i u Koubka.